Po cestách vítězů.
Po cestách vítězů půjdeme na západ k žhavému slunci, kde shoříme v prach, zamlklí k boháčům, soucitní k nemocným, majáky tuláků rozvátých v tmách. Radost svou napíšem na bílé prapory, s pohrdou ke smutkům kramářských věd půjdeme vášnivě nadšeni pro život za velkým cílem svým k západu let. Zdraví své rozdáme v almužnách nemocným, kde jiní vraždili, dáme svůj klid, kde jiní bořili podepřem základy. – – poPo cestách vítězů k Slunci chcem jít! – – 5

Když padá sníh...
Když padá sníh zřím z okna tich a rád, že dole v šeru zapad prach a kostry blat. V mém nitru tich spí dávný hřích – – jak rád bych bělí v duši zavál prach a kostry blat. 6

Šli naposled.
Kraj z dálek smuten šel jim vstříc, stesk bílý za ruku je ved’, když tenkrát stínem známých cest šli naposled. Dny žhavé vstanou na horách, sny léta vrátí se zas zpět, jen oni k lesům s láskou svou šli naposled. A nikdo nevzpomene si, až v dálky rozdělí je svět, jak kdys tu šťastné duše dvě šly naposled. Kraj z dálek smutkem šel jim vstříc, stesk bílý za ruku je ved’.ved‘, když tenkrát stínem známých cest šli naposled. 7

Píseň svobody. (Dle R. Dehmela).
Tak chudě žijeme v dnech velkých souhvězdí; květiny kvetou divoce, a my jen proti bouřím stavíme zdi. A až nám uhasnou nad hlavou souhvězdí, zas květy pokvetou tak jako dnes, a smát se budou bouře naší zdi. („Erlösungen“.)
8

Vzpomínka. (Slečně Elišce Sedláčkové.)
Ó tenkrát, věř, já pohřbil vše, já ztratil víru v sebe, když Život na mne zapomněl – a Bůh mi poslal Tebe! Pad’ šedý hrad, kde smutek vlád, a vzpomnělo si nebe, že za štěstí se modlím chud – a Bůh mi poslal Tebe! Dnes věřím již, že pozdní chlad mě do snů nezazebe, a silen k cizím dálkám jdu, – vždyť Bůh mi poslal Tebe! 9

Mám duši chorou.
Mám duši chorou... po jarech mi pláče, jichž kolem přešla vymodlená řada, když velký kdosi rozžhavil mé touhy... a dnes jen listí padá – Mám duši chorou... v šílenství se modlí za návrat sluncí na zraněná lada, kde soumraky svá rozvěsily šera – a dnes jen listí padá. Mám duši chorou... V zaprášených síních, kde s předsudky se chudá naděj hádá, již nikdy nerozsvětlí se jak tenkrát... a listí padá... padá... 10

Na cestě. (Dle Li-tai-po.)
Před lůžko moje temnem šeří měsíční zář bílá, jak by se vpila na práh dveří již ranní světla. Však zrak můj nevěří. A já zdvihám hlavu a dívám, dívám se k měsíci, jak dolů k nivám seje zář. A dlouhou, dlouhou dumou a s touhou vzpomínám na vlasť. (R. Dehmel: „Aber die Liebe“...)
11

Modlitba.
Ó, Pane, smiluj se! Od jar prvních hledám skloněn k temným vědám, hledám v kobkách vrahů, hledám u Tvých prahů. Ó, Pane, smiluj se! Zkouším tisíckráte, zda mi žíly zlaté o rýč nezazvoní, než se podzim skloní. Ó, Pane, smiluj se! Čelem biju skály, a můj vzdor tak malý... Smějí se mé síle v prachu lebky bílé! Ó, Pane, smiluj se! 12

Na moři. (Dle Richarda Dehmela.)
Tvůj pohled mluvil o závratných hloubkách, když na břehu Jsi ticha při loučení stála v mlhách. Jen pohled Tvůj chvěl se ještě nad jezem hladin. Temný stín se táh’ za zářícími proudy – A já zřel jen pěny příbojů, a Tvůj bílý šat se ztrácet ó, duše – duše! („Erlösungen“.)
13

Což věčně půjdem sami...?
Což věčně půjdem sami do neznámých měst, což nikdy nevyrostem nad obzory dětí, což nikdo nepozná nás po návratu z cest, což kletby naše k lidským srdcím nedoletí? Kdo zastaví nám vojska zkostnatělých snah, kdo probudí v těch sfingách lásku apoštolů, kdo setře s bílých sluncí nesmrtelný prach a mlhy ve věčnu se koupajících pólů? Což věčně budem záští nad propastmi pít, což věčně budem lhát, že od sluncí nás zebe, což věčně budou biče do žebráků bít? – – – A lidstvo mlčí –, mlčí –! Promluví snad nebe? 14

