DEVĚT KŘÍŽŮ
Media in vita in morte sumus.
Mateřsky slunko loučilo se
s chlumy a lány ornice.
Jak bych se brouzdal v mládí rose,
zelení bloudí zornice.
Zahradou vlasti připutoval
jsem v alej svaté samoty,
kde si Máj nejkrásnější schoval
smaragdy v křehké klenoty.
Divné tu ticho toulalo se,
jako by u bran hřbitova
zbloudilé krůčky víly bosé,
zlomená peruť vichrova.
Ční devět křížů u silnice,
ztrnulých devět výkřiků –
jen smrt a láska – a nic více –
v horkém i mrazném dotyku.
15
Ční devět křížů u silnice
v zásnubech Vesny líbezné –
a všude číhá zřítelnice
smrti, ach, smrti vítězné...
Výskali cestou svatebčani,
pivoňkou srdce hořela,
májovým slunkem ožeháni
nevěstu vezou z kostela.
V doubravě smrt si šípy brousí,
zacílí dobře devětkrát – –
A potom nic už nezardousí
staletou píseň zmaru, ztrát.
To její vzlyky v živlů boji
strunami větrů úpějí,
to ona teskní v června znoji
smolničkou – krve krůpějí.
Čím lásky víc, čím krásy více,
tím větší úzkost o jich květ.
Je blízko kmotra závistnice,
i když břit kosy nevidět...
16