HVĚZDA KRÁLŮ
Básně
AVENTINUM 1925
[3]
RUSI!
Mně dech tvých rovin duši vůní zavál,
pln tebe jsem, ač tolik jsem se vzpíral. –
Jak rab a vyhnanec jsem u tvých záhad stával
a srdce brány tobě uzavíral.
Šla’s mocněji mnou nežli vlna mořem.
Žár vášní tvých mě do kořenů spálil.
Tvým štěstím smál jsem se a plakal jsem tvým hořem,
do prázdných číší svých jsem tvoje vína nalil:
Blesk bodáků nad pokleslými davy,
zpěv šedých zástupů, jež na smrt hnala knuta,
vznícené výkřiky a rozpálené hlavy,
k objetí světa náruč rozemknutá,
žen plavá krása pod církvemi zlatými
na dlažbě bulvárů, pod akáty a lípou,
i v mrazech lednových, kdy zvuky svatými
prolnuty zvonů, saně šerem skřípou;
smích dětí v barvách vsí, pod snící v květech třešní,
mlýn větrný se spuštěnými křídly,
hosanna paschální, kdy hučí zvony mešní,
jak vichry tajemné nad kypícími vřídly.
Vše v jásotu... Byl slunovrat... a vstaly
bodáky, davy, ženy, děti, zvony,
hrom s nebe spad a miliony jaly
se ztékati snů zlatých strmé sklony.
A svatá pascha v krvi utonula,
dech země mohutný všech prsa touhou vzpínal,
od moře k moři rudá duha pnula
svůj oblouk nezměrný – a křik se v nebe vtínal,
[5]
pod kterým kroužily, jak zlaté včely, v slávě
motory vzpoury, prapor na svých čelech...
Vstal spáč... byl spitý snem... tlak věků v drsné hlavě,
vstal, aby nikdy již si k dveřím světa neleh.
A tápal, bil a krví ruce třísnil,
by zažeh krov, pod kterým věky spal;
šel stvořit k životu, co tušil i co vysnil,
květ kultur křehnoucích svou hrubou rukou rval.
A vichr šílený mě u kořenů chytil,
od země odtrh, dějinami vlek...
Jak kámen stržený jsem po srázech se řítil,
bych nakonec pak na tvé půdě klek...
Mně dech tvých rovin duši silou ovál,
pln tebe jsem, ač tolik jsem se vzpíral...
Tvá ústa barbarská jsem v lásce poceloval
a příliš hluboko jsem do tvých očí zíral...
[6]
RUSKÝ MOTIV
Zadumala se široká rovina, zamyslila,
na mé otázky neodpověděla,
na mé touhy hluboce pomlčela,
rubášem zahalila panenskou tvář,
v smutek se oblékla.
Bezradně svěsily se hlavy žlutých slunečnic,
zašlo jim slunce, za kterým hleděly,
jak cudné panny za hochem milovaným,
tiše a tajně.
Zadumalo se šedivé nebe, zamyslilo,
nad bolem mým se ustrnulo,
deštěm zaplakalo.
Vylétly z močálů zděšené kachny,
v mihavých růžencích prokmitly vzduchem,
zvlnily vysokou trávu,
zapadly do vod.
Probudila se šedivá rovina, oči promnula si,
na nízké zelené návrší pohleděla,
popatřila, zatesknila.
Nestála tam vrba, smutně nakloněná,
vzpínajíc větve tam, kam slunce spat chodí,
a stál tam vyhnanec mladý, k domovu hleděl,
rukama lomil v dálku, kam slunce spat chodí,
s nekonečnou touhou v oku,
s nekonečným smutkem v milém srdci.
[7]
SEVER
Rád bych uleh v šumícím rákosí
a zavřel oči.
Kolem mne bezedný močál a prales,
veliká hnědá řeka... a zapomenutí.
Nade mnou, šedé zamlžené nebe,
klín divokých husí, brázdících vzduch,
nesených větrem.
Rád bych uleh v šumícím rákosí,
zavřel oči a čekal.
