PODOBIZNA
Nejsem milec módních Mus – obstarožný musikus. Ani vosa, ani chrobák, zpívám, jak mi narost’ zobák – srdce celé, pravdy kus. Všední je můj kontrfej – kumštýře v něm nehledej: řídké vlasy, nos jen český, v očích časem hořké stesky na bláznivý světa rej. Neženu se na Parnas – je mi příkrý jeho sráz. Procházím se po ulici s jiskrou v srdci doutnající – jako každý z vás. 11

HORÁCKÉ JARO
Do lesů, do dědin na větrné pláni, do samot, kde harfa tesknoty vzdychá, do denní lopoty, v půlnoční ticha, zaléhá jarních vod zvěstování: Smrt nesem ze vsi! Ať Vesna panuje nad horami! Pryč, bábo v kožiše s rampouchy, s bačkorami! Sníh se už vytrácí a slunko polední peče, až pěvci, chudáku, do boty teče, když do hor se s loutnou trmácí. Ostatně – na jarní zpěvy času je dost, čeká nás ještě nepříjemnost. Neboť když Vesna dospěje do Tišnova, podhorská chamtivost nepřející zajme ji, usadí dva týdny pod Květnicí. Bohatýr Pernštejn zdrží ji znova, s blaženým úsměvem v hrdé líci dvoře se spanilé rozkošnici. 12 Potom se vysmějí nám hrdla schlubná, že u nás mrzneme do konce dubna! Konečně Vesna přec co slavný rek ovládne kraj z Rožné po Peperek. Čekáme dary. Leč více než polovic nůše to přírody božstvo rozmařilé rozdalo dole. Do hor už polehku kluše. Proto se u nás nerozžehnou sněženek knůtky žlutobílé, svítí jen Dolákům – ač i tam mrazem křehnou. Petrklíč zřídka kde tajemství hájů otevírá, jaterník z huštin jen sem tam zírá, bledulí tvář u nás churaví, živoří koniklec modravý. Tak vše, co dole hýřivě pučí, u nás je vzácný host i rouchem chudší. Slavíka Vesna hned u Brna zanechá, ještě že skřivánek, dobrák, sem přispěchá, ještě že Horáky nepohrdá, švehole nad hrudou, i když je na kost tvrdá. Ještě že sedmikrás stříbrné groše kol cesty Vesna rozsýpá z koše, 13 ještě že diblík ten rozesmátý rozdává blatouchy za dukáty. Ještě že kočičky s jehnědami čar Květné neděle slaví s námi. Konečně! Konečně Jara van zadých’ a v jeho průvodu chorovod mladých. Staví se na paty kozonoh chlupatý, tancují na dvoře hříbata skočnou k postrachu kuřat i s kvočnou. Ze sadů slyšet svatební muziku, houslisty s křídly a basy včelníků. A srdce mládenců a srdce pannen – nejsou-li z perníku – Amorův šíp skrz na skrz probodá pod klenbou lip. Však svatby Mařenek, Helenek, Annen budou hned s provoda. A přejde setby čas, přicválá žatvy chvat, úroda zlatá bude v sýpkách. Rač Pán Bůh požehnat též na kolíbkách! 14

DEVĚT KŘÍŽŮ
Media in vita in morte sumus.
Mateřsky slunko loučilo se s chlumy a lány ornice. Jak bych se brouzdal v mládí rose, zelení bloudí zornice. Zahradou vlasti připutoval jsem v alej svaté samoty, kde si Máj nejkrásnější schoval smaragdy v křehké klenoty. Divné tu ticho toulalo se, jako by u bran hřbitova zbloudilé krůčky víly bosé, zlomená peruť vichrova. Ční devět křížů u silnice, ztrnulých devět výkřiků – jen smrt a láska – a nic více – v horkém i mrazném dotyku. 15 Ční devět křížů u silnice v zásnubech Vesny líbezné – a všude číhá zřítelnice smrti, ach, smrti vítězné... Výskali cestou svatebčani, pivoňkou srdce hořela, májovým slunkem ožeháni nevěstu vezou z kostela. V doubravě smrt si šípy brousí, zacílí dobře devětkrát – – A potom nic už nezardousí staletou píseň zmaru, ztrát. To její vzlyky v živlů boji strunami větrů úpějí, to ona teskní v června znoji smolničkou – krve krůpějí. Čím lásky víc, čím krásy více, tím větší úzkost o jich květ. Je blízko kmotra závistnice, i když břit kosy nevidět... 16

