1918 – 1919.
Československým „poilus“ věnováno.
Je to již dlouho. Jistě rok... a víc!
Život to nebyl...
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
Císařův kabát – „naše čest“.
A všude jeho znaky,
bys myslil stále na něho a viděl jeho tvář,
stařeckou masku kletého herce...
A v tom kroji žil a trpěl člověk,
Čech... Slovan a Čech!
Jako oheň pekla pálil ten kroj,
ten hanby kroj.
Byli jsme plni hmyzu, špíny a hnusu,
na rukách nám lpěla krev,
žen a dětí pláč;
vražda, loupež, vražda,
každého dne náplň, každého dne cíl.
Minul den a minul druhý,
minul rok a minul druhý,
přibývalo hrůzy, přibývalo hnusu –
což pak není vykoupení,
což pak není spasení?
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
79
„Vojáci, vojáci, malované děti...“
Zpěváku naivní, dávno setlelý,
co bys nám byl tehdá říkal,
jak jsme šli tou věčnou trýzní,
v líci masku lži a klamu,
na rtech kletbu šepotanou,
v srdci zradu nejsvětější,
divou žízeň po odplatě,
věčnou pomsty přísahu...?
Jako oheň pekla ten pálil kroj,
ten hanby kroj.
II.
II.
Jak bylo těm, kdož nevěřili,
v něž nesestoupil svatý Duch,
kdož na konci té celé hrůzy
tu pravou bídu teprv čekali??
Kdož věřili, zda míň se báli
a zdali méně trpěli
tím divým strachem bez úlevy,
zda dožijí se oné chvíle,
kdy strhnou masku se tváří
a bestii, jež v bláto klesne,
jen botou ještě dorazí??
Hned zdálo se jim špatným snem jen
to nekonečné soužení,
když myslili na onen přísvit,
jenž rozbřeskne se blažený.
80
Však nedočkat se!...
Při myšlence té
hned vzplane záchvat šílenosti
a hlava vzhoří do horečky,
pláč lítostný se dere v oči,
jen víčka, hrdlo rozleptá.
Jen dočkat se, jen dočkati se,
tu jistotu, ó bratří, mít,
pak Golgatha je Elysiem,
a každá trýzeň rozkoší!
Však dny se táhnou nekonečné
jak v noc, kdy usnout nemůžeš.
A katastrofy nenadálé
drtí i duše nejsilnější,
jež rozervány nejistotou
jsou v úzkostech a temnotách...
III.
III.
Však slyš!... To Kohout zakokrhal
tam na západě vzdálený...
A na východě rudá záře
a jakýs poplach zděšený...
Konečně!... Teď již každý cítí,
že přiblížil se Soudu den.
Krvavá Zpupnost chroptí vztekem,
oř uštván, na němž řádila...
81
Den Soudu přišel... Dnes neb zítra,
snad za týden – však potom jistě
se všecko sřítí docela.
Zatněme zuby, bratří věrní,
naposled, ale přepevně,
by z duše v jásot uchystané
neunik’ výkřik předčasně!
Zítra, pozítří – nejpozději,
nám narodí se Spasitel!...
IV.
IV.
Podzimní den, jak mnohý jiný,
ani teplý, ani studený.
Lidé šli po svém jako jindy.
K desáté různé šepty všude.
V jedenáct vyšly noviny:
Austrie skládá zbraň i pýchu –
Svoboda naše zrozena!
– Vojáku, slyšíš, chápeš, víš? –
Jablíčko strh a rozdupal,
vyběhl v radostném výkřiku,
jak děti letí plesně vstříc
prvnímu jarnímu paprsku.
Zmizelo rázem kouzlo zlé
a nové kouzlo bylo zde!
82
Vojáku, co tvá přísaha,
vojáku, kam jsi rozum dal?
– Můj kapitáne, lhal jsem lhal,
Já v srdci jinak přísahal.
Teď pravdu znej a neváhej:
je proti nám, kdo nejde s námi –
i ty se vzdej, i ty se vzdej! –
Vojáci táhnou ulicemi
se starci, dětmi, děvčaty,
praporky vlají, přibývají.
Z tisíců jsou již stotisíce. A hudby hrají,
písně znějí... Vojáku, hochu, jsi to ty?...
– Ano, pane, jsem to já,
rozřešená záhada.
Přetvářce konec. Viz, tam Orel
ve vlnách Vltavy zapadá:
Proto jsem si trikoloru
na čepici dal,
aby každý na potkání
moji pravou duši znal! –
Přeblažený v řadě druhů
rozjásaných spěje dál...
Den, večer, noc a zítra zas,
jen v pohádce tak míjí čas.
V.
V.
Rok celý minul od těch chvílí.
Co dnes si myslíš, hochu milý?
83
– Čím jsme byli, kapitáne, nebudeme nikdy víc,
stará bída, stará křivda rozpadla se v nic.
Jsem zase vojákem, jiným než před rokem,
jsem zase vojákem, však nejsem otrokem!
Ach, jak teď nosím rád ten kabát svůj i zbraň!
Viz ten můj odznak na čepici – a teď jsem hrdý naň!
Že jsem voják Republiky, to já dobře vím,
do pochodu s kamarády tento zpěv si zanotím:
Krvavých tyranů proklatý hrob
kolébkou volnosti naší,
ze staré bědy a útisku stop
blahá již budoucnost raší
novému životu, bratrství vstříc,
kde není pána ni otroka víc.
A za ten svobodný, lidový stát
armáda kdykoli život chce dát!
Kupředu, kupředu, krok nikdy zpět,
národa všeho je heslem,
k svobodě láska, ať zví to svět,
v bouř každou bude nám veslem.
V rodině národů se ctí chcem být,
za lidstva ideál žíti i mřít –
štěstí ve volnosti věčný kde máj,
zem drahou změníme v pozemský ráj!
1919.
84