Chudá píseň.
Plodný úhor našich pšenic udupán a neoset, – hladovíme rozstonáni kletbou neúrodných let. Každý atom horké krve rozpouštíme v moře láv, vyschlé lány zúrodňujem teplou mízou vlastních hlav. Rudý pot náš barví lánylány, ohněm sálá z bílých pór, – – tvrdou zem až k centrům žhavým orá stohlavý náš vzdor. Dovlečeme přece jednou k horizontům těžký pluh, zasejeme – poklekneme – usnem chudi – bez zásluh – 15

Zpověď.
Za nocí divokých, když chorý rozum spal, kdos okrad’ moji duši. Před rány padlý sníh stop rudých cesty svál do vybílených rovin. Chci k Tobě, Pane, jít, – Ty vrátíš poklad sil, jež ukrad’ mi kdos drahý, když onemocněl cit a v mdlobách štědrých chvil dal olej z lampy duše. 16

Píseň vyděděného.
Jdu hudbou bičů štván a udýchán do opuštěných sadů, mám duši silnou, k slunci vypjatou a přec se bojím pádu. A volám u vrat teplých domovů o vymodlené nebe, jdu lháři zakřiknut a nepoznán a do duše mne zebe. Jdu cáry ověšen a slyším jenjen, jak za horami hřímá – – jsem doma – doma – každý mi tak lže – a mně je přece zima –! 17

Dál v kraj širý! – – (R. Dehmel.)
Padá, padá do temnot sníh, – světel řada, zamlklých stáda, – zřím tich, jak sníh ve vloček chvatu hustěj’ padá. – Nechtěj stát tu, dál v kraj šírý, poutníče sirý! („Lebensblätter“.)
18

Tři koruny. (Maurice MaeterlinekMaeterlinck.)
Měla tři zlaté koruny, komu je dala as? Jednu z nich dala rodičům: koupili zlaté sítě tři, střežili ji až do jara. Jednu z nich dala milencům: koupili z stříbra sítě tři, střežili ji až k jeseni. Jednu z nich dala dětem svým: koupily tré pout železných.železných, celou ji zimu věznily. („Douze chansoschansons“.) 19

Nám květy padly do dlaní! –
Ať podzim pláče do oken a choré mlhy dusí, nám květy padly do dlaní, – a listí – žloutnout musí! Ať sýček volá ze samot a skládá písně pro nás – my světlo dali slavným dnům, a nocím sny jen o nás. Ať pochodně již na cesty nám Odchod pálí v šera – my dali dráhám nový směr a bděli do večera. A kdyby nikdo nevzpomněl a nikdo nešel s námi – vždyť ti, kdo soudit neumíneumí, se odsoudili sami;sami. Ať podzim pláče do oken, a choré mlhy dusí, nám květy padly do dlaní, a listí žloutnout musí! 20

Píseň vzdoru. (Psáno v semináři – stoupencům Müllera a Schella.)
Již starý orloj rozzpíval se do půlnocí a volá: Ave budoucnostem, – – do světel na obzorech rozhořených ohňů my jdem a jdem a nad tmy rostem. Své vůle ostřili jsme na výsměchu silných, když hrdost stiskli na minima, – ať jeden vůdce velký pad’ na barrikádách, nám v duších horkých z dálek hřímá! Své touhy křtíme v studních nesmrtelných vzdorů, a lámem hrdě pokušení – jdem mlčící jak hroby, ale v chrámech srdcí už jitra zvoní na vzkříšení! Ne, nerouhejte se nám! Jdou nás celé řady, zmar velkých království z nás dýchá – – Což necítíte kouře doutnajících pádů, v nichž udusí se Vaše pýcha? 21

Modlitba ukřičených.
Jak proklínaný mnich jdu do budoucna tich, a silen modlím se za símě chudých lích. Svůj ostrý vleču kříž po hadích cestách blíž k dalekým Golgotám, sám sobě na obtíž. Než skloním bojů syt svůj poplvaný štít, o Bože, dej mi přec jen jednou pravdu mít! 22

Víra.
„S bašt smutku korouhve na věčné vlály doby – – –“ Mickievicz.
Stál v horách starý hrad, a zabili v něm paní. Řad od západu přišel rozesmátých magů a nad mrtvolou hýřil dlouho do svítání. Po chodbách mlčících se třásly jejich smíchy, kouř jejich obětí rost’ na posvátných krbech a zhaslé paní jejich rouhaly se hříchy. Však brzy rozprchli se jako ptáci k jihu, když touha po životě vzedme jejich křídla, jen parfum starých vín a černých kouřů tíhu do síní rozlili, kde bílou hlavu v dlani spal hlídač starý u pohárů prázdných – – Tak často přišel kdos se ptát na starou paní, a smuten odcházel, když viděl žluté hroby. Hrad zamyšlený pust’, a do ovzduší šedých s bašt smutku korouhve na věčné vlály doby. 23