POHÁDKA MÁJE
Na Veveří devět věží – zlaté přílby na nich leží, na bašty i v skalní sluje dukáty Máj rozhazuje. Horem, dolem mladé boučí, v jasném ohni tisíc loučí. Slunko z plavé mísy denní rozlévá se po zeleni, proudí záříc luhy, horou – až k myslivně Pod komorou. Zlatovlasý Děd-Vševěda v okně modré oči hledá, marně hledá modré oči v zahrádce i na úbočí. Když se klade vonné šero nad žita jak na jezero, krajem lesa v jarní kráse ani Ríša netoulá se. Kolem kučeravé hlavy zavířil mu život dravý. 17 Jen Pohádka Vilémova s kukačkou se vrací znova. V zurčení vln na potoku slyšíš ohlas plachých kroků, v olšinách i v zlatu břízy lem se kmitne její řízy. V mladém srdci – dřív i dosud záhadný se rodí osud, když se chmurné lesy zjasní nové Vesny slavnou básní... 18

NA SUCHÉM VRCHU
Zeleň lesů, modré nebe, vůně pryskyřic – Co tě náhle v duši zebe, brána hor když vítá tebe, slunko líbá v líc? Připutovals na hranice, spatřit ráje část – Za mezníky blýskavice? Vem zbraň mužně do pravice, ohrožena vlast! Plíží se kdos zásekami, hotov k výboji? Strážné ohně nad horami! Hraničáři, bdíme s vámi v zbrojném postoji! 19

POZDRAV Z CIKHAJE
Kde Žákova hora s Tisůvkou studánky vod živých tají, tam, poutníče, zastav nohu mdlou, odpočiň na Cikhaji. Tam kyne ti v parnu pěnivý džbán a štědřeji, nežli kdo tuší, hospodou budeš vyčastován, okřeješ srdcem i duší. Co nezmohlo slunko ni balsámy hor, to Joklovo koření spraví: Vykročíš odtud – omládlý tvor – trn ze srdce, pavouk pryč z hlavy! 20

PÍSEŇ POZDNÍHO LÉTA
Přilétlo kdysi v štědré chvíli, úsměv i náruč plaché víly, hory a srdce rozkvétaly v jeho polibku. Červnové noci očarovalo, mateřskou něhu rozdělovalo všude, kde klíčil zázrak malý, v hnízda, v kolíbku. A dnes – dnes touží s vlaštovkami přes moře, moře za horami, k daleké pouti už se zdobí květem podletí. Úsměvu nevěř! Na rozloučenou tváří se sladkou, mámivou ženou – a dá jen astry na tvé hroby, nežli odletí... 21

DALEKÉ OBZORY
Ant. Klášterskému
Zdravím vás, daleké obzory, barevné stuhy a jas! Dálka zrak unáší přes hory splynulé v modravý pás. Jak ptactva v odletu kroužení, jak dětský nad strání drak daleko letí mé toužení, dále než dostihne zrak. Obrazy z jeviště mladosti jeví se jak oblak chvat, jak v slávě sluneční jasnosti nebeských beránků řad. Jeřábů zarudlé věnčení kyne kol chlapeckých cest se čmoudem zemáků pečení, suchá kdy praskala klest. 22 Zálety mladistvých perutí do modra tužeb a snů, srdcí dvou opojná splynutí v sladkosti srpnových dnů... Nestihnu vzpjatými rameny hodin těch záři a ples – ocúnů podsvětní plameny kvetou mi u cesty dnes. Kytičku hořců si natrhám, zavěsím u Božích muk – večer svůj blouděním nezmrhám, s věže zní domova zvuk... Ke knize veršů pak usednu, kde moudrost a ducha vzlet – na zdraví pěvce číš pozvednu: zdar dílu budoucích let! 23

STÁRNOUCÍ SRDCE
Srdce už vadne – ale nedřepí dosud mrzutě jako výr za mříží. Na cesty dobrých i zlých, v jasný i zkalený osud bratrsky pohlíží. Kde úzkost, kde bolest zavolá, za dne či za noci, tam spěchá s balsámem pomoci. Veliké lásky rytmem se doposud vzruší pro všecko, co předkům svato, v čem ducha plameny vysoko buší, k odkazu, s něhož jho potupné sňato. Posledním úderem jak prstem tuhnoucím zaťuká prosbu věrnosti: Pokoj a zdar všem budoucím! Plamínek touhy ještě v něm hoří: Pro děti, pro vnuky čarovné zámky v kvetoucích zahradách tvoří, kde není hoře, není už rozluky, kde kynou zemdleným dokořán veřeje, a krb je tam vlídný. Při něm se ohřeje... 24

