RUSI!
Mně dech tvých rovin duši vůní zavál,
pln tebe jsem, ač tolik jsem se vzpíral. –
Jak rab a vyhnanec jsem u tvých záhad stával
a srdce brány tobě uzavíral.
Šla’s mocněji mnou nežli vlna mořem.
Žár vášní tvých mě do kořenů spálil.
Tvým štěstím smál jsem se a plakal jsem tvým hořem,
do prázdných číší svých jsem tvoje vína nalil:
Blesk bodáků nad pokleslými davy,
zpěv šedých zástupů, jež na smrt hnala knuta,
vznícené výkřiky a rozpálené hlavy,
k objetí světa náruč rozemknutá,
žen plavá krása pod církvemi zlatými
na dlažbě bulvárů, pod akáty a lípou,
i v mrazech lednových, kdy zvuky svatými
prolnuty zvonů, saně šerem skřípou;
smích dětí v barvách vsí, pod snící v květech třešní,
mlýn větrný se spuštěnými křídly,
hosanna paschální, kdy hučí zvony mešní,
jak vichry tajemné nad kypícími vřídly.
Vše v jásotu... Byl slunovrat... a vstaly
bodáky, davy, ženy, děti, zvony,
hrom s nebe spad a miliony jaly
se ztékati snů zlatých strmé sklony.
A svatá pascha v krvi utonula,
dech země mohutný všech prsa touhou vzpínal,
od moře k moři rudá duha pnula
svůj oblouk nezměrný – a křik se v nebe vtínal,
[5]
pod kterým kroužily, jak zlaté včely, v slávě
motory vzpoury, prapor na svých čelech...
Vstal spáč... byl spitý snem... tlak věků v drsné hlavě,
vstal, aby nikdy již si k dveřím světa neleh.
A tápal, bil a krví ruce třísnil,
by zažeh krov, pod kterým věky spal;
šel stvořit k životu, co tušil i co vysnil,
květ kultur křehnoucích svou hrubou rukou rval.
A vichr šílený mě u kořenů chytil,
od země odtrh, dějinami vlek...
Jak kámen stržený jsem po srázech se řítil,
bych nakonec pak na tvé půdě klek...
Mně dech tvých rovin duši silou ovál,
pln tebe jsem, ač tolik jsem se vzpíral...
Tvá ústa barbarská jsem v lásce poceloval
a příliš hluboko jsem do tvých očí zíral...
[6]