Tragický zjev. (Dle R. Dehmela.)
Na poušti žluté bloudil velký národ, a sláb a žízniv k smrti rouhal se. Jen dívka jediná do hloubky hnědých zraků svůj němý stiskla bol; neboť soucit ji žhavěji pálil než žízeň....žízeň... Tu vyrost’ z obzorů požáry planoucích muž cizí, k lidu zvolna šel a prst svůj bílý před zástupy vztáh’. Na konci prstu rudý pot náhle trysk’, jak rosné krůpěje, trysk’, schvěl se, pad’, pad’ do písku; lid udiven zřel, jak muž neznámý jen stál a stál, jak rozpálená krev vyprahlý písek barvila. A vždy, když rudý pramen trysk’ probledla Jeho líc – však oni žasli, a někteří děli: „Hle, posmívá se nám...“ Tu v náhlé vzpouře posledních sil vzkřik: „Nuž pojďte pít! Vždyť pro Vás krvácím! – –“ A dívka šeptala, když dohasínal: „Ti chtějí vodu – – – –“ („Aber die Liebe“.)
24

Akáty kvetou – – –
Akáty kvetou. – Z bílých vrat jdu do zahrad, kde dlouhé stíny napadaly do cest! A jdu tak rád do ticha noci k dálkám roztoulané. Akáty kvetou. Vzpomínám, jak často sám jsem chodil šerem do altanů starých a zvykal tmám, v nichž chtěl jsem dusit protest svojí touhy. Akáty kvetou. – Cítím zas, jak všednost’ mass mé růže bílé poskvrnila prachem, když její hlas přes vysoké zdi do mých zahrad zapad’. 25

Daleké cíle.
Daleké cíle – daleké cíle! Umírám v prachu, v zimnicích strachu, zda u Vás usnu pro slavné chvíle, daleké cíle! Daleké cíle – daleké cíle! V loupežná ticha těžce se dýchá, bojí se vrahů bledá má píle. Daleké cíle! Daleká města – daleká města! k bílému kříži modlím se v tíži, k vítězům světlým, jichž tají přes sta daleká města! 26

Vlčí stopy.
Tak zvolna padá do cest sníh a podzim v květech topí, -– já ruce lomím k jarům zpět a hledám její stopy. A ptám se sivých žebráků, již pláčí u mých dveří, zda viděli ji k lesům jít od chaty v jitřní šeři. A každý se jen zamyslí a dlouho – dlouho mlčí – – – Já znova bloudím v závějích a zřím jen stopy vlčí! – – 27

Dávný refrain. (Dle R. Dehmela.)
Dřív než jsme se rozloučili – ó jak zrak Tvůj zpět mne táh’ – ještě jednou v myšlénkách, skráň na skráni v těžkých snách, zřeli jsme na rozcestí, kde les v slunci hřál se bílý, kde večerní mraky plály, kde ze světel zlatých drah nahé větve život ssály – a my se jen modlili smutní k Bohu o štěstí. („Weib und Welt“.)
28

Nálada soumraků.
Až zšeří se, pak odejdem tak sami, sami, sami, a u bran budem modlit se za život vzpomínkami. Svá hesla vzkřiknem do oken, kde rostou immortelky, a čekat budem v závrati na výkřik duše velký. Na prahu hlavy skloníme, až vyschnou oči rudé, a ptát se budem ubledlí: zda byla noc – či bude! 29

Tak sněhem jdem –
Přes hroby neznámé soumrakem spěcháme, přes hroby zavátých v příšerný, svítící ve tmách sníh. Východy za námi zapadly mlhami, u rodných našich chat nečeká nikdo již na návrat. Do oken zarudlých zříme, kde bled a tich chystá se, jak my jít do dálek soumrakem snivý lid. Po cestách, necestách žene nás němý strach, zda padnem v závějích, či přijdem k jarům, kde taje sníh! 30

Mlhavá perspektiva.
Já nevím sám, proč smutno je mi všude, proč chtěl bych věčně jenom jít a jít, a nedoufat, že kdys mne čekat bude na konci cest mých vyžebraný klid. Jsem odhodlán, od města bloudím k městu, a domov hledám pro svůj první hlad, a bojím se, že najdu k němu cestu, a spráchnivím kdes nasycen a rád. – 31

Mé smutky.
Den vysílen již zhas a na západ svou horkou krví střik’ – Mé smutky jděte spat! Stich v ulicích již otrokářský chvat i modních bláznů smích – Mé smutky jděte spat! Jest marna lest; zpět nelze zavolat, co smrt nazvala svým – Mé smutky jděte spat! Znát je pak snad, že v duši mír je svát, a bděním spálen zrak – Mé smutky jděte spát! 32

Závist.
Padly bílé sněhy, cesty v šeru sváty, uzavřeny před žebráky na klíč tvrdé chaty. A já, tulák chudý, o domov se modlím, pěstě stisknu – až do jar svých ve vánicích prodlím. Nevím, kdy tam dojdu, hlad a mráz mne kruší – a v těch chatách světlo – teplo – – – Jde to závist duší? 33

Nálada. (Psáno na Kahlenbergu.)
V dálky se dívám soumraku tichem, na město kouřící, na město opilé večerním hříchem. Zčernal již obzor, odkvetly máky, jež Západ sestárlý nasel si do cesty vystlané mraky. Rudý drak líně, vzduchem se plazí nad vlast mou dalekou, kde Noc si do roucha květy hvězd sází. Smutek mi napad’ – nevím, proč ani, do duše zamlklé – – A světla hořela rozžatou plání. 34

