PROSINCOVÝ VEČER
Ulicí jdu pustou. V mlze za soumraku
s ustrnulých větví hrůza střásá jíní.
Strašidla se choulí do klenutých síní,
kde stín poletuje křídly černých ptáků.
Sehnut, smutných předtuch nesa těžké břímě,
váhavě se plížím pod okénka spící –
staré stěny domku v ústret kývají mně –
slyším mrtvá ústa, krok můj vítající.
Jak když zvony z dálky ohlašují svátek,
srdce vzpomínka se dotkla milá:
Naše maminka se tady narodila!
Její dětské stopy hledám kolem vrátek.
Chtěl bych jíti za ní přes trny a hloží,
její světlou stopou hledat cestu k ráji.
Její oči věčná tajemství už znají –
povedou mne přímo do náruče Boží...
35