Alain Chartier*).

Alain Chartier*). Světlé památce Jaroslava Vrchlického.
To každý uznával, že velký diplomat je Alain Chartier, a vážil si ho král, neb slávu Francie on šířil po světě, ve Škotsku, v Německu, dar jeho výmluvné byl řeči všady znám, jež bystře hájila, co vlasti k prospěchu a co mu velel král. Však stejně Francii i básník drahým byl. Byl Alain Chartier i pěvec proslulý, jenž zpíval o lásce a sterých půvabech, jež dala příroda a šumná galská krev všem ženám Francie od nepamětných dob. A Alain galantní v svém zpěvu pověstném „O čtyřech paních“ pěl, jak uměl nejlépe, o kráse, s grácií jež k věčné rozkoši se snoubí od věků ve dcerách Francie, těch svůdných, jiskřivých. Však stejně vášnivě miloval Francii, tu velkou, slavnou Vlast, a touto láskou chvěl se jeho mužný verš, ––– *) Alain Chartier (1394–1439), básník, spisovatel politický u moralistní, řečník a diplomat. Clerc, notář a tajemník králů Karla VI. a VII. Proslulý poeta a patriot, jedna z nejkrásnějších postav francouzských na sklonku středověku. 48 a trpěla-li Vlast, on trpěl ještě víc, neb chápal příčiny a znal i vinníky; v „Proslovech útočných“ řek’ všecko s odvahou, však tím víc doufal zas, že najde Francie vždy znovu sílu svou a povznese se k moci, to v knize nazvané „Úvahy naděje“. Tak Alain Chartier s tou duší oddanou své vlasti v službě stál za vlády králů dvou, tož Karla Šestého a Karla Sedmého. A králům oběma svým duchem rovným byl. A proto celý dvůr si vážil Chartiera – (ač závist tenkráte nic menší nebyla než dnes, kdy zločinem jest těžkým posavad být větším o hlavu než davu prostřednost). Leč jeden temný stín se táhl životem Alaina Chartiera, jenž – tak všem zdálo se – met dospěl nejvyšších, kam lidská ctižádost se může povznésti jak štěstí na vrchol. Nuž, Alain Chartier – dost častý tento zjev, a zdá se, že to snad již zákon Přírody – tak neměl sličnou líc, jak duchem krásným byl. A proto Chartier (ač s takým nadšením pěl chválu krásných žen) – byl málo milován... Ten osud dvojnásob je krutý básníku, jenž srdce více má než jiných lidí dav 49 a cit má jemný tak jak lístek mimósy a žíti nemůže bez lásky svátostí. Tak míval Chartier své chvíle bolesti, kdy plakal v úkrytu a hejskům záviděl, i nejhloupějším z nich, že měli přízeň žen pro hladkost tváře své... A dodnes tomu tak: zevnějšek ženě vším. Po duši neptá se, a sama podobna je broskvi nádherné: je krásna na pohled, však v srdci červiva. A byť bys věděl to, ty po níž toužíš přec, bláhově mučíš se, že mukám unikáš, jež ještě horší jsou... Eh, stará záhada... Tak Alain, ducha král a chlouba Francie, dvou králů miláček a básník slavený, přec málo šťasten byl a žízní lásky chřad. A stáří zákeřné, jež zvolna plíží se, byť stokrát popřel’s je a sebe klamal tak, i Alain musil zřít a doznat v bolesti, že přišlo přece jen a vzalo bezcitně i slední naděje, jež v srdci zbyly mu... Pak zcela sesmutněl a jal se utíkat před lidmi, před světem... A v kouty zapadlé, kde nikdo nechodil, se počal ukrývat, tam plakal neslyšen nad trpkým osudem. 50 Tak často usínal a viděl aspoň v snech žen sladké fantómy, jak k němu kloní se v oddání vášnivém s poklady milosti....milosti... Byť hořce procital z těch vidin rájových, přec miloval ten klam. Tak všichni básníci: vždyť radost nejčistší nám dává jenom sen a štěstí nejvyšší je v ráji Ilusí... * Tak jednou usnul zas na chodbě postranní, jež vedla ze sadu do komnat dauphina. Spal pevně v sladkých snech. Snad nejkrásnější z žen teď byla u něho a sterým polibkem ho žhavě líbala a slova vášnivá mu v lásce šeptala... V tu chvíli náhodou šla chodbou ze zahrad – byl večer blízek již a doba oběda – Markéta spanilá, již zrodil Skotský trůn a dauphin Francie za svoji zvolil choť... Šla v průvodu svých dam – až náhle stanula před spícím básníkem. Tvář jeho nevzhledná ji upoutala v ráz: zpod tahů vrásčitých, v nichž smutek skrýval se, dnes jakby zářil jas, jímž štěstí dívá se a v jehož zásvitu se všecko krásným zdá... Naň chvíli hleděla – a něco u srdce jí měkce dotklo se a nitrem zahřálo: 51 v ráz k němu sklonila se náhlým pohybem a na rty – polibek mu vtiskla lehounký...! A ještě okamžik naň s něhou hleděla, pak dále brala se... Dam průvod oněměl a tonul v úžasu. Když vešly v komnatu, kam cílil jejich krok, tu z paní nejstarší, (jež přísně střežila ctnost choti dauphina i ceremoniel), s pokornou výčitkou svůj podiv zjevila nad paní rozmarem, jenž byl tak nezvyklý a skoro – nevhodný. Však bledá Markéta jí odvětila hned – a v zvuku jejích slov bys poznal královnu ne jenom původem, i srdce šlechtictvím: – Vím, těžko chápete, má paní ctihodná, co právě zřela jste a zvete rozmarem. Ne muže, zajisté, vždyť málo krásný je – však rety básníka jsem vděčně líbala, že věcí krásných říc’ již tolik dovedly a velkých myšlenek. A to je právo mé a snad i povinnost... – Jsem dcera vlasti své, kde tolik pohádek a zkazek tajemných, kde bardi v úctě jsou u dvora našeho tak jako v chatrči. A milujeme je, neb oni pěvci jsou, a Poesii jen tím úctu vzdáváme... 52 – Zde v slunné Francii svůj po domovu stesk tím jenom konejším, když čítám básníky. A Chartierův verš, ten vroucí, galantní, miluji nad jiné. Čím vděčná mohu být za tolik radosti smutnému básníku, jenž – ano, tuším to – byl málo milován, že není krásný tak, jak mnohý švarný hoch, jenž v hlavě nemá nic. – Ó, ctěte, dámy mé, básníky Francie: ti vždycky krásni jsou pro posvěcení své a duchem, srdcem svým i králům rovni jsou! Tak vroucně mluvila, až tvář jí zkvetla v nach. Pak prostě, srdečně jim dala na jevo, že sama býti chce... A plna radosti, jež v nitru hřála ji, se knihy chopila a verše četla si – ta pravá královna. *** Ó starý básníku, co’s cítil v duši své, když pozděj’ zvěděl jsi, že sladké snění tvé přec byla skutečnost, že na tvůj tenký ret, jenž odříkání zvyk’, (co všichni chodili ke kvasům milosti), se snesl v zázraku polibek Markéty, již dauphin Francie si za choť vyvolil...? Vím, že jsi s osudem se smířil, blažený, a klidně’s umíral... 53 A je-li bájí snad, co napsal Pasquier, (jak Věda závistná to nyní klevetí) – to pravdou bude vždy, co děla Markéta, již chotí vyvolil si dauphin Francie: že básník králem je a hoden odměny za Poesie dar, jímž blaží člověka, vděčnosti národa, polibků královen...! 1904.
54