PÍSEŇ POZDNÍHO LÉTA
Přilétlo kdysi v štědré chvíli,
úsměv i náruč plaché víly,
hory a srdce rozkvétaly
v jeho polibku.
Červnové noci očarovalo,
mateřskou něhu rozdělovalo
všude, kde klíčil zázrak malý,
v hnízda, v kolíbku.
A dnes – dnes touží s vlaštovkami
přes moře, moře za horami,
k daleké pouti už se zdobí
květem podletí.
Úsměvu nevěř! Na rozloučenou
tváří se sladkou, mámivou ženou –
a dá jen astry na tvé hroby,
nežli odletí...
21