Víra.

Inocenc Arnošt Bláha

Víra.
„S bašt smutku korouhve na věčné vlály doby – – –“ Mickievicz.
Stál v horách starý hrad, a zabili v něm paní. Řad od západu přišel rozesmátých magů a nad mrtvolou hýřil dlouho do svítání. Po chodbách mlčících se třásly jejich smíchy, kouř jejich obětí rost’ na posvátných krbech a zhaslé paní jejich rouhaly se hříchy. Však brzy rozprchli se jako ptáci k jihu, když touha po životě vzedme jejich křídla, jen parfum starých vín a černých kouřů tíhu do síní rozlili, kde bílou hlavu v dlani spal hlídač starý u pohárů prázdných – – Tak často přišel kdos se ptát na starou paní, a smuten odcházel, když viděl žluté hroby. Hrad zamyšlený pust’, a do ovzduší šedých s bašt smutku korouhve na věčné vlály doby. 23