Tak smutná byla Jsi...
E. S.
Tak smutná byla Jsi, jak nebyla’s již dávno,
když zpověď samot Tvých jsem tenkrát čeť,
a dlouhým dechem vpíjel vůni Tvojí duše.
Den zlatý velkou pochodní
si svítil do dalekých krajů
a požárů svých reflex zardělý
skrz závoj temných roleax v malý pokoj házel.
A Ty Jsi stála kamsi k světlu zvrácena,
jež temnou chodbou zraků padalo Ti v duši
a na stěnách v ní psalo sladké věštby štěstí
a v řady zlatých vidin zhustilo se v síních,
v nichž toulaly se myšlénky Tvé smutné.
O jistě’s měla dojem, jak by kdosi náhle
se vetřel s trpkým smíchem v tajemství Tvých snění
a drzou rukou dotk’ se bělosti Tvé duše –
A vtiskla Jsi se v sebe a tíhou toho dojmu
se stápěla Tvá duše do očistných jezer,
kde smýti chtěla s sebe dotek cizích zraků –
A bylo mi Tě líto, jak se’s celá chvěla
nad vyzrazením toho, cos nechtěla říci – –
já slávu chvíle tušil, kdy se duše sešly
hnány předurčením do tisíců věků
s nejistotou v touhách, zda kdys přece najdou
studánku svou čistou k vzhlížení své krásy.
Teď jsem teprv chápal, jak to trpce bolí
hrát si s lidskou duší jako s mrtvou loutkou,
hrát si s její láskou trpělivou, tichou.
46
A věřil jsem již pevně, že bych nesnes’ nikdy,
aby naše cesty jednou rozešly se,
a my se měli dívat lhostejní a chladni,
až zapadnem oba na obzorech do tmy,
vědouce, že v dálkách nesejdem se nikdy –
A velké slunce vyšlo na nebi mé duše
a horké proudy táhly chodbami mých tepen,
a svaté štěstí vešlo do ticha mých síní,
když jsem Tě tak viděl zamyšlenou, smutnou,
když jsem Tě tak viděl blízko u mne, blízko.
A myslil jsem, že musím padnout u Tvých nohou
a líbat Tvoje bílé ruce dlouze – dlouze...
47