Na Hradčanech.

Inocenc Arnošt Bláha

Na Hradčanech.
Ta stará alej ke zdi přitisknutá, jak vídal jsem ji u Kaulbacha kdysi – jen mnicha ještě přimýšIím si do ní, jak zvonům naslouchá, jež v dálkách zvoní a v duši dávné upomínky křísí – Tak smutno je tu. Nikdo neprobudí ten starý vzdor, jenž dodoutnal nám v hrudi, a nikdo staré reky nevymodlí. Ten systém nový, proklínaný, podlý své stráže bledé postavil tu drze – Tak smutno je tu – jak po pohřbu – smutno – Jen časem básník roztoulaný, snivý sem přijde kleknout na ten hřbitov velký a jak ten voják mladý zamyšlen se diví, že kroky znějí dutě jako v hrobkách – – A dole Praha slaví velké svátky pod kouřem starých pivovarů tmíc se, ta Praha loutek, promenád a křižovatek ulic, ta Praha hetér, chantánů a prohýřených nocí, ta Praha svůdná, koketní a roztruchlená, ta Praha svatá, otrocká a blátem poskvrněná! 42