Přísaha na poli Martově.
V zem až zaslíbenou vejdeme, ó bratři,
zaslíbenou, danou světa řádem věčným,
vykoupenou láskou, věrností a vírou,
očištěni ohněm bědy nekonečným,
na hrobech svých mrtvých zasadíme růže,
osuší se slzy, hrudi hrdě vzepnou,
naše staré písně zahlaholí krajem –
na pochod se řady milionů sepnou.
Půjdeme pak všichni na Martovo pole,
seřadí se všichni zlatým pod praporem,
který bude vztýčen v prostřed nad oltářem,
obklopený věštců v bílých řízách sborem.
Na své svaté půdě, pod svým vlastním nebem
miliony rukou k přísaze se zvednou,
k nejsvětější ze všech, co jich znělo světem,
k přísaze se zvednou, všecky duší jednou:
Přísaháme slavně při svých svatých mrtvých,
přísaháme slavně při svých dětech drahých
válku věčnou křivdě, útisku a bídě,
nesmí být již u nás hladových ni nahých!
Válku tvrdým srdcím, ďáblu sobeckosti!
Velké světlo vzejde po zločinné noci:
včerejší své hříchy vykoupíme láskou,
bratrství nám vládni měkkou svojí mocí!
Nekonečnou něhu slibujeme děcku,
aby v slunci kvetlo štěstí jeho hravé;
těm, kdož ve cti živše, šedou hlavu kloní,
synové v dík dáme stáří usměvavé.
74
Lid buď lidu pánem, vůdcem, soudcem, knězem!
Svobody znak zlatý jako okřín Graalu
uložíme ve chrám, který zasvěcujem’
nejvyššímu pojmu, Božství Ideálu.
A tak přísaháme před nebem i zemí,
za sebe i děti, v životě i smrti –
kdyby jednou národ přísahu tu zradil,
nechť ho věčná kletba v otroctví zpět zdrtí...
Březen 1918.
75