Víš, tenkrát!

Inocenc Arnošt Bláha

Víš, tenkrát! E. S.
Víš, tenkrát, jak jsme spolu šli, když hvězdy ve vysoku rozkvetly, jak svítilny měst neznámých rozžaté do cest duším bloudícím, když dlouhé perspektivy promenad se nocí v dálky černé ztrácely až tam, kde jako nedobytná cimbuří se štíty starých domů stmívaly. A my šli němi, k sobě stisknuti a čekající velký zázrak duší, jejž slovo Tvoje mělo vyvolat – Víš, tenkrát? Tys se tolik chvěla, a bála promluvit to slovo, v němž shořet měly všecky moje smutky. A neřeklas’ – Dál němi stáli jsme zrak ve zraku, a řekli víc, než dá se slovy říct’ – – A hvězdy ve vysoku rozkvetly jak svítilny měst neznámých rozžaté do cest touhám bloudícím. A když jsem zůstal sám, já v samotách svých snil o slavném duší našich setkání a životě tak tichém jak ta hvězdná noc. 43