Indignace.
Padala hvězda za hvězdou
tou letní nocí jásavou,
byla mi zase záhadou
kosmická dálka s hloubkou svou.
Takovou nocí život náš,
tajemný jako vesmír sám:
jen chvíli plným jasem vzpláš,
však brzo klesáš v náruč tmám...
Však klesáš brzo v náruč tmám –
ve hrozné bezdno, v nicotu?
Nebo se vzneseš ku hvězdám
v zážehu nových životů?
Ó nocí svity blouznivé,
proč duši ke snům svádíte?
Tajemné ticho mámivé,
proč budíš touhy ukryté?
Ukryté touhy věčnosti,
po božství touhy v člověku,
éterných touhy radostí,
vysoko zniknout v daleku?
Ó noci, noci klamavá!
Od tebe čekám klid a smír:
proč jenom svůdná krása tvá
v mé duši budí bouřný vír?
Daň platím těžkou životu,
ilusí, krve, srdce daň,
jdu denně vesel v lopotu
a pilně ořu svoji stráň,
14
jsem člověkem a jsem jím rád,
jsem šťasten v práci, v zápase,
na místě svém chci vytrvat
v slunci i bouří nečase...
Ale když večer zadýchá
a dozní s výšin klekání,
pak nořit chci se do ticha,
v němž duši nic již neraní.
Proč, noci, tedy krása tvá
zas ještě jitří duši mou
v pochyby, snění závratná
svou hloubkou svůdnou, tajemnou..?!tajemnou...?!
1903.
15