Na Hradčanech.
Ta stará alej ke zdi přitisknutá,
jak vídal jsem ji u Kaulbacha kdysi –
jen mnicha ještě přimýšIím si do ní,
jak zvonům naslouchá, jež v dálkách zvoní
a v duši dávné upomínky křísí –
Tak smutno je tu. Nikdo neprobudí
ten starý vzdor, jenž dodoutnal nám v hrudi,
a nikdo staré reky nevymodlí.
Ten systém nový, proklínaný, podlý
své stráže bledé postavil tu drze –
Tak smutno je tu – jak po pohřbu – smutno –
Jen časem básník roztoulaný, snivý
sem přijde kleknout na ten hřbitov velký
a jak ten voják mladý zamyšlen se diví,
že kroky znějí dutě jako v hrobkách – –
A dole Praha slaví velké svátky
pod kouřem starých pivovarů tmíc se,
ta Praha loutek, promenád a křižovatek ulic,
ta Praha hetér, chantánů a prohýřených nocí,
ta Praha svůdná, koketní a roztruchlená,
ta Praha svatá, otrocká a blátem poskvrněná!
42