1. Máj 1919.
Ten se již nikdy nevrátí, takový krásný první máj,
jak je ten letošní, kdy vcházíme šťastni v Svobody ráj,
jitro kdy svitlo toužené v záplavě slunce po Čechách,
dlouhá pouť kdy je skončena, překročen svatyně práh.
Jaký to máj, jaký to máj! Ó zněte zpěvy vzrušené!
Po volné zemi otcovské jdou naše šiky sražené,
jdou, neodvratná skutečnost a štěstím žhavá přítomnost,
jdou jako slib a přísaha: Pro nový život – nová cnost.
Byl to lid, který krví svou a neskončenou mukou svou,
hrdinskou svojí věrností dorazil bestii dvouhlavou,
okovy rozbil staleté, otců sen změnil v skutku den,
vítězně vzkřiknul do světa: Od dneška Čech je svoboden!
Korunu, kterou marně vždy nehodným skráním nabízel
(a za svou věrnost dětinskou v odměnu vždy jen útisk měl),
na svoji skráň si vsadil sám a sobě sám se králem stal –
však nestrpí, by úskokem či mocí jiný kraloval.
Královský je to První Máj... Ó zněte zpěvy vzrušené!
Jde v slávě pravý majestát – to lidu šiky sražené!
Kdys řekl Ludvík: Stát jsem Já... Dnes zní však světu dálkami:
V svobodných Čechách lid je král i stát... A lid – jsme my!...
89