Závist.

Milan Fučík

Závist.
Tak smírně klidno bylo v šíru včera, jen moře bilo v břehy mlčící. Dnes nebe skryla mraků clona šerá: břeh drásá moře hněvně hučící. Od rána bije stejně do večera. A celou noc ta píseň dunící mně ve sluch zní... Tuk věků tisícera v břeh buší úder vlny pěnící. Vždy v stejném rytmu, věčně, bez únavy a nemá konce výbojná ta síla, jež ani chvíli útok nezastaví. Mou duši prudká závist naplnila: Tak jak ty, moře, věčně v útok hnát, prost lidské mdloby nikdy neklesat!... 1906.
25