Confiteor...!

Confiteor...! (Prolog i epilog).
Odpusťte, že jsem člověk jen! Odpusťte, že mám život rád, ač mohl jsem jej proklínat. Odpusťte, že jsem člověk jen bez masky hloubky falešné, že jest mé slovo upřímné. Chodil jsem s hlavou vzpřímenou po všecky doby života, hleděl jsem ve dne do slunce, večer jsem zíral do nebe, na břehu moře bádal jsem, na hory stoupal vysoké, do lidských srdcí vnikal jsem, hleděl jsem také do sebe. Neumím lháti, neumím. Nakonec vždycky viděl jsem, to že mým lidským údělem, rváti se s celým osudem, rváti se s lidskou slabostí, rváti se o svou naději, o trochu štěstí, ilusí – k resignaci než dospějem. *** Gaskoňce kus je v krvi mé. Zbabělý nikdy nebyl jsem. Ranit jsem spíše dovedl, ránu než nebo křivdu snést. Divoce krev mi zkypěla, ústa hned hlasně říkala, jak mi to v srdci bouřilo a jak se horká stiskla pěst. Spravedliv k sobě, k jiným též, myslil jsem, že jsem světu práv. Pozdě jsem viděl,viděl omyl svůj, rána když přišla ze zadu. Útok byl zlý a urputný. Ztrnul jsem první ve chvíli. Jak se mám bránit a jak mám pochopit strašnou záhadu?... Ubránil jsem se, hlavu zdvih’. Škodou však přece nezmoudřel. Je to má kletba nebo cnost?... Čím jsem byl dřív, tím zůstal jsem: Mám lidi rád, však zlobu ne, člověka ctím, klam jeho ne a zas to řeknu do očí – naivním jsem, naivním Gaskoňcem. *** 5 Nemám snad v Čechách přítele kromě svých drobných dětí dvou, které to vědí jediné, co je to, když má táta rád! Ale já celé Čechy své miloval předtím jako dnes, všecky snad lidi měl bych rád, kdyby mé srdce chtěli znát! Všecka má naděj umdlela, někdo že ještě objeví srdce mé teplé, bratrské, věrností, citem bohaté. Čekám a čekám. Jednou snad, možná, že zázrak stane se. Nestane-li se, nezoufám, zkušenost nic již nezmate... Maličká naděj útěchou do mého srdce dýchá mír: Dočkám se v žití nedočkav, že svět mi bude posléz práv až po mé smrti, možná, snad, někteří přece řeknou si: „Proč vlastně byl ten člověk štván?? – Dobrý byl brach, měl čistý štít.“ *** Odpusťte, že jsem člověk jen. Odpusťte, že mám život rád, ač mohl jsem jej proklínat. Odpusťte, že jsem člověk jen bez masky hloubky falešné, že slovo mé tak upřímné... 6