Strom poznání.
Setkali jsme se tak náhle a ruce sobě podali.
Pak do očí jsme si dlouho hleděli...
Nad námi rozkvetl luzný strom
a s něho na hlavy nám bílé květy padaly.
V radostném úžasu jsme ty květy sbírali
a voněli jsme k nim.
Jaká to byla opojná vůně!
Brzy jsme pocítili sladkou závrať;
teple zamžily se oči a zavřely,
v polibku dlouhém našly se rety...
Potom jsme někdy zase otevřeli oči a pohlédli vůkol.
Kterak jsme užasli!
Nebylo již bílých květů.
Zaplálo všecko žhavě v žlutých žárech slunce
a všecko kolem bylo zlato, samé zlato!
Na našem stromě zrála jablka granátová,
hořela v slunci jako rubíny!
Dívali jsme se zornicema rozšířenýma
a v novém světě nový život chápali.
Svátek cítili jsme v srdci, Velkonoce.
Vysokým a vděčným zpěvem
k novému Bohu jsme se modlili.
Bylo to Zjevení, bylo to Požehnání.
A Stromu smysl tak jsme poznali:
Toť Strom, jenž vrací Ráj zas člověku,
Strom poznání bez hříchu, bez prokletí.
Vděčně trhali jsme a jedli jablka,
jež hořela v slunci jako rubíny.
1910.
45