To každý uznával, že velký diplomat
je Alain Chartier, a vážil si ho král,
neb slávu Francie on šířil po světě,
ve Škotsku, v Německu, dar jeho výmluvné
byl řeči všady znám, jež bystře hájila,
co vlasti k prospěchu a co mu velel král.
Však stejně Francii i básník drahým byl.
Byl Alain Chartier i pěvec proslulý,
jenž zpíval o lásce a sterých půvabech,
jež dala příroda a šumná galská krev
všem ženám Francie od nepamětných dob.
A Alain galantní v svém zpěvu pověstném
„O čtyřech paních“ pěl, jak uměl nejlépe,
o kráse, s grácií jež k věčné rozkoši
se snoubí od věků ve dcerách Francie,
těch svůdných, jiskřivých. Však stejně vášnivě
miloval Francii, tu velkou, slavnou Vlast,
a touto láskou chvěl se jeho mužný verš,
a trpěla-li Vlast, on trpěl ještě víc,
neb chápal příčiny a znal i vinníky;
v „Proslovech útočných“ řek’ všecko s odvahou,
však tím víc doufal zas, že najde Francie
vždy znovu sílu svou a povznese se k moci,
to v knize nazvané „Úvahy naděje“.
Tak Alain Chartier s tou duší oddanou
své vlasti v službě stál za vlády králů dvou,
tož Karla Šestého a Karla Sedmého.
A králům oběma svým duchem rovným byl.
A proto celý dvůr si vážil Chartiera –
(ač závist tenkráte nic menší nebyla
než dnes, kdy zločinem jest těžkým posavad
být větším o hlavu než davu prostřednost).
Leč jeden temný stín se táhl životem
Alaina Chartiera, jenž – tak všem zdálo se –
met dospěl nejvyšších, kam lidská ctižádost
se může povznésti jak štěstí na vrchol.
Nuž, Alain Chartier – dost častý tento zjev,
a zdá se, že to snad již zákon Přírody –
tak neměl sličnou líc, jak duchem krásným byl.
A proto Chartier (ač s takým nadšením
pěl chválu krásných žen) – byl málo milován...
Ten osud dvojnásob je krutý básníku,
jenž srdce více má než jiných lidí dav
a cit má jemný tak jak lístek mimósy
a žíti nemůže bez lásky svátostí.
Tak míval Chartier své chvíle bolesti,
kdy plakal v úkrytu a hejskům záviděl,
i nejhloupějším z nich, že měli přízeň žen
pro hladkost tváře své... A dodnes tomu tak:
zevnějšek ženě vším. Po duši neptá se,
a sama podobna je broskvi nádherné:
je krásna na pohled, však v srdci červiva.
A byť bys věděl to, ty po níž toužíš přec,
bláhově mučíš se, že mukám unikáš,
jež ještě horší jsou... Eh, stará záhada...
Tak Alain, ducha král a chlouba Francie,
dvou králů miláček a básník slavený,
přec málo šťasten byl a žízní lásky chřad.
A stáří zákeřné, jež zvolna plíží se,
byť stokrát popřel’s je a sebe klamal tak,
i Alain musil zřít a doznat v bolesti,
že přišlo přece jen a vzalo bezcitně
i slední naděje, jež v srdci zbyly mu...
Pak zcela sesmutněl a jal se utíkat
před lidmi, před světem... A v kouty zapadlé,
kde nikdo nechodil, se počal ukrývat,
tam plakal neslyšen nad trpkým osudem.
Tak často usínal a viděl aspoň v snech
žen sladké fantómy, jak k němu kloní se
v oddání vášnivém s poklady milosti...
Byť hořce procital z těch vidin rájových,
přec miloval ten klam. Tak všichni básníci:
vždyť radost nejčistší nám dává jenom sen
a štěstí nejvyšší je v ráji Ilusí...
Tak jednou usnul zas na chodbě postranní,
jež vedla ze sadu do komnat dauphina.
Spal pevně v sladkých snech. Snad nejkrásnější z žen
teď byla u něho a sterým polibkem
ho žhavě líbala a slova vášnivá
mu v lásce šeptala... V tu chvíli náhodou
šla chodbou ze zahrad – byl večer blízek již
a doba oběda – Markéta spanilá,
již zrodil Skotský trůn a dauphin Francie
za svoji zvolil choť... Šla v průvodu svých dam –
až náhle stanula před spícím básníkem.
Tvář jeho nevzhledná ji upoutala v ráz:
zpod tahů vrásčitých, v nichž smutek skrýval se,
dnes jakby zářil jas, jímž štěstí dívá se
a v jehož zásvitu se všecko krásným zdá...
Naň chvíli hleděla – a něco u srdce
jí měkce dotklo se a nitrem zahřálo:
v ráz k němu sklonila se náhlým pohybem
a na rty – polibek mu vtiskla lehounký...!
A ještě okamžik naň s něhou hleděla,
pak dále brala se... Dam průvod oněměl
a tonul v úžasu. Když vešly v komnatu,
kam cílil jejich krok, tu z paní nejstarší,
(jež přísně střežila ctnost choti dauphina
i ceremoniel), s pokornou výčitkou
svůj podiv zjevila nad paní rozmarem,
jenž byl tak nezvyklý a skoro – nevhodný.
Však bledá Markéta jí odvětila hned –
a v zvuku jejích slov bys poznal královnu
ne jenom původem, i srdce šlechtictvím:
– Vím, těžko chápete, má paní ctihodná,
co právě zřela jste a zvete rozmarem.
Ne muže, zajisté, vždyť málo krásný je –
však rety básníka jsem vděčně líbala,
že věcí krásných říc’ již tolik dovedly
a velkých myšlenek. A to je právo mé
a snad i povinnost... – Jsem dcera vlasti své,
kde tolik pohádek a zkazek tajemných,
kde bardi v úctě jsou u dvora našeho
tak jako v chatrči. A milujeme je,
neb oni pěvci jsou, a Poesii jen
tím úctu vzdáváme... – Zde v slunné Francii
svůj po domovu stesk tím jenom konejším,
když čítám básníky. A Chartierův verš,
ten vroucí, galantní, miluji nad jiné.
Čím vděčná mohu být za tolik radosti
smutnému básníku, jenž – ano, tuším to –
byl málo milován, že není krásný tak,
jak mnohý švarný hoch, jenž v hlavě nemá nic.
– Ó, ctěte, dámy mé, básníky Francie:
ti vždycky krásni jsou pro posvěcení své
a duchem, srdcem svým i králům rovni jsou!
Tak vroucně mluvila, až tvář jí zkvetla v nach.
Pak prostě, srdečně jim dala na jevo,
že sama býti chce... A plna radosti,
jež v nitru hřála ji, se knihy chopila
a verše četla si – ta pravá královna.
Ó starý básníku, co’s cítil v duši své,
když pozděj’ zvěděl jsi, že sladké snění tvé
přec byla skutečnost, že na tvůj tenký ret,
jenž odříkání zvyk’, (co všichni chodili
ke kvasům milosti), se snesl v zázraku
polibek Markéty, již dauphin Francie
si za choť vyvolil...? Vím, že jsi s osudem
se smířil, blažený, a klidně’s umíral...
A je-li bájí snad, co napsal Pasquier,
(jak Věda závistná to nyní klevetí) –
to pravdou bude vždy, co děla Markéta,
již chotí vyvolil si dauphin Francie:
že básník králem je a hoden odměny
za Poesie dar, jímž blaží člověka,
vděčnosti národa, polibků královen...!