CESTOU
Silnice bílá pod nohou, v mlze mi splýváš s oblohou. Javorů zlatý z dukátů šat šerem už nerozeznat. Po tobě v jarních oraček spěchu chvátal jsem, sotva lapaje dechu, za ptákem duhovým. Ze zobce vyrvu ratolest štěstí, jen co ho ulovím! – – – Jda tudy v říjnovém soumraku naslouchám větrné zvěsti o dávné vesny zmarněném zázraku... Z poctivé setby jakou to nepřízní zralého zrna málo že ve sklizni? Klíčení živly rušily dravé? Nebo jsi nevzýval souhvězdí pravé? Silnice tvrdá pod nohou, jak jsi dnes večer ubohou! Klopýtám teskně v syrovém štěrku, únavou schromla ramena a v srdci tíže kamenná, 25 když sudby všední hubenou herku za uzdu vedu do stáje, o to už jen se staraje, abychom po tmě v nečas zlý do černých bahen nevhřezli... Silnice strmá pod nohou, nestraš mne, nestraš mátohou! Byl-li klas hluchý a všední los, růže přec kvetly a zpíval mi kos. Kulhavý tahoun při oji křehké míval přec křídla – a jho bylo lehké. Však i pták duhový s vánočních smrčků ozval se u krbu do písně cvrčků. I dnes kyne do tmy za oknem jas... Vracím se, vracím, než by mi zhas’! 26

LÍPĚ PŘED OKNY
Zebou ruce, v srdci zima. V koruně tvé bez listí, jak mi stojíš před očima, jen vzlyk větrů zasvistí. Samoty mé družko milá, s šedou pletí stařeny, jako já jsi zapustila v rodnou zemi kořeny. Přijdou s jarem družní ptáci, tvoje hnízda oživí, bouře v bubny zaburácí nad tebou v den zářivý, červenec tvou slávu vznítí, korunu pel vyzlatí, budeš zas jak harfa zníti v medu slastné závrati... 27 Běda! Roje včel ni ptáky nezláká můj holý kmen! Vypučí až nad oblaky jarem věčným orosen. 28

LÁSKA A SMRT
Bílá paní, průsvitná, zraku přísně ledového, jako socha bezcitná čeká u zápraží mého. Kyne rukou beze slova – voní mátou ze hřbitova. V sad zřím rudě planoucí. V jiřinových květů háji vidím ženu žádoucí. Sladce její plody zrají – a přec kvete zlatou pletí, láká v náruč, do objetí. Radostně tě uvítám! Potěšit chceš srdce skromné? Mlčí... A já vyčítám: Nekveteš už, nezráš pro mne! Ač ret ledový si hnusím – Bílé paní v ústret musím. 29 Nebude-li ukrutná, pohostí snad sladkou kaší, jako kdysi Perchta ctná, která v starých hradech straší. Vlídné slovo přidá taky – jak se sluší pro žebráky... Poutnickou pak zlomím hůl, pod hlavu dám mošnu chudou, abych tvrdě neusnul, až se mi sny zdáti budou o ztracené pídi země, kde Bůh otců mluvil ke mně... 30

BALADA O MATČINĚ SMRTI
Maminko, je dusný den, těžká mračna na spadnutí – a vy, chorá, chcete ven, co vás náhle přes práh nutí? Nemám nikde stání dnes, slyšíš kroky? Šat mi snes! Mami, šla-li bouře zlá, hromničku jste rozžíhala, hrůza vás vždy roztřásla – a dnes byste putovala? Nemám nikde stání dnes, kyne, volá černý les... Maminko, už hučí hrom, oblakem se kříží blesky, noc je blízko – v temnu tom nenajdete ani stezky! Nemám nikde stání dnes, kdo zná cestu, čeká kdes. 31 Maminko, proč taký chvat? Venku boží dopuštění... Oblékáte černý šat, v mramor se vám líce mění! Na kolena k mrtvé kles’ – v blescích brána do nebes... 32

