HORÁCKÉ JARO
Do lesů, do dědin na větrné pláni,
do samot, kde harfa tesknoty vzdychá,
do denní lopoty, v půlnoční ticha,
zaléhá jarních vod zvěstování:
Smrt nesem ze vsi!
Ať Vesna panuje nad horami!
Pryč, bábo v kožiše s rampouchy, s bačkorami!
Sníh se už vytrácí
a slunko polední peče,
až pěvci, chudáku, do boty teče,
když do hor se s loutnou trmácí.
Ostatně – na jarní zpěvy času je dost,
čeká nás ještě nepříjemnost.
Neboť když Vesna dospěje do Tišnova,
podhorská chamtivost nepřející
zajme ji, usadí dva týdny pod Květnicí.
Bohatýr Pernštejn zdrží ji znova,
s blaženým úsměvem v hrdé líci
dvoře se spanilé rozkošnici.
12
Potom se vysmějí nám hrdla schlubná,
že u nás mrzneme do konce dubna!
Konečně Vesna přec co slavný rek
ovládne kraj z Rožné po Peperek.
Čekáme dary. Leč více než polovic nůše
to přírody božstvo rozmařilé
rozdalo dole. Do hor už polehku kluše.
Proto se u nás nerozžehnou
sněženek knůtky žlutobílé,
svítí jen Dolákům – ač i tam mrazem křehnou.
Petrklíč zřídka kde tajemství hájů otevírá,
jaterník z huštin jen sem tam zírá,
bledulí tvář u nás churaví,
živoří koniklec modravý.
Tak vše, co dole hýřivě pučí,
u nás je vzácný host i rouchem chudší.
Slavíka Vesna hned u Brna zanechá,
ještě že skřivánek, dobrák, sem přispěchá,
ještě že Horáky nepohrdá,
švehole nad hrudou, i když je na kost tvrdá.
Ještě že sedmikrás stříbrné groše
kol cesty Vesna rozsýpá z koše,
13
ještě že diblík ten rozesmátý
rozdává blatouchy za dukáty.
Ještě že kočičky s jehnědami
čar Květné neděle slaví s námi.
Konečně! Konečně Jara van zadých’
a v jeho průvodu chorovod mladých.
Staví se na paty
kozonoh chlupatý,
tancují na dvoře hříbata skočnou
k postrachu kuřat i s kvočnou.
Ze sadů slyšet svatební muziku,
houslisty s křídly a basy včelníků.
A srdce mládenců a srdce pannen
– nejsou-li z perníku –
Amorův šíp
skrz na skrz probodá
pod klenbou lip.
Však svatby Mařenek, Helenek, Annen
budou hned s provoda.
A přejde setby čas, přicválá žatvy chvat,
úroda zlatá bude v sýpkách.
Rač Pán Bůh požehnat
též na kolíbkách!
14