Zákeřná jeseň.

Zákeřná jeseň.
Již je tu Jeseň, plna kras. Hle, tábor krajem rozbila, svých barev střela měkký jas. A v duši – smutků nalila. Jdeš v sad, do tiché pohody, kde listí hýří barvami: máš v duši pocit lahody, dokud je slunce nad námi. Však sotva zajde za hory a kalné mlhy nad nimi své složí šedé fábory – pak alejemi smutnými jde na lup úklad Jeseně. Do duše vejde teskný cit a chápeš v náhlé přeměně, že v tobě též cos začlo mřít, jak květy, nejdřív uvadlé, pak sžloutlé listí, kterým jdeš... Tak zříš, jak vše je sechřadlé a tobě zdá se, že ty též se blížíš chvíli západu, kdy dojdeš slepou na cestu, a tušíš Velkou Záhadu a chvíš se, bys již nekles’ tu... Tak Jeseň vždy tě otráví. Lichotně klame v poledne, však na večer tě zadáví, a duše v smutcích zabředne, 16 v jich bahnech víru utopí, že dojdeš k metě vítězné. A divý strach tě uchopí jak chodce v noci bezhvězdné. Taková, pane, Jeseň je. Chvíli nás vábí, koketa, pak jizlivě se zasměje a iluse nám rozmetá. Jed ničivý má v dechu svém, kdo sláb, jest její obětí, poslední víra zajde v něm i možnost nových vzepětí... Však silný klidný, na rtu smích, jdu cestou listím posetou, pupence sčítám na větvích, jež s novým jarem rozkvetou. 1909. 17