Dnes smutky šly – – –
Dnes smutky šly kol oken mých tak zádumčivě v dálavy, já za nimi zřel něm a tich, a ptal se, odkud asi jdou, a u koho se zastaví. A dvéře skříply – Starý klid šel přes práh černý skloněn ven, – tak dávno chtěl už odejít – a smutky vážně, zamlkle se dívaly mi do oken. 35

Na prahu nové doby.
Jdou mraky – Život náhle stich’ a na závory uzavřel se v chaty, kde starý vzdor dnes roztál v smích a v chudý kraj se rozstřík’ jedovatý. Je dusno – Stromy otřás’ strachstrach, svět valem tmí se zamlklý a tichý, a bouř jde blíž, jak velký vrah, jenž soudit přišel zločin dávné pýchy. Kdes řetěz řink’ – Blesk první pad’ přes obzor dráhu zkrvavělou znače – Kdos’ vypuk’ v pláč ve stínu chat – – – To radostí prý Spravedlnost pláče – –! 36

Na konci filosofického systemu.
Hrad vzdorný dobyt. – Prapor hrdý zavlál, s bašt černých v dálky zadíval se rek, jak města vojskům otvírala brány, – však mír se před ním přec dal na útěk! „Ne, vrátím se zas – nekonečné pouště!“ tak tisíckrát si v samotách svých řek’, však dál ho hnala proklínaná touha, a mír se před ním přec dal na útěk! „Což nespatříme zaslíbenou zemi?“ tak často bledých stráží svých se ptal, jež s touhou míru dívaly se v dálky – řad hradů rostl – rozum stonal dál! Dnes v novém hradě čítal zlatou kořist, v kraj plavých žní se chorý zadíval, – zem nová přišla přísahat mu věrnost, inventář vzrostl – rozum stonal dál! 37

Večer.
Jak zakletá se do mlh tiskne ves žebráků a dětí hladu, – tma bloudí po blátivých cestách kol chudých, opuštěných sadů, a v okna chat se dívá dlouze, kde děti stojí kolem stolů, – mha padá z otevřených zřídel lenivým tempem do údolu, a ticho kráčí pustou návsí, jen u vod kdesi šeptá sítí – chat okna rudě rozsvícená jak oči příšer do tmy svítí. 38

Vise
Vím, přijde jednou den kdy opuštěn, a spálen žhavým řetězem se probiju až v novou zem, kde za mrtvé se modlí živí. A půjdu nepoznán – – Zvuk temných hran mi do cest bude z hloubek lkát, až u bran Města budu stát, a nedočkám se odpovědi. Jít musím umdlen zpět do Věčna let – Má obří touha bude chtít se k Městu štěstí navrátit – a proklet zšílím ve tmách hladem. 39

Ó, dívej se mi v oči – E. S.
Ó dívej se mi v oči – –! Co’s vešla do mých snů, jak v závrati se točí vše kol mých myšlének, s tím hlukem, chvatem, smíchem, s tou mříží, pouští, tichem, s tou žízní, touhou, hladem, s tou vášní v srdci mladém – Ó, dívej se mi v oči, ať vše se se mnou točí – ó, dívej se mi v oči! Já učím se zas ruce spínat, já učím se zas zapomínat, že žebrák jsem a tulák, – – Óó, dívej se mi v oči! 40

Zvony.
Mříží se dívám – Za parku šedí rozkvetly světel aleje, tramvají oči ve tmách se plíží jak když je krví naleje. Kontury domů v černu se slily, zvonů pláč pronik kdesi v tiš – Mříží se dívám – Zase ty zvony –! Zachvěj se vrahu! – – Neslyšíš?! 41

Na Hradčanech.
Ta stará alej ke zdi přitisknutá, jak vídal jsem ji u Kaulbacha kdysi – jen mnicha ještě přimýšIím si do ní, jak zvonům naslouchá, jež v dálkách zvoní a v duši dávné upomínky křísí – Tak smutno je tu. Nikdo neprobudí ten starý vzdor, jenž dodoutnal nám v hrudi, a nikdo staré reky nevymodlí. Ten systém nový, proklínaný, podlý své stráže bledé postavil tu drze – Tak smutno je tu – jak po pohřbu – smutno – Jen časem básník roztoulaný, snivý sem přijde kleknout na ten hřbitov velký a jak ten voják mladý zamyšlen se diví, že kroky znějí dutě jako v hrobkách – – A dole Praha slaví velké svátky pod kouřem starých pivovarů tmíc se, ta Praha loutek, promenád a křižovatek ulic, ta Praha hetér, chantánů a prohýřených nocí, ta Praha svůdná, koketní a roztruchlená, ta Praha svatá, otrocká a blátem poskvrněná! 42

