***

***
Dnes nechce se mi spát. Je večer plný smíru, v mém nitru klidno je, pohoda přívětivá, tak jako tenkráte, když v pochyb sterých víru svou sílu najdu zas, mně v duši sladko bývá. Tak, mnil jsem, bude mi... Před krátkým ještě časem, když žena zardělá mi příští slibovala velkého zázraku, až naplní svým jasem ráj štěstí našeho dvě modrá očka malá... Tak, mnil jsem, bude mi, až přijde klidu chvíle, v útulném pokoji noc usídlí se tichá: ssát budu v rozkoši v své smysly štěstím spilé, jak žena s dítětem ve sladkém spánku dýchá... Zda možno?... Zdá se mi, tu hudbu čarnou slyším, dech dvojí tichounký to vedle v síňce zpívá, tak, ano, právě tak... Až k bezdechu se tiším, bych slyšel, kterak zní ta píseň opojivá... Oh, ne!... To byl jen klam té dobré noci, hochu, by žalem zjitřené se srdce utěšilo... Měj, Noci, vděčnost mou za iluse té trochu, když je to jediné, co ze všeho mi zbylo... Je kdesi u Prahy sad širý, smutný, kletý, kde člověk s prahmotou se nejúžeji stýká... Tam prstí hromádka a na ní svadlé květy. To co je pod nimi?... To těžko se mi říká... 26 Je půlnoc blízka již a něco v oku tlačí. Já za to nemohu, že teď již také pláči: vždyť slyším nocí dech zas již jen spící matky! A kde’s ty, synku můj, mé krve květe sladký?... 1905.
27