LÁSKA A SMRT
Bílá paní, průsvitná,
zraku přísně ledového,
jako socha bezcitná
čeká u zápraží mého.
Kyne rukou beze slova –
voní mátou ze hřbitova.
V sad zřím rudě planoucí.
V jiřinových květů háji
vidím ženu žádoucí.
Sladce její plody zrají –
a přec kvete zlatou pletí,
láká v náruč, do objetí.
Radostně tě uvítám!
Potěšit chceš srdce skromné?
Mlčí... A já vyčítám:
Nekveteš už, nezráš pro mne!
Ač ret ledový si hnusím –
Bílé paní v ústret musím.
29
Nebude-li ukrutná,
pohostí snad sladkou kaší,
jako kdysi Perchta ctná,
která v starých hradech straší.
Vlídné slovo přidá taky –
jak se sluší pro žebráky...
Poutnickou pak zlomím hůl,
pod hlavu dám mošnu chudou,
abych tvrdě neusnul,
až se mi sny zdáti budou
o ztracené pídi země,
kde Bůh otců mluvil ke mně...
30