Nebolelo by srdce nesmírnou touhou,
bylo by ticho ve mně a kolem mněmne,
za bílých nocí slyšel bych vlky,
ze sna hvizd ptáků,
viděl bych hvězdy, veliké oči,
z hlubiny obzorů vstával by odraz
Severní záře.
Tak čekal bych na den písní a štěstí. –
Rád bych uleh v šumícím rákosí
a zavřel oči. –
[8]
STEP
Spí step, spí řeka v znícím snění,
spí sever jarem prodchnutý.
Spí půlnoc, ticho, zapomnění
i luny srp, v mrak vetknutý.
Spí bolest, úsměv, stesk i víra.
Svět stuhnul v přítmí modravém.
Zahořklou travou step vlá širá,
a horkým dechem dýše zem.
Jak povzdech dálek vlnou dlouhou
labutí pár se kmitl tmou.
A rozchvěl jsem se jarní touhou
jak zlaté hvězdy nade mnou.
[9]
STAL JSEM SE ZEMÍ
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje...
Teple voní mizící sníh, hučí zvony z dalekých věží.
Kolem mněmne přešel mužík v žlutém plášti
a žena v bílé sukni a červeném šátku.
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.
V kalužích svítí slunce a modro.
Hnědými zraky hledí zpod sněhů máť ruská země.
Stoupají vody,
drtí se kry a skřípavě trou se o černé kořeny vrb.
Je mi, jako bych byl na širém poli, kde taje.
Míz plny jsou břízy, perlivě jehnědy kanou
po větvích jív. A je mi, jak byl bych
tajícím polem, vodou, jež stoupá, jívou, jež kvete.
Je mi, jak bych splýval s jarním krajem,
jakoby srdce tlukot byl ohlasem nárazu větru,
bez citů, myšlenek,
jak bych byl zemí.
Z rukou mi tryskají sněženky, v ústech cos roste
podobno mladým jahodám. Šumí to travou
po těle,
včely hučí v zelených vlasech.
Stal jsem se zemí,
kvetoucí hmotou.
Jenom tam, v prsou,
kde míval jsem srdce,
šlehá cos vzhůru červeným plamenem
nezhasitelným:
lidské touhy
revolta věčná.
[10]
BŘÍZY
Vždy vidím vás jít k severu,
do bahen, skal, až někam k moři,
kde odraz váš se k večeru
do hladin s prvou hvězdou noří.
Slovanské stromy! Se mnou šly jste
na pouti dlouhé za štěstím
a sirou zemi halily jste
svým bledým pláštěm nevěstím,
a pohled vaším listím v svět
mi tiché mládí vracel zpět.
Vždy vidím vás. Má duše chtěla
by klid váš bílý v sobě nést –
Tak vrodit se ve vaše těla
a s vámi stát kol lidských cest! –
[11]
KONEC ANABAZE
Josefu Koptovi za „Třetí rotu“
I
Bylo jich několik desítek tisíců,
jinochů, mužů a dětí.
Některý z nich byl jako kmen štíhlý,
druhý měl bradu prošedlou dlouhou,
jiný byl s výše čtyř střevíců
a stěží se držel v kroku.
Všem jim však při slově jediném duše jihly,
řasy se zachvěly, zamžily touhou
a blesk vytrysk’ v oku –.
Jinoši, muži a děti.
A bylo slovo ono –: „Domov,“
hvězda nad Betlémem...
Jich černé vlaky v němých tajgách stály
či na rovinách velkých, plných rosy.
Žas mužík, pohlédnuv na jejich tváře,
výsk, uslyšev jich písně, pastýř bosý.
Z nich tolik mládí šlo a tolik záře.
Bože, to mládí:
Jak mladý medvěd tápavě směšné,
v úsudku spěšné,
zeleně hrubé jak mladičká bříza.
Leč byla v nich míza,
hodně se smáli
a měli se rádi.
Bylo jich několik desítek tisíců,
obrů jak stromů a chlapců jak dětí.
Rozdrali rukávy, kůži svých střevíců,
vlaků dým černě jim pod oči sed.
[12]
A milovali přece jara mladé sněti
a za dívčinou ohlédli se zpět,
pláč nebyl v jejich oku.
