Víš, tenkrát!
E. S.
Víš, tenkrát, jak jsme spolu šli,
když hvězdy ve vysoku rozkvetly,
jak svítilny měst neznámých
rozžaté do cest duším bloudícím,
když dlouhé perspektivy promenad
se nocí v dálky černé ztrácely
až tam, kde jako nedobytná cimbuří
se štíty starých domů stmívaly.
A my šli němi, k sobě stisknuti
a čekající velký zázrak duší,
jejž slovo Tvoje mělo vyvolat –
Víš, tenkrát? Tys se tolik chvěla,
a bála promluvit to slovo,
v němž shořet měly všecky moje smutky.
A neřeklas’ –
Dál němi stáli jsme zrak ve zraku,
a řekli víc, než dá se slovy říct’ – –
A hvězdy ve vysoku rozkvetly
jak svítilny měst neznámých
rozžaté do cest touhám bloudícím.
A když jsem zůstal sám, já v samotách svých snil
o slavném duší našich setkání
a životě tak tichém jak ta hvězdná noc.
43