Víš, tenkrát! E. S.
Víš, tenkrát, jak jsme spolu šli, když hvězdy ve vysoku rozkvetly, jak svítilny měst neznámých rozžaté do cest duším bloudícím, když dlouhé perspektivy promenad se nocí v dálky černé ztrácely až tam, kde jako nedobytná cimbuří se štíty starých domů stmívaly. A my šli němi, k sobě stisknuti a čekající velký zázrak duší, jejž slovo Tvoje mělo vyvolat – Víš, tenkrát? Tys se tolik chvěla, a bála promluvit to slovo, v němž shořet měly všecky moje smutky. A neřeklas’ – Dál němi stáli jsme zrak ve zraku, a řekli víc, než dá se slovy říct’ – – A hvězdy ve vysoku rozkvetly jak svítilny měst neznámých rozžaté do cest touhám bloudícím. A když jsem zůstal sám, já v samotách svých snil o slavném duší našich setkání a životě tak tichém jak ta hvězdná noc. 43

A my se potkali. A my se potkali.
E. S. A my se potkali. Zář stála ve Tvých zracích jak světlý reflex jarních snů a nálad, jež rozpálila slavná víra ve štěstí velké, neznámé – A duše naše, kalichy jak zlaté se otevřely touhám, nadějím a Slunci, a bílá rosa padla do nich tiše, ta rosa bílá, zázračná – – – A do zraků jsme tiskli zpovědi svých duší jež chvěly se, jak čekaly by dlouhé věky na okamžik, kdy sežehnou se v náruč vášnivou a jedinou, jak smrtí náhlou hrozily by příští chvíle pod expansemi gigantické touhy – A všecko, co jsme nikdy nechtěli si říci, a všecko, nač jsme neptali se nikdy teď náhle vykřiklo nám v duších, a cítili jsme, že si rozumíme, že půjdem – musíme jít spolu navždy, že žádná hráze neroztříští naší vůle, že žádné dálky nerozvedou naše cesty a naše svaté vzpomínky – že půjdem – půjdem spolu navždy – To bylo tenkrát, když jsme potkali se – A přešla Jsi – Já za Tebou se díval dlouho, a chápal velkost štěstí –: nejít světem sám – 44

Nálada noci.
Do smutků černých za soumraku, když návratu se nedočkali, se oblékli a vyšli zvolna a u bran parku dlouho stáli. V noc úzkostlivou volali ho dlouho – Nad parkem mrtvým žlutý měsíc stál, do tůní jezu potápěl svá světla – když v dálce kdos se hořce rozplakal. A v údolích se leskly vody a světla rudla na samotách, pták dutě vzdychal jako dítě a plaše v parku šeř se protáh’. Tak smutno bylo jim, že starý zámek už nikdy smích a radost nepozná, tak smutno bylo jim, když poslouchali, jak na balkoně pláče princezna. 45

Tak smutná byla Jsi... E. S.
Tak smutná byla Jsi, jak nebyla’s již dávno, když zpověď samot Tvých jsem tenkrát čeť, a dlouhým dechem vpíjel vůni Tvojí duše. Den zlatý velkou pochodní si svítil do dalekých krajů a požárů svých reflex zardělý skrz závoj temných roleax v malý pokoj házel. A Ty Jsi stála kamsi k světlu zvrácena, jež temnou chodbou zraků padalo Ti v duši a na stěnách v ní psalo sladké věštby štěstí a v řady zlatých vidin zhustilo se v síních, v nichž toulaly se myšlénky Tvé smutné. O jistě’s měla dojem, jak by kdosi náhle se vetřel s trpkým smíchem v tajemství Tvých snění a drzou rukou dotk’ se bělosti Tvé duše – A vtiskla Jsi se v sebe a tíhou toho dojmu se stápěla Tvá duše do očistných jezer, kde smýti chtěla s sebe dotek cizích zraků – A bylo mi Tě líto, jak se’s celá chvěla nad vyzrazením toho, cos nechtěla říci – – já slávu chvíle tušil, kdy se duše sešly hnány předurčením do tisíců věků s nejistotou v touhách, zda kdys přece najdou studánku svou čistou k vzhlížení své krásy. Teď jsem teprv chápal, jak to trpce bolí hrát si s lidskou duší jako s mrtvou loutkou, hrát si s její láskou trpělivou, tichou. 46 A věřil jsem již pevně, že bych nesnes’ nikdy, aby naše cesty jednou rozešly se, a my se měli dívat lhostejní a chladni, až zapadnem oba na obzorech do tmy, vědouce, že v dálkách nesejdem se nikdy – A velké slunce vyšlo na nebi mé duše a horké proudy táhly chodbami mých tepen, a svaté štěstí vešlo do ticha mých síní, když jsem Tě tak viděl zamyšlenou, smutnou, když jsem Tě tak viděl blízko u mne, blízko. A myslil jsem, že musím padnout u Tvých nohou a líbat Tvoje bílé ruce dlouze – dlouze... 47

Ó, zapadat – –
Ó zapadat tak chci, jak slunce zapadá, když zvony pláčou: Ave, a zpívají své modlitby tak smutné, usínavé. – – Ó zapadat tak chci, jak slunce zapadá, když hoří v krvi rudé, – chci věřit, že kdos smuten přec se za mnou dívat bude – – 48