Dny v nezměrném šlišly toku,
minulo jaro a léto již stálo
řežavým plamenem na rovinách...
V tom tisíc ohňů kolem vlaků vzplálo,
ve vírech žlutých k mrakům kouřil prach.
Volání pomsty v srdcích zavolalo,
les, vichrem vztyčen, zahoukal a ztich.
Až k nebi stoupl orlích křídel vzmach
a signál bojů třesknul ve výších,
ó hvězdo nad Betlémem!
II
Od Urálu, kde kovy v skalách dřímají,
pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,
pod Marianovkou, Omskem a Udou,
v Jakutů kraji, kde trojka do mlčení stepi zvoní,
kde muž šikmooký koňská stáda honí,
na temném irkutském nádraží – z Angary napájí stroje,
všude tam hroby hlásati budou
veliké boje.
Nad Bajkalem, kde věčný sníh se třpytí
a modře hedvábné je nebe,
kde vlny velce šumí jako v moři,
kde nocí maják září na předhoří,
kde v hlubinách spí perla, tuleň tančí
na žlutém písku, kde se za sarančí
pták plachý žene, orel křičí v prales,
kde v horkém létě v ruce chladem zebe
a zlata rudu u cesty bys nalez,
kde kolej úlisně se vine na útesech,
[13]
tam mezi vodou, po skalách a v lesech,
skončeno žití,
mladé lidské žití
pro hvězdu nad Betlémem...
A dále zas... (Vy nevíte to ani!
Je velkou skvrnou zelenou ta v mapách vašich země.
Teď musíte ji rudě vkreslit v duše,
učení páni!)
Na sta řek z pralesů v roviny dunivě kluše.
Cizí jsou jména jich, cizí vám, cizí jim byla,
kteří tam zbarvili vodu svou krví:
Ussuri žlutý, nad ním les květin zázračně krásný,
Selenga černá, s vážkami velkými, šumí a volá,
v hlubině Bajkalu vzpomíná na sny
o bílých hvězdách za soumraků bledých,
měsíční kola
opálově kdy se chvěla a kdy vítr nedých.
Tam Sungari proudí s bílými plachtami na vlnách šedých
a nad všemi královna, veliká Volga matka,
kde bradatý kupec, Gruzín a Žid
od severu k jihu a od jihu k severu
na lodích putují ozářených
za modrých večerů,
racků když smích
na vodách stich
a z dalekých polí vlá sena žeň sladká.
Ty všechny řeky zbarvil syn váš krví,
po věcích prvý...
Těžko je žít...
A potom stanul s láskou svou i hořem
nad loďmi zbrázděným a nekonečným mořem.
Džunk uzřel víření. A koráby mu v slávu
[14]
všech praporů svých zaplanuly v hávu,
zněl salut hřímavý mu v pozdrav slavně.
V čest zablýskaly tisíceré hlavně
a duněl ulicemi čestný pochod vpřed.
Syn váš si tehdy na břeh moře sed,
dobytou skálu maje za podnoží:
„Já viděl skoro celý svět ten boží,
jen chladnou zem mou – tu mi vraťte zpět!“
Od moře žlutého až tam, kde věčně sněží,
tam touha rozpiatá na kříži z kostí leží –
pro hvězdu nad Betlémem.
III
(Balada o pancéřovém vlaku)
Pancéřový vlak stál prostřed lesů pustých.
Občas vítr zalkal, kulich houknul v tmách.
V dýmu klubkách hustých
jisker roj v les táh,
matičko česká...
Pancéřový vlak stál, šelma vzpiatá k skoku.
Kulomet se zablýsk, pušky hlaveň vzplála,
jako jiskra bílá. Temno bylo v oku,
vráska v čele stála,
matičko česká.
Pancéřový vlak stál... Vlci z každé strany!
Bože! vlci vyjí! Hoj, teď bude hon!
V dálce bijí hrany,
nebo na poplach zní z parostroje zvon,
matičko česká?
[15]
Pancéřový vlak stál. Dým se k nebi valil.