REQUIEM AETERNAM...
I.
S kadidlem, s dechem voskovic z podsvětí vlá sem vůně mdlá. Páchnoucí smolou borovic rakev zde zapadla... Na vnuků vystydlou kost předků zde čekají kosti. Zde brána, váhavý hosti, jež vede na věčnost. Zde vrátný v ruce má kosu, nikoho nepouští zpět. Šťastných i neblahých losů uzavřen rozpočet. 33 II.
Napadal s oblak ve chvilce na váš rov poprašek bílý, jako jste v dětské postýlce stlala nám pelíšek milý. Stlala jste dlaní laskavou hochům svým pod horké hlavy – a my vám rukou třaslavou ustlali tvrdě v kout tmavý. Spěte jen, jak my spávali a u vás pohověli si – Boží vás milost zahalí, jak vy nás peřinkou kdysi... 1929
34

PROSINCOVÝ VEČER
Ulicí jdu pustou. V mlze za soumraku s ustrnulých větví hrůza střásá jíní. Strašidla se choulí do klenutých síní, kde stín poletuje křídly černých ptáků. Sehnut, smutných předtuch nesa těžké břímě, váhavě se plížím pod okénka spící – staré stěny domku v ústret kývají mně – slyším mrtvá ústa, krok můj vítající. Jak když zvony z dálky ohlašují svátek, srdce vzpomínka se dotkla milá: Naše maminka se tady narodila! Její dětské stopy hledám kolem vrátek. Chtěl bych jíti za ní přes trny a hloží, její světlou stopou hledat cestu k ráji. Její oči věčná tajemství už znají – povedou mne přímo do náruče Boží... 35

