VĚŽ A STROMY

Jan Karník

VĚŽ A STROMY
V žár i do závějí hrany vyzvánějí, rostou nová hnízda, i kde stará klec. Tváře lhostejné se zraku nabízejí – rodným městem chodím sám jak cizinec. Jen ty, věži milá, kněžno zasmušilá, jak v čas mého mládí kraluješ tu dnes – střelba nepřátel tvou výsost nezkrušila, věrně neseš kříž a míříš do nebes. Jen vy, staré stromy, obři mezi domy, hovoříte ke mně slovem důvěrným. Pod vámi kdys štěstí ručku podalo mi, ve váš stín se krylo zvědům dotěrným. Jen vy o všem víte, znáte srázy skryté, kde si mladý divoch číhal na kořist – Rozpínám k vám náruč, kmeny bleskem zryté, přátelé a strážci okouzlených míst! 45 Kdys mi hlas váš hebký šeptal u kolébky – ratolesti vaše žalně zašumí otevřeným oknem kol stydnoucí lebky žalmy, kterým Tvůrce sám jen rozumí. Ale dokud žiji, v dnech, jež rychle míjí, k vaší výši touží zrak už slábnoucí. Naslouchat chci vaší slavné symfonii, když ji rozehrají větry vanoucí. Všecka srdce hnutí jsou v tom vydychnutí! Jako zardousených písklat marný sten vznětů popleněných vzpomínat to nutí, s výčitkou v tom kvílí nesplněný sen. Šum se potom mění v tiché usmíření, v rozhřešení z dávných bloudění a vin – Svatý, třikrát Svatý! s vámi za šeření hymnus nešpor zpívá křehké hroudy syn... 46