Vlci se naň vrhli. Hučel k nebi les.
Pancéřový vlak stál. Pálil. Pálil. Pálil.
Žít či zemřít – jedno – zítra nebo dnes,
matičko česká!
Pancéřový vlak stál. Vlci prchli v skrýše.
Bledý dým se rozprch v mladé jetele.
Roztříštěný komín, kotel kuli v břiše,
mrtvý pancéř spustil křídlo z ocele,
matičko česká...
Pancéřový vlak stál, mrtvý vítěz v rose.
Cvrčků ranní píseň zněla kolem v tiš.
„Kam, ty hochu mladý, zří tvé oko kosé,
v dálce na tě čeká ta, již neuzříš,
matička česká – –.“
IV
Tak vyprávějí trávy, lesy a hory:
Mladé šly k moři velkému sbory,
bily se s lidmi, s mrazem a vedrem,
národů sudby vzpíraly bedrem,
ku předu sunuly dějin svých chod:
nad jejich hlavou jediný bod
byl hvězdy domova zářivý zjev,
té hvězdy nad Betlémem.
A tam,
od Urálu, kde kovy v zemi dřímají,
pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,
pod Marianovkou, Omskem, Udou
v Jakutů kraji i kde dlouze hudou
nad Volgou k balalajce razbojnické skazky,
[16]
tam všude leží obět české lásky.
A smrt tu z lásky na sibiřské dráze
svět nazval slavně česká Anabaze.
V
Srdce jim stvrdlo, ochraptěl hlas,
z ježaté lebky vypadly vlasy.
Tisíckrát jimi osud třás.
Přešly ty časy.
Ve zlaté sloce budou snad psát
básníci píseň o návratu českém,
ve sloce bledé drozd bude lkát
nad hroby padlých flétnovým steskem.
Pochody čestné, prapory, děla.
Minulo vše. Jen touha tu zbyla.
Z prasknutých žil a temného čela
v potu a krvi jim uniká síla.
Pochody čestné. Děl slavný hlas.
Minulo všechno. Šedivý dým.
Nepuklo srdce – však sšedivěl vlas,
jakožto láska kázala jim.
[17]
RODILA VELIKÁ, SLOVANSKÁ ZEMĚ
Veliký světe! Všichni jsme měli
hrdinskou touhu svou!
Před zraky našimi barvy se chvěly,
dálky se halily slávou a tmou.
Šeherazáda... V kadidlech, svících
hořela láska, věčnost a Rus.
Hučely vlaky. Na kolejnicích
zůstal nám krvavý srdce kus.
Rodila veliká slovanská země.
Rodila v polední dějin čas.
Z útrob nás tiskla – zoufale, němě,
do moře širého vyvrhla nás.
[18]
RUS
Milovali jsme ji láskou pokornou i s pýchou.
V rakvi teď leží jako nevěsta.
Zpívají skřivani nad její černou líchou.
Proč je bůh netrestá?
ZpívejteZpívejte, skřivaniskřivani, veselou panichidu,
nezemřela, ale spí.
Kadidla dýmají a všemu lidu
Velká noc zní.
Utrpení tvé za všech nás přišlo hříchy.
Vždy strádá ten, kdo miluje.
Hrob této lásky pokorný a tichý
svět nový slibuje.
[19]
TY
Máš kolem šíje hranostaje
a úzký výstřih na hrudi.
Se sukní nožka dětsky hraje,
hned spí a hned se probudí.
Jsi rozchvěná jak mladá břízka,
dnů jarních větrem zmámená,
když pohlédneš tak v oko zblízka,
jsi jako srnka zraněná.
Když někdy smích tvůj dětský klidím,
jak posměch ptačí z jitřních chvil,
já ve vsi tebe tančit vidím
a křičet z celých dětských sil.
Pak v rukavici ruka úzká
mně stiskne srdce zas i skráň.
Jsi bříza, step a řeka ruská,
jsi vítr, vážka, bouře, laň.
Já k písním rozkvet ve tvém stínu,
pro tebe boj svůj bojuji.