OÓ, Pane, přijdpřijď –
OÓ, Pane, přijď, – hle, spínám k Tobě ruce otráven smutkem drzých sofismat, nevěře v pravdy nabubřelých mozků, a hotov všemu cynicky se smát. V požáru vášní uvadly mé síly, dnes mrzák vůle – cítím tíhu vin, že miloval jsem údolí Tvých zrádců, a bál se modlit k Slunci do výšin. Dnes nenávidím chrámy kněží země, a zhnusil se mi horký její prach, – – Ó, Pane, přijď, hleď spínám k Tobě ruce, a chorého mne navštiv v samotách! 49

Až zhasne slunce –
Už dávno doplakány smutky, a velký hrob byl celý svět, a nad ním táhly mrtvé hvězdy se zbytky kultur dávných let. A všecko bylo strašidelné a zkamenělé v těžký sen, v němž toulaly se upomínky na lásky lidských princezen, na vraždy prokletého lidstva a na poslední jeho den – Tak strašidelné bylo všecko, a zkamenělé v těžký sen – 50

Tys šerem ulic šla – Tys šerem ulic šla –
E. S. Tys šerem ulic šla s tím odříkáním v očích, v němž ztrácela se velikost Tvých smutků a zoufalost té touhy, která nesmí mluvit. Do žáru svítilen, jež roztekly se v mlze se propad pohled Tvůj tak zádumčivý a slitých kontur domů bázlivě se chytal – Byl čímsi nasáklý, jak koupal by se v slzách, v nichž promluvila horká bolest duše, jak krví prošel by, v níž dodýchalo štěstí a slavná naděj praeludia žití – Tys šerem ulic šla, tak chorá, zamyšlená, jak chodí ten, jejž nečeká již nikdo – A všecko kolem směle tisklo se Ti v cestu, a všecko kolem zdálo ptát se v udivení – A Tobě prudká lítost rozhoupala duši, že doznělo již dávno poledne Tvých svátků, že nepřijde vstříc nikdo – na věky už nikdo, že nikdo nepromluví, až zas smutná půjdeš tou tichou promenadou rozespalých stromů, že nevrátí se nic již k modlitbám tvým zpátky, co srazil Osud dávno v propadliště času – že v černý soumrak města půjdeš sama – sama Tys šerem ulic šla, kde shasínala světla, v ten život daleký, kde smát se budou lidé Tvé velké touze: ohlížet se zpátky, zda nejde přece kdos, jak chodíval dřív s Tebou, 51 Tys šerem ulic šla, tak chorá, zamyšlená v ten život neznámý, kde nepotká Tě nikdy hoch chudý, na nějž budeš vzpomínat, a za nějž modlitby si v dálky poneseš, a ve své duši malý hrob, kam sázet budeš pomněnky a immortelky. 52

Smutek neplodnosti.
Jdou léta – Duše zvolna prahne, jak požár žití do zahrad jí šleh’ –, kde barvy květů dávno sesinaly. Dnes prvně po letech se zdá mi pokoj můj tak malý, ten pokoj, kde jsem sedal k bohatým svým stolům a nadšen píval zkrvavělá vína – Dnes jsem tu nepoznán a cizí, a ruka vyzáblá se marně k nebi spíná za sladkou řeč pro afasii duše – marně – v pavučinách šedých, které natkal osud vyssáty a mrtvy zlaté kostry visí hází dlouhé stíny v sály, kde se stmívá – Němo je tu – mrtvo – Jen kdes ve sklepeních zhluboka to hřímá jako vzpoura sopky, která hledá východ horkým řekám lávy – Chodby temny, chladny – Nikdo nezazpívá tu starou píseň štěstí, jež má pro vše slova – Dávný fantóm slávy usnul tvrdě, těžce po nezvyklých bděních – Němo je tu – mrtvo – nemám slova – slova němý musím umřít – zadusit se řečí – – 53

Nálada.
Byl zlatý kraj a ztišený, do strání padal lesů stín, a rudé dětské haleny se mihly v cestách údolin. Na lipách v dálku rozběhlých roj včel si zpíval do snění, – kdos alejí šel smuten, tich, a na černém sed’ kameni. Byl obzor sluncem zatopen se scenerií bílých měst, a průsvitné mhy jako sen šly v perspektivách jeho cest. A lákal touhou v dálavy, a nutil dlouze vzpomínat, ten obzor šírý, modravý s tajemnem cizích promenad. Byl zlatý kraj a nadějí se v sladkém štěstí k slunci smál, – jen dole v stinné aleji se kdosi tiše rozplakal – – – 54

Píseň sebevraha.
Ten den přijde – přijít musí s těžkou smyslů závratí, mluvit bude smutkem všeho, co se nikdy nevrátí. Všechny vody budou lákat slavnou písní konce dní, všechny mosty budou prázdny v pláči noci poslední. Žádný výkřik nezachytí do příšerných hloubek pád, – všichni tenkrát zapomenou, všichni, které míval rád. Vlny půjdou zádumčivě podél rudých světel v dál – ráno bude tiché, zlaté – jaké nikdy nepoznal. 55