OSUD V PÍSNI
Hodiny jdou jak churavci nevlídní s výčitkou v pohaslém oku. V soumraku dne už na sklonu roku pozounů zaslech’ jsem pochmurnou sloku. To tobě, Josefe, tam kdesi za Vídní, v městečku s palácem svržené slávy – prapor spad’ se žerdě, koruna s hlavy – to tobě muziky vyhrávají na cestu k hřbitovu při Dunaji... * Čtyřicet let už prchlo jak mžik – vojáčkem já byl, a ty nádeník. S maltou ses trmácel po lešení, já šlapal s kapelou na cvičení. Líbezná děvčátka v Laudongasse vojáčky potěšit snažila se. Vzplanula panenka jak v žitě mák, když se jí zalíbil „jednoročák“. 36 V klenuté aleji košatých stromů i v temných průjezdech zamlklých domů na loutnu milostnou hráli jsme melodicky – pletouce der die das při tom vždycky. Zazněla večerka z Alserstrasse – válečná idyla končila se: Přijď, milá Rosele, zítra zase! Sladko jsem žil – ale ty, chudáku, se smutkem mrtvých nadějí ve zraku, hoch srdce měkkého, zlomených sil, s trhany tvrdým jhem spoután jsi byl. Celý den centy’s vlek’ na chabém hřbetě, v hadrech, jež stráveny cihlovým prachem, s obavou, že polír ožrala vypeskuje tě, od rána v robotě. Konec byl lopotě, až se vzňal západu nachem lesnatý Kahlenberg, v krvi jak stínadlo, na které slunko raněné dopadlo. Tu chvíli, kdy jste jak trestanci ze stavby zmořeni klopýtali, naproti šel jsem ti, bratranci, a pak jsme Moravou okřívali. Blýsklo se v tobě i v pohledu mém, jak bychom uzřeli kouzelným sklem 37 rodného města baňatou věž, chalupy známé a stromy též, jak bychom v hodině večerní byli zas dva kluci rozverní, na které maminky ze dveří volají: Dom’, chaso, k večeři! A já ti nosíval od vojáků komisní láblíky pro vlčí hlad, a já ti nosíval hrst tabáku, občas i na pivo vzal jsem tě rád, zvláště když strýc farář k opětné urgenci obraně trůnu povolil subvenci. S pěnivou sklenkou a kapkou alkoholu radost si zasedla k našemu stolu. Hned jsme se ocitli v čarovném kruhu dědova veřtatu varhanářského, pamětni slávy řemesla jeho – nežli se škrtilo ve smyčce dluhů. Jaké to poklady her a hraček, když jsme si z cínových hoblovaček kroutili prstýnky na rty a do uší, jako to černochům v Africe přísluší. Pak jsme se ztratili do uliček, na které od lip zřel kostelíček, 38 chlapce jsme svolali ve vzpomínce, společně klusali k borovince, s pasáky na sebe halekali – a tajně v huštinách Černé skály v mysticky slastné libaci kouřili jak staří vojáci. Zapomněls na dřiny výheň parnou, já lítal v oblacích nad kasárnou – Večery v závětří švechatské hospůdky pro hrdlo, pro srdce balsám i lahůdky! * Jako bys odešel na konec světa, život nás rozváděl po mnohá léta. Mne domov zavolal, nepustil víc – i tobě osud vlídnější líc ukázal po čase, českou však Ieb přinutil v cizině na panský chléb. Ani když splnil se veliký sen, nebyl jsi z livreje vysvobozen. A teď ti ustlala rakouská zem, na věky uspala stesk v srdci tvém. 39 Městečkem schouleným v adventním šatě nesou tě funébři s licousy a v zašlém zlatě, v cylindrech čest ti vzdávají hlavy panské, cupkajíc do taktu kapely veteránské. * Marně zřím za tebou v dálavu... Neuzřím sehnutou postavu, ani tvář osmahlou v těžké práci s úsměvem zatrpklým resignací, s viržinkou, jež, tobě přemilá, habsburské mocnářství přežila. K dílu tě nevzbudí jitřní zpěv kohoutí, ani k nám nepřijdeš na koláč o pouti. Vzpomínals o krátkých návštěvách svých příhod a šarvátek ministrantských, jak jsme se hyhlili, drobní štvanci, když pletl nováček ministrancí, jak hříšnou žádostí rozhořelí víno jsme z konviček upíjeli – za co jsme tržili pohlavky od kostelníka mazavky. Pro ten hřích bude prý v pekle satanáš smažit nás vztekle, 40 hrozil – neb na cestě klikaté k nebi sám této posily měl zapotřebí! Vzpomněls též štědrosti babiččiny, jak se ti starala o svačiny, když, stromek s chabými kořeny, chřadl jsi, řemeslem zmořený. Pak Vídeň za řeči zjevila se, světla se rozžala v Laudongasse, kmitla se Rosele s plachostí víly, dunajské vlny se rozhlaholily, zavoněl Prátru májový dech, zalkala večerka v kasáren zdech... Potom jsi zašel na družnou besedu do čmoudu dýmek v hospůdce sousedů. Jindy zas vážně jak domař rynecký zasedls za stůl, kde Frantík Německý s hlubokou úklonou vítá čas od času velmože vědy a hvězdy Parnasu, kde ducha gejsír tryská v dny parné, když se tu zastaví pan Novák Arne, a za ním kumštýřské řehole frátři: Němec a Křičkové bratři. Tehdy těch světel tam nebylo, 41 jen, místních novinek horlivý ozev, kurentem žvatlal Nebolů Josef, a slunko domácí svítilo s Joklových stříbrných kadeří u toho stolu hned u dveří, kde ten svět soudili dávným zvykem Safínek se starým Varhaníkem. * Naposled zřel jsem tě na kruchtě hřbitova. Pokořen, zkrušen pro ztrátu domova, s holýma rukama z něho kdys vyštvaný, dojat jsi poslouchal dědovy varhany, dar jeho dávné přičinlivosti. Píseň tě strhla do minulosti – hrával ji tatík tvůj, náš regenschori, hrával ji po něm bratr tvůj zemřelý, na růžích oba ustláno neměli. V chorál se sloučily odešlých sbory. Uslyšels dědy, báby i strýce, co kolem pod drny podřimujíce vratké své radosti i mnohý trud v cestu nám zaseli do rodných hrud. Zpívali dědovi tovaryši – dávno už hoblík jim vypad’ z ruky – 42 zpívali všichni, kdo o velké mši s basou a tympanů hromozvuky na kruchtě celý věk k oslavě Boží hrávali, nebažíc po světském zboží. Vzývali všichni zkourmoucení Hvězdu a Královnu zářící o milost před soudnou stolicí nádoby křehké po zhroucení... Poslední krok mířil k otcovu hrobu. Cesty ti oživly v staré hlavě, jak jste kdys společně po Moravě stavěli varhany, v tu šťastnou dobu, kdys ještě nebyl bit osudu pěstí, doufaje též ve svůj čtyřlístek štěstí... Vykročils nohou malátnou v loučení propast závratnou, odcházel s bolestí bodavou, lípy ti šuměly nad hlavou, tklivě se s tebou žehnajíce, království ticha panovnice. Při jejich loučivém truchlozpěvu kostlivci touhy své pro úlevu v zborcených rakvích se zachvívali, dávné jich bolesti, marné žaly, 43 koloběh starostí, sen lidských plev, kolébky výkyv i smrtící šíp – všecko se ozvalo v akordech lip a větrem se strnišť ševelil zpěv: Byl’s naše krev, ztracená krev. Na bludných cestách rozloučeni, na různých skřipcích jsme umučeni. Jinde, nežs vypučel, k věčnosti zraj! Hrobů je tisíc – jeden je Ráj! 44