Jen hlavu míti na tvém klínu
a plakat, že tě miluji!
[20]
BARBARSKÁ ÚSTA
Barbarská ústa,
vůně třešní z vás
v mou duši vášnivým a rudým vínem vane.
Kol mých snů váš hlas
tisícerým ohněm nocí plane.
Barbarská ústa,
nejdřív jsem se vpil
do vašich barev okem, pak jsem žíznil
po chuti vaší. Tisíce v ní sil
jsem nalezl a k mdlobě až se strýznil.
Barbarská ústa,
tak jsem dlouho ssál
na rudém plodu, jenž mi navstříc svítil,
až celý svět se pro mě vínem stal,
a já, jím opilý, se nekonečnem řítil.
Barbarská ústa,
ústa svatých snů
i hříchů šílících, rty země, luk a polí.
Chci žehnat, žehnat tomu dnu,
jenž dal mi poznat štěstí, které bolí.
[21]
MANDŽURSKÉ JARO
Šel s námi tichý večer spat,
šedivé přítmí stříbrem skropil,
v mhy mléčný závoj zatáh sad
a střechy v modré dýmy stopil.
A nezapěli slavíci
a nehučely gongy od pagod. –
Nám píseň, lásku slavící,
lkal starý čínský vodovod.
Hrál gramofon a valčíkem
se chvěly stromy. Táhlý křik
šel k hvězdám. Věkovitým snem
k nám skřípal čínských huslí vzlyk.
Pod okny přeli se dva kuli
o peníz z mědi. Velký stín
vzal v náruč stromy, jež se pnuly
k nebi jak přízrak rozvalin.
Já necítil, kde jsem, kde budu.
V prostoru světa s tebou sám,
z kořenů vyrván, rodnou hrudu
já z dálky slyšel volat k nám.
Kol revoluční písně zněly,
syn lidský ztékal nebes sráz.
Kus nebe duše strhnout chtěly
a nalezly jen smutek zas. – –
Tak plakal čínský vodovod...
Já chtělchtěl, by svět šel s námi spat,
však chaos vřel a nikde bod...
Tak mláda jsi a tak jsem mlád!
[22]
ZIMNÍ ZVONY
Zvony hučí z bílých věží,
na stromy sed šedý mráz.
V polibky nám s větví sněží,
líbej, směj se, líbej zas.
V tobě země mladé chvění,
ve mně mrtvé doby prach:
proto snad z mých políbení
máš tak divný dívčí strach?
Neboj se, jsem v moře hozen,
ku břehům se zachraňuji.
Stojím již a znovuzrozen
starý okov odhazuji.
Zemí duní velké vření,
teplý vítr hučí s plání,
v krvi horké rozpěnění,
nová síla v chabé dlani.
Tvoje ústa v má se vpila
a tvé oči září v tmu.
V útlém těle tvém je síla,
v smíchu tisíc jitřních dnů.
Zvony hučí z ruských věží,
na stromy sed šedý mráz.
Tím, kým byl jsem, budu stěží.
Jen mě líbej, zas a zas.
[23]
VÍM, KDO JSI
Já vím, kdo jsi. Jsi les a pole,
hlas zvonků trojky v travinách,
jsi dlouhá, táhlá píseň v kole
na zápražích, když večer vtáh.
Jsi modrá dálka zádumčivá
a bezhraničná jako zem,
jsi nad řekou noc mlčenlivá
pod mlhy šedým rubášem.
Jsi výkřik bolu, píseň mstění,
hlas země, rovin, lesů, trav,
jsi měkká láska odpuštění
a divá vášeň žhavých hlav.
Jsi mlčící mlýn na rovině
a v slunci zlaté šiky hus.
Jsi štěstí v bolu prohlubině,
jsi nic a Bůh, jak máť tvá, Rus.
[24]
TICHÁ LÁSKA
Znám lásku jednu pokornou a tichou,
bez povzdechů a vášnivého chvění.
Nad rozoranou měkkou jarní líchou
tak vítá skřivan první světlo denní,
tak zardějí se v sněhu horská témě,
když orla kruh se slavně snáší na ně,
tak na rolníka vroucně hledí země,
když zlatý déšť se řine z jeho dlaně.