Přijde večer –
Přijde večer – kdy si řeknem, jak jsme byli přec jen malí, kdy se budem smutni dívat, jak nás stráže vystřídaly. Dny se budou dlouze krátit při zázracích velkých visí, – a ti lidé, lásky, touhy, vše nám bude cizí – cizí – Na západu tvrdých prazích klečet budem odhodláni, poslouchat, jak v dálkách zvoní černá města na klekání. Východ bude zlatě hořet jako slavná oběť mládí – a ty cesty – dlouhé cesty – nikdo nám už nenahradí. 56

Pozval’s mne k Sobě – – –
Pozval’s mne k Sobě – Raněnou duši bolestná touha vracela zpět – výstavy masa – přelhané lásky – úsměvům hetér prodaný svět. K tajemstvím Věčna spáleny zraky, v maskách jsem chodil přátelům vstříc, zborcený strachem, nemocen vášní, mluvil jsem mnoho – neřek jsem nic! Pozval’s mne k Sobě – Zamčeny brány, daleko za mnou povalen svět, – Voláš mne, Pane? – Umlklé srdce bolestná touha nevrátí zpět! 57

Ať padám – – –
Ať padám k srdci Tvému – Je bolesť duše tíží, a cynický smích hejsků mne dnes už neponíží. Ať zhořkne všecka sladkosť, a marně vzkřiknou hříchy – já padám k srdci Tvému a poddávám se tichý. A dej mi více trpět, dej vykrvácet všemu, je bolest láskou k Tobě, ať padám k srdci Tvému! 58

Když padá listí.
Již skončen svátek promenády, a umřel rozmar dětí, a nikdo nejde do alejí se smát jak za podletí. Jen plaché stíny samotářů sem zajdou v ticho čísti, a děsí ze snů smutky stromů a choré, žluté listí. A nečekám již v zašeření, že někdo smát se přijde, – a sny mé – jak to žluté listí, jež v cestách šlapou lidé! 59

Ty, kněžka bílá, – Ty, kněžka bílá, –
E. S. Když myšlének mých zhasla světla a v tvrdou noc se plachý strach můj třás’, Tys lila olej do lamp suchých a rukou bledou tiskla zas a zas. Šli lidé. – Nikdy nezastavil se u mých samot jejich smích a hlas. Tys první vzhlédla do mých oken a teple do mých snů se usmála’s. Vzplál oltář neznámému Bohu a zvony začly slavně v dálky bít. Tys v chrám můj vešla – kněžka bílá – a pokorně klek před Tebou můj lid! 60

Vášeň.
Zas v rozkoš závratnou se sřítil jako slepý, a její extasí se opít dal, když samota je strhla v bezvědomí vůle a křečemi se svíjel každý sval. A marny prosby zraků. Otupěla duše – kol oken zvolna kalný večer šel – a na práh vstoupil Smutek. Výkřik v konec hříchu, když jako zlosyn od ní odcházel! 61

Prostý motiv.
Zas v pozdní zimní večer přikloníš se ke mně, a stichneš zádumčivá na mém rameni, až radost asketická naplní nám zraky, a smutky naše dlouhé navždy zkamení. A pochopíme v horkém, usínavém tichu, až čisti vyjdem v soumrak vášní opilý, že chodili jsme příliš v cestách všedních lidí, a sami svoje bílé květy spálili. 62

Renaissance.
V hluk města vyšel. Bylo kalné ráno, a dokonáno, už bylonebylo na Golgatě duše. Jen dole nesměle a suše se pode křížem Satana vztek smál. A mrtvy vášně. Písně jejich němy, jen za mřížemi se v křečích smrti skepse chvěla. Skrz mračna nebínebi uzardělá se reflex Slunce plaše prosíval. Jen dole kdesi popel ještě pálil, a slzou nalil zrak odvyklý. – A Rozkoš tiše šla v dálky po pučící líše, a nikdo už jí zpátky nevolal! 63

Zas přijdu k Tobě –
Zas přijdu k Tobě smuten, přepadený touhou, už nikdy nechtít štěstí – nikdy nechtít klid, a vysláblý až k smrti krvácením síly, a hotov bez lítosti na vždy odejít, Zas přijdu k Tobě smuten – zborcený svou skepsí, až vyděsí mne náhle v tichu hořký žal, a prosby bledých rukou, uplakaných očí a bolestný hlas duše, již kdos oklamal. A podáš mi zas ruku v důvěře svých zraků, v nichž zoufale svůj budu potupný soud číst, a příchod nových dramat, až odejdu navždy marně volán touhou opuštěných míst. 64

Vím, že nikdy nevzpomínáš –
Vím, že nikdy nevzpomínáš, kdož by také moh’, jak se k tobě v touze díval kdysi bledý hoch. Chudý byl – snad tím jen bohat, že Tě měl tak rád, že se za Tvé štěstí modlil smuten tisíckrát. Projdeš život – dá Ti všecko, co by dát Ti moh’ ale nikdo nebude Tě rád mít jak ten hoch! – – – 65

