Vzpomínky z vojny.

Vzpomínky z vojny.
Když tvrdý západ oranžový nad polskou pouští hlásil noc a bezútěšný, nekonečný stesk sevřel duši ve svou moc, na všecko, všecko vzpomínal jsem, co život dal, co život bral a co mi ještě může vzíti, než naposled bych zaplakal... Viděl jsem dálkou růvek drobný tam na Olšanech za Prahou. V něm dávno znikl atóm bílý i s mojí pýchou ubohou. Chtěl jsem v něm zkouti bohatýra, jak stvořil jsem ho myslí svou: Pod přílbou vzlet i sílu orlí a v srdci vroucnost čistotnou. Byla to rána krutá příliš. Ta přetěžko se zajizví. Ta dosud bolí, dosud jitří přes porážky i vítězství. Pak v malém domku nad Vltavou jsem viděl dětskou dvojici: tož obě moje dcerky malé bez tatíčka si hrající. 68 Jak divě stiskla srdce touha, zas doma být, je zulíbat a spít se jejich zpěvným ruchem a do syta si s nimi hrát’... Ty zbyly mi a pro ně žiji. Až dohřmí bouř ta olbřímí, snad vrátím se k vám, děcka moje, ta naděj síly dává mi. Pak rozkvetete v mladé ženy, jež kroky pružně pevnými v svět lepší půjdou, v Život Nový s kytkami v rukách bílými... *** Až dohřmí bouř, jež sem mne vmetla?... Až přijde jitro vysněné?... Až nové slunce slavně vzhoří nad naše hlavy vztýčené?... Stesk chvíle rázem ustal v trýzni a radost srdcem počla chvět: Já věřil. Věřím. Na té skále se zlatý zámek bude skvět. Nad nekonečnou polskou plání ať bezútěšná lehla noc – mně v duši velkým jasem vzplála mé staré víry svatá moc...! Radom, srpen 1916.
69