Tak velké roviny a písně táhlé
se v šíři rozvlají, až zem je úzká.
Ó teplé deště na úhory zprahlé,
o tichá lásko, ty má lásko ruská!
[25]
PŘI ODCHODU
Pokloňme se po pás, dotkněme se půdy,
požehnejme trávy, břízy, vody řek,
mlýny na rovinách, kovů pestré hrudy,
národy všech plemen, děje z pohádek.
Zahučelo moře, jak když v zvony buší,
východ slunce vybled mlhou udušen.
Nebylo to moře – byl to výkřik duší,
a byl východ slunce v slzách utopen.
[26]
DÍK
Po šesti létech – tak brzy, tak brzy!
opustit všechno, odejít zpět.
Padaly loučení slzy
na cizí svět.
Loď má už v přístavu stála,
řičelo moře, volalo nás,
v nebesích duha stála.
Ještě je čas. –
Vše znovu vidět v duchovém zření,
za sterý zánik, za sterý vznik,
za velký zázrak Proměnění
zašeptat dík!
[27]
PEKING
Jsem věčnost vepsaná ve čtyřúhelník stěn.
Jsem hrotem pagod v šero pohroužen,
jsem drak a slunce, mor a z pouště prach,
jsem Budha v lotosu a havran v noci tmách,
jsem jezero a porculánu světla,
jsem rudá záře nad východem vzkvetlá,
v mém nitru popel tisíců let dýmá
a v zítřku mém Tvůj, světe, konec dřímá.
[28]
SINGAPUR
Svatou výšinou je nebe,
svatou prohlubní je moře,
mezi nimi země leží,
zelený a volný kotouč
plující na modrých vodách.
Lodi stojí v přístavišti,
černí kuli nosí bedny
s vonným čajem, kávou, rýží,
aby mohli bílí páni
tancovat na Esplanadě
se zlatými ženami. –
Svatou výšinou je nebe,
svatou prohlubní je moře.
Hnědý písek vede k sadům,
kde jsou palmy, květy, ptáci,
motýli a ještěřice,
na lianách stáda opic,
velkost, ticho, mír a ráj.
Brána vede k ráji palem.
Jenom k ní až rikša může
dovléci svůj pružný vozík
s bílým mužem, zlatou ženou,
potom ale čeká dlouho,
až se z ráje vrátí zpět.
Velký bože malých lidí,
sestup s hor svých, projdi mořem,
zastav se u přístaviště,
vysvoboď nás, skloň se k nám!
[29]
Svatou výšinou je nebe,
svatou prohlubní je mořemoře,
svatou bídou život náš.
[30]
POPĚVEK NA MOŘI
Moře, velké dobré moře,
zpívej, duj a lodí třes,
moře, velké dobré moře,
v neznámo náš osud nes.
Moře, velké dobré moře,
zdvihej bílé její šatyšaty,
ať na štíhlých, útlých nožkách
uzřím slunce odlesk zlatý.
Moře, velké dobré moře,
rozcuchej jí měkký vlas,
mlhy pošli z mraků dolů,
ať ji zrosíš stíny řas.
Moře, velké dobré moře,
zpívej v noc nám, v naše jitra.
Jedem, plynem, líbáme se,
jaké bude naše zítra?
[31]
PÍSEŇ NA MOŘI
A moře je širé, jak velikost bytí...
Jak velikost toho, co rozluštit jdem
v žití.
V nekonečných prostorech sami dva:
ty i já...
Zeleným snem
usnuly vlny. A lodi
bílý, štíhlý klín se řítí
tam, kde v moře slunce spadlo,
jako když rudý a zlatý kámen
v hlubinu hodí.
Bezově bledé klenutí nebe
do šeda svadlo.
Jak řežavý plamen
vytrysklo srdce a objalo tebe.
Je bez hranic moře, jak velikost bytí.
Hluboké je, jak propast očí tvých.
Vzal jsem tě ssebous sebou v šedivé žití,
a ty mne miluješ za ten hřích?