VĚŽ A STROMY
V žár i do závějí hrany vyzvánějí, rostou nová hnízda, i kde stará klec. Tváře lhostejné se zraku nabízejí – rodným městem chodím sám jak cizinec. Jen ty, věži milá, kněžno zasmušilá, jak v čas mého mládí kraluješ tu dnes – střelba nepřátel tvou výsost nezkrušila, věrně neseš kříž a míříš do nebes. Jen vy, staré stromy, obři mezi domy, hovoříte ke mně slovem důvěrným. Pod vámi kdys štěstí ručku podalo mi, ve váš stín se krylo zvědům dotěrným. Jen vy o všem víte, znáte srázy skryté, kde si mladý divoch číhal na kořist – Rozpínám k vám náruč, kmeny bleskem zryté, přátelé a strážci okouzlených míst! 45 Kdys mi hlas váš hebký šeptal u kolébky – ratolesti vaše žalně zašumí otevřeným oknem kol stydnoucí lebky žalmy, kterým Tvůrce sám jen rozumí. Ale dokud žiji, v dnech, jež rychle míjí, k vaší výši touží zrak už slábnoucí. Naslouchat chci vaší slavné symfonii, když ji rozehrají větry vanoucí. Všecka srdce hnutí jsou v tom vydychnutí! Jako zardousených písklat marný sten vznětů popleněných vzpomínat to nutí, s výčitkou v tom kvílí nesplněný sen. Šum se potom mění v tiché usmíření, v rozhřešení z dávných bloudění a vin – Svatý, třikrát Svatý! s vámi za šeření hymnus nešpor zpívá křehké hroudy syn... 46

SVĚTA BĚH
Hře dobré dal jsi cit svůj ryzí, krvácel’s v mnohém dramatu. Dnes dekoraci starou sklízí a z brusu nová čeká tu. Mládež se hemží na jevišti, staví se nové kulisy, vše čerstvým pozlátkem se blyští – jenom ty, brachu, starý jsi... Chceš cosi bránit uděšeně – a nikdo si tě nevšímá. Mladí se těší kulis změně, hra zítřejší je zajímá. Jenom ty stojíš jak kůl v plotěplotě, zavazíš, kmochu, chápej přec! Hleď vytratit se po dobrotě, je k smíchu živý umrlec! 47 Hry loňské složeny ad acta, prospekty staré v smetiště... Stárnoucí bloude – clara pacta – zmiz konečně už s jeviště! 48

DĚDKOVY RÝMY
Přišla jeseň s babím létem – odchází s psím nečasem. Kdož by teď chtěl lítat světem s okřídleným Pegasem! A přec mocná touha k letu dnes mi stoupá do hlavy, že se mezi pěvce pletu, kteří táhnou v dálavy. Nemířím však do blankytu ani na vrch skleněný, nechci patřit s horských štítů na vln příboj spěněný, rád bych jenom na Pegasu zalét’ v dětskou jizbičku, koně s křídly poslal k ďasu, objal drahou hlavičku. 49 Potom, ať se kdo chce diví, vnoučka, pokud stačí dech, jako soumar trpělivý sám bych nosil na zádech. Běda! – Pegas v dáli řehce, marně čekám povzletu – na křídla už vzíti nechce stárnoucího poetu. 50

