Novoroční.
Čas proud je nesmírný,
jenž od věčnosti teče,
mystický veletok, v němž vesmír celý pluje.
Zkad prýští, nevíme,
ni kde je konec jeho.
A v jeho vlny tajemné se všecko v posled kácí,
co žilo, kvetlo, hořelo
– i sluncí žhavý přízrak –
vše v Času hyne, vychladne a v minulost se tratí:
svět, myšlenka i člověk.
I člověk... Vždy se chví,
když Času proud ho chvátí
a s sebou unáší, ať sebe víc se brání
a ani vteřinu
se v toku nezastaví...
Však jako moře majestát kdys dráždil první plavce,
vln jeho zkrotit přesilu,
spět po nich v temno dálek,
za nimiž Slunce tušili a nových Světů vidma,
a konečně je zmohli:
tak také Času proud
člověka chvíli děsil,
když cítil každý den tu jeho strašnou sílu,
jež ve svůj věčný let
ho táhla bez lítosti.
Však náhle v duši člověka jak v smršti zakypěla
krev jeho předků titánských
a božství skrytá jiskra
se rozhořela požárem – až ohnivá ta bouře
se slila v ocel Vůle.
57
Dva mocné praživly
se střetly v tuhém boji:
Čas, vichr Věčnosti, a lidské vůle Síla,
a boj ten velký byl
jak sami zápasníci.
A člověk přece zvítězil a nepřítele spoutal:
Čas drahou svou se řítí dál,
však člověk přesně dělí
na roky, dny a vteřiny tu jeho věčnou peřej,
jak změřil planet cesty...!
Šly Hvězdy na pomoc
i zlatý kotouč Slunce,
i Země proměny, květ Jara, Zimy, Luna,
to všecko s člověkem
šlo v zápas proti Času,
jenž věčný všeho nepřítel, co žije, kvete, hoří,
ať motýl nebo planeta,
květ nebo prahor témě;
v něm každý útvar vesmíru svou zkázu jistou tuší,
hrob, kam se jednou sřítí...!
***
A proto jásotem
se lidstvo rozhlaholí,
když z noci temnoty den zažehá se nový,
když v noci mrazivé
rok starý v skon se kácí,
nad jeho stínem blednoucím rok nový slavně vstává,
v němž brzy s lidstvem zajásá
i slunce v novém žáru
a příroda se rozdýchá zas v novém sladkém jaru
a květy usměje se!...
58
Snad je to iluse,
jíž spíjíme se jenom.
Čas dále unáší svým nezměněným proudem
nás lidi, světla hvězd
i sluncí v Smrti kraje –
však Iluse ta štěstím je a věčnou sílu dává
i krásu, teplo životu,
ba životem je sama:
Buď tobě sláva, Iluse, Naděje sladká matko,
ó zdroji lidských štěstí!
Rok nový zas je tu...
Nuž od Ilusí spějme
k rozkoši Naděje a ku života štěstí!...
Co šeptá Naděje? –
Čím chví se duše moje? –
Že s novým jarem rozkvete zas v nové květy země,
že v nitru mém se rozkypí
zas nová síla tvůrčí
a z květů plody zahoří a z mojí vůle činy,
jež láska ozlatí mi!
A lidstva epopej
zpěv nový rozezpívá,
jenž bude smavější než staré bídy přízrak,
že Lidskost vítězná
se snad už chopí vlády –
i ten můj národ ubohý snad konečně se vzepne,
ze mdloby k činu procitne
a chlapsky probije se
přesilou starých nepřátel i zmetky vlastní krve
k svobodě, k moci, k slávě...!
1904.
59