[32]
V INDICKÉM MOŘI
Na zeleném nekonečnu vod
velké ticho.
Nehybnost.
A žár.
Na zeleném nekonečnu vod
tamulský člun.
Hnědý rybák.
Rozestřel sítě a zpívá.
O štěstí žití.
Pro sebe.
Vodám.
A nebi.
Na zeleném nekonečnu vod
jediný člun,
jediná píseň:
Věčnost
a člověk.
[33]
SIBIŘANCE
Tys nezřela dřív štíhlé palmy stát
nad džunglemi, kde opic stáda svistí,
tys neviděla zénit slunce plát
na věčně zelené a dětsky mladé listí.
Tys neviděla bělost Esplanád
nad mořem nehnutým a banány a dýmy
kadidel posvátných, kdy v kokosový sad
gong hučí výkřiky a echy bronzovými.
Tys neviděla dříve ryby hrát
nad zátokami tancem slunce, síly,
a neviděla slony ubíhat
od pramenů, kde dlouze vodu pili.
A přec v tvých žilách dávno cítím vlát
cos jako prales, džungle, moře, palmy.
Když líbáš, probouzí se v tobě Asiat,
jenž všechen žár i všechnu něhu dal mi.
[34]
DĚVUŠKO RUSKÁ
Děvuško ruská,
s Madonny očima,
s nožkama pážete, s pohyby štíhlými
cítíš, že píseň, jen písničku žili my,
život že počíná?
V palmách jdou překrásné, žluté silnice,
v lianách monzuny neryjí stopy,
jako dny prchají léta zde, měsíce,
mladé a věčné, svěží jsou trópy.
Na rudých stezkách hnědé jdou ženy,
amfory na hlavách ke zdrojům vodním,
sandál se boří do zelené pěny,
mimozy zlekaně zvadají pod ním.
Na moři nocí hvězdy plují
lomenou stopou ve vlnách vzňatých,
tygři když z džunglí vystupují
napít se v palmách z pramenů svatých.
Hedvábná noc, když dravčí svou tlapu
na čelo měkce a lenivě klade,
nikdy tak sladce už nebude, chápu,
pohřbíme v travách šílenství mladé.
Neboť tam v daleku malá je zem,
malá, jak mnohý z těch ostrovů zde. –
Život tam není barevným snem,
s fanfarou bojů ulicí jde.
Děvuško ruská,
s Madonny očima,
v šatečkách zbrocených mořskou pěnou!
[35]
Nebuď mi smutná, že písničku žili my.
Teď musíš k bojům dát síly mi,
teď budeš ženou...
[36]
JARO CHUDÝCH
Šedé lesy na obzoru,
radostně tam zbloudí oko.
Oloupala bříza koru,
nebe je tak převysoko.
Na obzoru šedé lesy
za komíny, ulicemi...
Za nimi já vidím kdesi
zářit slunnou, teplou zemi.
Palmy, datle, med a míza,
banány a ženy hnědé.
Oloupala koru bříza.
Jak je naše jaro bledé!
Zlatí ptáci nebem letí,
jako hračky kolibříci,
ve vlnách křik nahých dětí,
v zátoce člun prchající – –
Kdybych Bůh byl moudrý, bdělý,
chtěl bych k nám jen jednou vzíti
ono jaro, aby měly
o čem děti chudých sníti.
[37]
KVEŤTE LOUKY!
Kveťte tiché, široké louky
jarním teplem a vůní!
Spouštějte k potokům bledé závoje,
dívčí břízy!
Stůjte lesy na horách,
plyňte řeky!
Roďte se motýli, brouci a vážky
nad potoky!
Buďte vy
věčnem nezmírajícím,
diváky šílených tanců,
jimiž my dospět chcem
k vašemu štěstí!
[38]
O MRTVÝCH POHÁDKÁCH
Dnes tiše kladem již své ruce obě
na vše, co bolí, na srdce i skráně.
Tam pohádky kdes naše leží v hrobě,
pojď, podívat se, moje milá, na ně!
Jsou bílé, bledé, útlé kolem pasu
a dětsky hladká jsou jich milá čela.