K POSLEDNÍ KAPITOLE
Co život skládal, přečetl jsem všecko, pokáral zlozvuk, chválil zdárný rým. Snad čet’ jsem časem jak nezbedné děcko, a mezi verše škrábal vlastní šprým. Vždy vděčen jsem byl za několik řádků, jež drahé ruce psaly v knížku mou. Ty stránky nosím v srdci na památku cest společných dnem zářivým i tmou. Co dnešek črtá, vábí věru málo. Novotné knihy neláká mne list. Poselství, jež bych chtěl, by z něho plálo, to nenajdu a nebudu tam číst. Co miloval jsem, z knihy zítřků mizí, jak démon by ji psal – ne Svatý Duch! A ozve-li se na mžik slovo ryzí, přeslechne hesly ohlušený sluch. 51 Nevyhneš se však jedné kapitole, i loudavému psána čtenáři. Ta čeká rozevřena na mém stole – Jak tu, jak tu se dočíst podaří!? – – – A za ní už jen stránka bílá, čistá a zářivá jak blankyt nebeský – Blah, kdo se začtl v milost Pána Krista, i když v mdlém světle čítal s poklesky... 52 List Janu Karníkovi
Když jste mi kdysi s rozhledny na Harusovci ukazoval pamětihodnosti svého rodného kraje, upozorňoval dole pod námi a na obzoru místa, památná v životě a díle Vašich krajanů, Gustava Pflegra Moravského, Jana Nečase, Petra Křičky, Jana Štursy a jiných, neuvědomil jsem si hned, jaký skutečný i přenesený význam má pro Vaši poesii tento vrch nedaleko Vašeho rodného Nového Města na Moravě. Za to však kdykoliv se od té doby znovu probírám Vašimi knihami lyriky, uvědomuji si, že také v nich vystupujete na jakýsi Harusovec básnický, kde se Vám zjevují mrtví přátelé a odkud na Vás útočí svět živých. Váš výstup na básnický Harusovec byl zdrželivý. Skromnou Chudobnou žeň, kterou jste se na počátku tohoto století ohlásil v lyrice, předkládal někdo, kdo nekoketoval s prohlášením, že nepatří mezi vyvolené. A přece již v ní začal důvěrný zpovědní doprovod Vaší životní pouti, na které Vás přinutily k zastavení jen zkušenosti závažné. Mladý manžel, jenž svou první knihu věnoval Helence ze své Pohádky máje, jako by nebyl jen o dvě léta mladší Otakara Březiny, tehdy již uzavírajícího své dílo bás- 53 nické. Z oslňující blízkosti tohoto okřídleného ducha generace jste se Vy, nespěchající poutník, ohlížel, byť v kruhu jeho ctitelů, seskupených kolem Nového Života, spíše zpět do kruhu společných učitelů mezi Lumírovci. Z jejich odkazu jste si, veden hlasem svého srdce, vyvolil k vlastnímu samostatnému prožívání příklad věrnosti tradici národní a lidové, v který vyvrcholilo životní dílo původního bouřliváka kosmopolity Josefa Václava Sládka. Tím hlasem srdce byla Vaše láska k rodnému kraji, který svým charakterem se vložil mezi Vás a svět. Jeho působením především si vysvětluji nejnápadnější ohlas doby v Chudobné žni: hrůzu před zmechanisováním práce a před odtržením člověka od přírody a především od tradičního patriarchálního života lidového v cyklu Z denníku dělníkova. Potom až zkušenosti válečné osmělily skromného, na delší čas se odmlčevšího pěvce, aby na básnický Harusovec vystupoval již beze všech nejistot. A tak Vás až kolem padesátky vidíme na vzestupu. Válka světová pro Vás jako pro jiné české básníky otevřela nový zdroj inspirace. Pod jejím úderem začíná otvírat zámky k tomu, co nastřádal mnohem dříve, básník, sžívající se v něj sociálnějším povolání lékařském s lidem a nikde neomezující svou rozhodnou příslušností ke katolické tradici národní své 54 vřelé cítění k národu a jeho dějinám jako k celku. Vytržen ze svého soužití s rodným krajem mohl se povznést k obzorům, širším a ve své Moravské symfonii obejmout na dálku celou drahou zemi jako mapu oživenou vyšlehujícími plaménky dojmů intimních i historických. Ale nad všechny burcující výzvy, v kterých se ve Vaší poválečné lyrice Červená a bílá slily výstražné básnické hlasy národního svědomí z dramatických chvil minulosti, kladu to, čím navřely již Vaše lyrické prvotiny a co dosáhlo zvláštního zvroucnění za války: prolnutí lyriky teplem rodinným, spojení živých s mrtvými a nepřerušené vědomí rodové, čímž