Novoroční.

Milan Fučík

Čas proud je nesmírný, jenž od věčnosti teče, mystický veletok, v němž vesmír celý pluje. Zkad prýští, nevíme, ni kde je konec jeho. A v jeho vlny tajemné se všecko v posled kácí, co žilo, kvetlo, hořelo i sluncí žhavý přízrak vše v Času hyne, vychladne a v minulost se tratí: svět, myšlenka i člověk. I člověk... Vždy se chví, když Času proud ho chvátí a s sebou unáší, sebe víc se brání a ani vteřinu se v toku nezastaví... Však jako moře majestát kdys dráždil první plavce, vln jeho zkrotit přesilu, spět po nich v temno dálek, za nimiž Slunce tušili a nových Světů vidma, a konečně je zmohli: tak také Času proud člověka chvíli děsil, když cítil každý den tu jeho strašnou sílu, jež ve svůj věčný let ho táhla bez lítosti. Však náhle v duši člověka jak v smršti zakypěla krev jeho předků titánských a božství skrytá jiskra se rozhořela požárem ohnivá ta bouře se slila v ocel Vůle. Dva mocné praživly se střetly v tuhém boji: Čas, vichr Věčnosti, a lidské vůle Síla, a boj ten velký byl jak sami zápasníci. A člověk přece zvítězil a nepřítele spoutal: Čas drahou svou se řítí dál, však člověk přesně dělí na roky, dny a vteřiny tu jeho věčnou peřej, jak změřil planet cesty...! Šly Hvězdy na pomoc i zlatý kotouč Slunce, i Země proměny, květ Jara, Zimy, Luna, to všecko s člověkem šlo v zápas proti Času, jenž věčný všeho nepřítel, co žije, kvete, hoří, motýl nebo planeta, květ nebo prahor témě; v něm každý útvar vesmíru svou zkázu jistou tuší, hrob, kam se jednou sřítí...! A proto jásotem se lidstvo rozhlaholí, když z noci temnoty den zažehá se nový, když v noci mrazivé rok starý v skon se kácí, nad jeho stínem blednoucím rok nový slavně vstává, v němž brzy s lidstvem zajásá i slunce v novém žáru a příroda se rozdýchá zas v novém sladkém jaru a květy usměje se!... Snad je to iluse, jíž spíjíme se jenom. Čas dále unáší svým nezměněným proudem nás lidi, světla hvězd i sluncí v Smrti kraje však Iluse ta štěstím je a věčnou sílu dává i krásu, teplo životu, ba životem je sama: Buď tobě sláva, Iluse, Naděje sladká matko, ó zdroji lidských štěstí! Rok nový zas je tu... Nuž od Ilusí spějme k rozkoši Naděje a ku života štěstí!... Co šeptá Naděje? – Čím chví se duše moje? – Že s novým jarem rozkvete zas v nové květy země, že v nitru mém se rozkypí zas nová síla tvůrčí a z květů plody zahoří a z mojí vůle činy, jež láska ozlatí mi! A lidstva epopej zpěv nový rozezpívá, jenž bude smavější než staré bídy přízrak, že Lidskost vítězná se snad chopí vlády i ten můj národ ubohý snad konečně se vzepne, ze mdloby k činu procitne a chlapsky probije se přesilou starých nepřátel i zmetky vlastní krve k svobodě, k moci, k slávě...!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 3 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

1086. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. SLUNCE. (Antonín Sova)
  2. Když z lásky tvé vyšlehnou světelné proudy tvé vůle, (Otokar Březina)
  3. DITHYRAMB SVĚTŮ. (Otokar Březina)
  4. ZŘÍCENINA (Jan Opolský)
  5. PÍSNĚ VEČERA. (Zikmund Winter)
  6. Mám bořiti ještě? ( K. Egor)
  7. Láska a smrt (Rudolf Medek)
  8. Střed (Otokar Fischer)
  9. KONEC SIBYLLY. (Růžena Jesenská)
  10. OBLAKA TÁHNOU ZA OBLAKY (Antonín Sova)