Vzpomínka.
Park starý v loktech nocích stichstich, Tys bílá přišla do snů mých, a modlitba má zoufalá Tě prosila, bys zůstala, však marně, marně – marně – A odešlas’ – Což nikdy již do snů mých chudých nevstoupíš? Ó přijdeš, viď – Zas toužím bled za láskou svou ze samot zpět a vzpomínám si dlouze – – Je klid – Ó Bože, neslyšen se marně modlím za svůj sen – Park starý spí a mlčí tiš, jen černá noc jde z dálek blíž tak smutná – zádumčivá – – – 66

Víš, matičko – – –?
Víš, matičko, jak jsem tenkrát v dálky zabloudil, když mne nával touhy přepad v smutku letních chvil? Do hor, lesů, šel jsem tichý v prozářený svět, a když soumrak padal v líchylíchy, vracel jsem se zpět. A tys stála, smutná stála u zahradní zdi, nad hlavou ti probělala první souhvězdí. Zrak tvůj tměl se – horká vláha stříbřila se v něm, já se ptal, proč pláčeš, drahá, ret tvůj zůstal něm. Teď již bol tvůj tak mi známý i tvé touhy tíž, když jsi v dálky odešla mi a se nevrátíš. U stolu mne čeká doma smutků na tisíc – – – Přijdeš mi – viď, matičko má, po západu vstříc? – Dle Frant. Herolda.
67

Osamělá stráž – – –
Již dosti bojů! Dnes zas stojím hrdě! Ty noci bez svítání vyssály mi sílu, kdy zraky marně hledaly v tmách ohně, a duše černých lekala se hradů, z nichž staří hlásní do krajů se smáli, kdy místo snů jen vise plných stolů a horkých krbů chodily mne dráždit. Zas stojím hrdě! Vím, že pad’ jsem často v těch úzkých, blátem stříkajících cestách, však došel jsem, – když bratří za mnou padli, a jak stráž bledá v kraje Ave volám! 68

Až odejdu –
Až odejdu – Ne, nechci věřit ani, že budu zas tak sám, že na Tě čekat budu při klekání.klekání, a že se nedočkám – Až odejdu – Kdes v cizím, smutném kraji Tě volat budu chor a dívat se, jak líně zapadají dny dlouhé za obzor. Až odejdu – Ó, bude vše tak chudé v samotách šerých chat – – a Ty? Ó, viď, že Ti pak smutno bude, a budeš vzpomínat? – – – 69

Je ticho, ticho v duši mé – (Dle Wilhelma Holzamera.)
Je ticho, ticho v duši mé – Mír slavný hrdé stesky zavál i horkých proseb dusný nával, co přijde – srdce tuší mé – Jak v kostele je ticho v duši mé! Já dal Vám všecko, nač jsem žárlil, své duše krev jsem pro Vás lil, a všecko, vše jsem posvětil a bílou rukou dal! – však teď běl ušetřte neb špiňte blátem – Je mír a ticho – ticho v duši mé! 70 OBSAH:
1. Po cestách vítězů... 2. Když padá sníh... 3. Šli naposled... 4. Píseň svobody. 5. Vzpomínka. 6. Mám duši chorou. 7. Na cestě. 8. Modlitba. 9. Na moři. 10. Což věčně půjdem – – 11. Chudá píseň. 12. Zpověď. 13. Píseň vyděděného. 14. Dál v kraj širý. 15. Tři koruny. 16. Nám květy padly – 17. Píseň vzdoru. 18. Modlitba ukřičených. 19. Víra. 20. Tragický zjev. 21. Akáty kvetou. 22. Daleké cíle. 23. Vlčí stopy. 24. Dávný refrain. 25. Nálada soumrakusoumraků. 26. Tak sněhem jdem. 27. Mlhavá perspektiva. 28. Mé smutky. 29. ZávistZávist. 30. Nálada. 31. Dnes smutky šly – 32. Na prahu nové doby – 33. Na konci filosofického systému – 34. Večer – 35. Víze.Vise. 36. Ó, dívej se mi v oči – 37. Zvony. 38. Na Hradčanech. 39. Víš, tenkrát, – 40. A my se potkali – 41. Nálada noci – 42. Tak smutná byla Jsi – 43. Ó, zapadat – 44. Ó, Pane přijď – 45. Až zhasne slunce – 46. Tys šerem ulic šla – 47. Smutek neplodnosti – 48. Nálada – 49. Píseň sebevraha – 50. Přijde večer – 51. Pozval’s mne k sobě – 52. Ať padám – 53. Když padá listí – 54. Ty, kněžka bílá, – 55. Vášeň – 56. Prostý motiv – 57. Renaissance – 58. Zas příjdupřijdu k Tobě – 59. Vím, že nikdy – 60. Vzpomínka – 61. Víš, matičko – – 62. Osamělá stráž – 63 Až odejdu – 64. Je ticho, ticho v duši mé.mé –
E: mk; 2007 71