OSUD V PÍSNI
Hodiny jdou jak churavci nevlídní
s výčitkou v pohaslém oku.
V soumraku dne už na sklonu roku
pozounů zaslech’ jsem pochmurnou sloku.
To tobě, Josefe, tam kdesi za Vídní,
v městečku s palácem svržené slávy
– prapor spad’ se žerdě, koruna s hlavy –
to tobě muziky vyhrávají
na cestu k hřbitovu při Dunaji...
*
Čtyřicet let už prchlo jak mžik –
vojáčkem já byl, a ty nádeník.
S maltou ses trmácel po lešení,
já šlapal s kapelou na cvičení.
Líbezná děvčátka v Laudongasse
vojáčky potěšit snažila se.
Vzplanula panenka jak v žitě mák,
když se jí zalíbil „jednoročák“.
36
V klenuté aleji košatých stromů
i v temných průjezdech zamlklých domů
na loutnu milostnou hráli jsme melodicky
– pletouce der die das při tom vždycky.
Zazněla večerka z Alserstrasse –
válečná idyla končila se:
Přijď, milá Rosele, zítra zase!
Sladko jsem žil – ale ty, chudáku,
se smutkem mrtvých nadějí ve zraku,
hoch srdce měkkého, zlomených sil,
s trhany tvrdým jhem spoután jsi byl.
Celý den centy’s vlek’ na chabém hřbetě,
v hadrech, jež stráveny cihlovým prachem,
s obavou, že polír ožrala vypeskuje tě,
od rána v robotě. Konec byl lopotě,
až se vzňal západu nachem
lesnatý Kahlenberg, v krvi jak stínadlo,
na které slunko raněné dopadlo.
Tu chvíli, kdy jste jak trestanci
ze stavby zmořeni klopýtali,
naproti šel jsem ti, bratranci,
a pak jsme Moravou okřívali.
Blýsklo se v tobě i v pohledu mém,
jak bychom uzřeli kouzelným sklem
37
rodného města baňatou věž,
chalupy známé a stromy též,
jak bychom v hodině večerní
byli zas dva kluci rozverní,
na které maminky ze dveří
volají: Dom’, chaso, k večeři!
A já ti nosíval od vojáků
komisní láblíky pro vlčí hlad,
a já ti nosíval hrst tabáku,
občas i na pivo vzal jsem tě rád,
zvláště když strýc farář k opětné urgenci
obraně trůnu povolil subvenci.
S pěnivou sklenkou a kapkou alkoholu
radost si zasedla k našemu stolu.
Hned jsme se ocitli v čarovném kruhu
dědova veřtatu varhanářského,
pamětni slávy řemesla jeho –
nežli se škrtilo ve smyčce dluhů.
Jaké to poklady her a hraček,
když jsme si z cínových hoblovaček
kroutili prstýnky na rty a do uší,
jako to černochům v Africe přísluší.
Pak jsme se ztratili do uliček,
na které od lip zřel kostelíček,
38
chlapce jsme svolali ve vzpomínce,
společně klusali k borovince,
s pasáky na sebe halekali –
a tajně v huštinách Černé skály
v mysticky slastné libaci
kouřili jak staří vojáci.
Zapomněls na dřiny výheň parnou,
já lítal v oblacích nad kasárnou –
Večery v závětří švechatské hospůdky
pro hrdlo, pro srdce balsám i lahůdky!
*
Jako bys odešel na konec světa,
život nás rozváděl po mnohá léta.
Mne domov zavolal, nepustil víc –
i tobě osud vlídnější líc
ukázal po čase, českou však Ieb
přinutil v cizině na panský chléb.
Ani když splnil se veliký sen,
nebyl jsi z livreje vysvobozen.
A teď ti ustlala rakouská zem,
na věky uspala stesk v srdci tvém.
39
Městečkem schouleným v adventním šatě
nesou tě funébři s licousy a v zašlém zlatě,
v cylindrech čest ti vzdávají hlavy panské,
cupkajíc do taktu kapely veteránské.
*
Marně zřím za tebou v dálavu...