vším se těžiště Vašeho významu v naší poesii svažuje dosud do knih – zdánlivě důvěrných zpovědí osobních a přece tak příznačných pro vývoj citovosti, zrozené z hrůz válečných – Večery u krbu a Závětří. Nositel skrytého žhavění nacionalismu na okrajích dohasínajícího někdejšího žároviště nebyl ve svém povolání vojenského lékaře za války zavát jen náhodou na bojiště východní. Neboť tam dědic slovanských tradic svého kraje mohl dohánět svou erudici básnickou tím, že svůj předválečný obzor sympatií se Slováky rozšířil o sympatie s Poláky. Důkladný jako vždy přistoupil jste k pokračování v díle svého krajana, nadšeného polonofila Jana Evangelisty Nečase, po svě- 55 domitých přípravách. Co jste dal polské poesii, ukazují literární studie Pod perutí bílého orla, přebásnění Trénů Kochanowského a vedle dalších přeložených ukázek z jednotlivých básníků jako Stanislava WyspianskéhoWyspiańského a Emila Zegadlowicze zejména dvě antologie Z polského Parnasu a Poesie svobodné Polsky. Co dala polská poesie Vám, ukázala by speciální studie o ozvěnách na př. Mickicwicze a Kasprowicze v drobné idilycké epice a žalmické lyrice Vašich knih. Svou novou sbírku lyriky Srdce z pouti vydáváte po desítiletém odmlčení, vyplněném (až na sbírku epigramů Vosí hnízdo) intensivní prací ve škole poesie polské a zároveň ve službě českopolské vzájemnosti literární všemu, i nevděčnosti se strany polské, na vzdory. Je to také znát z jejího otvírání průzračných dalekých obzorů, z jejích stálých životních součtů nejlehčí formou, z jejího základního ladění symfonického, z jejího sdružení dvou inspirací: smířeného, stále častějšího setkávání se smrtí a přitažlivosti kouzelné dílny vzpomínky. Při četbě Vašich knih lyriky vidím Vás od onoho setkání na Harusovci stále před sebou, jak ze zasklené části rozhledny upozorňujete mne, stojícího venku ve větru, na pamětihodná místa svého rodného kraje. Trpíte prý závratí a přece neodoláte, abyste znovu a znovu vystupoval na rozhlednu. Je 56 kus horácké houževnatosti v tom neústupném dobývání výšin. Té horácké houževnatosti však vděčíme, že jste se stal navzdory vlastním pochybnostem básníkem a že náš národ získal ve Vás příkladného dělníka, pracujícího k utužení jednoty československé a na nevděčném, byť pro nás jen čestném úkolu sblížení českopolského.
S krajanským pozdravem Váš
Antonín Veselý.
57 OBSAH
Prolog9 Podobizna11 Horácké jaro12 Devět křížů15 Pohádka máje17 Na Suchém vrchu19 Pozdrav z Cikhaje20 Píseň pozdního léta21 Daleké obzory22 Stárnoucí srdce24 Cestou25 Lípě před okny27 Láska a smrt29 Balada o matčině smrti31 Requiem aeternam...33 Prosincový večer35 Osud v písni36 Věž a stromy45 Světa běh47 Dědkovy rýmy49 K poslední kapitole51
List Janu Karníkovi od Antonína Veselého53
59 JAN KARNÍK
SRDCE Z POUTI
BÁSNĚ
S doslovem Antonína Veselého
Vydalo v únoru 1938 Moravské kolo spisovatelů v Brně jako I. svazek Nové knihovny poesie MKS.MKS za redakce Dr. A. Veselého, Dr. R. Habřiny a Ing. M. Elpla.
Vytiskla Obchodnická tiskárna v Blansku
[61] Od téhož autora:
Chudobná žeň (Nový Život, Prostějov, 1904) Moravská symfonie (Obzor, Přerov, 1919) Soumrak rodu Jamborova (J. Khun, N. Město na Mor., 1921) Večery u krbu (J. Khun, N. Město na Mor., 1922) Červená a bílá (J. Khun, N. Město na Mor., 1923) Sladké s hořkým (Občan. tiskárna, Brno, 1925) Pod perutí Bílého orla (R. Promberger, (OlomoucOlomouc, 1926) Listy z kroniky (J. Khun, N. Město na Mor., 1926) Závětří (Družina literár. a umělecká, Olomouc, 1928) Duch Slovenska (Českoslov. akc. tiskárna, Praha, 1929) Vosí hnízdo (Družina literár. a uměl., Olomouc, 1932)
[63] Básnické překlady:
J. Kochanowski, Trény a frašky (Sbor. svět. poesie, Praha, 1928) Z polského Parnasu (L. Kuncíř, Praha, 1930) St. WyspiaňskiWyspiański, Kazimír Velký (Sbor. svět. poesie, Praha, 1931) E. Zegadlowicz, Budějovické louky („Vyšehrad“, Praha, 1934) Poesie svobodné Polsky (L. Mazáč, Praha, 1937)
E: ts; 2007 [64]