Neuzřím sehnutou postavu,
ani tvář osmahlou v těžké práci
s úsměvem zatrpklým resignací,
s viržinkou, jež, tobě přemilá,
habsburské mocnářství přežila.
K dílu tě nevzbudí jitřní zpěv kohoutí,
ani k nám nepřijdeš na koláč o pouti.
Vzpomínals o krátkých návštěvách svých
příhod a šarvátek ministrantských,
jak jsme se hyhlili, drobní štvanci,
když pletl nováček ministrancí,
jak hříšnou žádostí rozhořelí
víno jsme z konviček upíjeli –
za co jsme tržili pohlavky
od kostelníka mazavky.
Pro ten hřích bude prý v pekle
satanáš smažit nás vztekle,
40
hrozil – neb na cestě klikaté k nebi
sám této posily měl zapotřebí!
Vzpomněls též štědrosti babiččiny,
jak se ti starala o svačiny,
když, stromek s chabými kořeny,
chřadl jsi, řemeslem zmořený.
Pak Vídeň za řeči zjevila se,
světla se rozžala v Laudongasse,
kmitla se Rosele s plachostí víly,
dunajské vlny se rozhlaholily,
zavoněl Prátru májový dech,
zalkala večerka v kasáren zdech...
Potom jsi zašel na družnou besedu
do čmoudu dýmek v hospůdce sousedů.
Jindy zas vážně jak domař rynecký
zasedls za stůl, kde Frantík Německý
s hlubokou úklonou vítá čas od času
velmože vědy a hvězdy Parnasu,
kde ducha gejsír tryská v dny parné,
když se tu zastaví pan Novák Arne,
a za ním kumštýřské řehole frátři:
Němec a Křičkové bratři.
Tehdy těch světel tam nebylo,
41
jen, místních novinek horlivý ozev,
kurentem žvatlal Nebolů Josef,
a slunko domácí svítilo
s Joklových stříbrných kadeří
u toho stolu hned u dveří,
kde ten svět soudili dávným zvykem
Safínek se starým Varhaníkem.
*
Naposled zřel jsem tě na kruchtě hřbitova.
Pokořen, zkrušen pro ztrátu domova,
s holýma rukama z něho kdys vyštvaný,
dojat jsi poslouchal dědovy varhany,
dar jeho dávné přičinlivosti.
Píseň tě strhla do minulosti –
hrával ji tatík tvůj, náš regenschori,
hrával ji po něm bratr tvůj zemřelý,
na růžích oba ustláno neměli.
V chorál se sloučily odešlých sbory.
Uslyšels dědy, báby i strýce,
co kolem pod drny podřimujíce
vratké své radosti i mnohý trud
v cestu nám zaseli do rodných hrud.
Zpívali dědovi tovaryši
– dávno už hoblík jim vypad’ z ruky –
42
zpívali všichni, kdo o velké mši
s basou a tympanů hromozvuky
na kruchtě celý věk k oslavě Boží
hrávali, nebažíc po světském zboží.
Vzývali všichni zkourmoucení
Hvězdu a Královnu zářící
o milost před soudnou stolicí
nádoby křehké po zhroucení...
Poslední krok mířil k otcovu hrobu.
Cesty ti oživly v staré hlavě,
jak jste kdys společně po Moravě
stavěli varhany, v tu šťastnou dobu,
kdys ještě nebyl bit osudu pěstí,
doufaje též ve svůj čtyřlístek štěstí...
Vykročils nohou malátnou
v loučení propast závratnou,
odcházel s bolestí bodavou,
lípy ti šuměly nad hlavou,
tklivě se s tebou žehnajíce,
království ticha panovnice.
Při jejich loučivém truchlozpěvu
kostlivci touhy své pro úlevu
v zborcených rakvích se zachvívali,
dávné jich bolesti, marné žaly,
43
koloběh starostí, sen lidských plev,
kolébky výkyv i smrtící šíp –
všecko se ozvalo v akordech lip
a větrem se strnišť ševelil zpěv:
Byl’s naše krev, ztracená krev.
Na bludných cestách rozloučeni,
na různých skřipcích jsme umučeni.
Jinde, nežs vypučel, k věčnosti zraj!
Hrobů je tisíc – jeden je Ráj!
44