Snů modrých stuhy mají ve svém vlasu.
Ach, moje milá, proč ses rozechvěla?
Jen ať spí dole mezi tmou a stíny,
tak rádi jsme, že tvrdé mají snění.
Je těžce spát na hrudi domoviny
a přec svět širý nám ji nezamění.
My tiše kladem již své ruce obě
na vševše, co bolí – žití bolí vždycky.
Ať si jen pevně usnuly tam v hrobě! –
Nám vzešel bolestný a přísný úděl lidský.
[39]
MY TIŠE RUKU V RUCE ŠLI...
My tiše ruku v ruce šli.
List padal, mlha z řeky táhla,
my tiše ruku v ruce šli,
na černých sochách mlha vláhla.
Byl Petřín šedě zamlklý,
a města šum vál z hloubky temně,
my tiše ruku v ruce šli,
pod nohama nám mřela země.
Mlhy se nocí rozprchly,
zář světel vzkvetla nábřežími,
my tiše ruku v ruce šli,
nad vzpomínkami uvadlými.
Hvězd bílé světy prokmitly
nad hlubinou, nad výšinami.
Jsme spolu, ženo, příteli,
dva pod hvězdami, zcela sami.
[40]
ZVONY DOMOVA
My visíme nad krajem
jako šedé mraky.
Domova zpěv zahrajem –:
chléb, chléb...
Dutě duní prozpěv náš.
Pobledly ti zraky,
šediny na skráních máš –:
chléb, chléb...
Skončila se slavná pout.
Teď už jsou jen skály.
Mezi nimi proudem plout –:
chléb, chléb...
U kolébky, na rovu,
všem jsme stejně hrály.
Tvrdě vládnem domovu –:
chléb, chléb...
[41]
MŮJ SVĚT
Můj svět je pro vždy barev pln
a plno dobrých lidí v něm.
Můj svět zní stále zvukem vln,
když vzdouvají se přílivem,
můj svět je bílý český máj
a světlé ruské vzkříšení,
nad mořem palem štíhlý háj –
slast vidění, slast slyšení...
Jdou dobří lidé po cestách
kol továren a přístavů,
jdou šedé mraky po hvězdách
a slzy tekou v brázdách snů.
Ve středu světa stojíš ty
a měkce hledíš na květy.
[42]
HVĚZDA KRÁLŮ
1
Ty
všudypřítomná!
Nad kroky mými
kráčelas
stopami zářícími.
Ve vlnách moří
smáčelas
odraz svůj,
na stepích chvěl
se bílý tvůj lesk,
v pastevců písni zněl
o tobě stesk,
duněly k tobě bubny kráálů,
tropické noci vášnivý hlas.
Ó hvězdo králů,
kam vedeš nás?
2
To
budiž ti znamení:
Oči tvé budou
obráceny v nebe.
Tajemné mámení
uchvátí tebetebe,
bude tě vést
tisícem cest. –
Kolem tebe cizí písně hudou,
hory se kupí a padají lesy,
mosty se řítí,
[43]
vstávají nové
myšlenkou pouhou.
Ale tvé oko
v záři mé plove.
Vysoko,
převysoko
pod nebesy
stojím já –
vznícená
tvou touhou.
3
S bohem,
v kadidlech udušená
písni lámů,
pýcho chrámů
v nebe vytýčená,
hory, stepi, sněhy na Urálu!
Svaté mě vede
světlo bledé:
hvězda králů.
4
Tak
bylo před dvěma tisíci léty:
Ve hlubinách
o zázraku přemítaly světy.
Po krajinách
dlouze se ploužily
stíny tři:
neboť pokleknout toužily
[44]
před spásou země
v Betlehemě.
A rozprostřeli
pod kolébkou Jeho
roucha zlatá, kadidlo a kovy.
Mocnými slovy,
vzácnými dary chtěli
oslavit Pána svého.
V onu však chvíli
dva andělé vzlétli
odění světly
a obráceni každý v světa půli
Alleluja pěli
a lidem mír a dobrou vůli.
5
Znovuzrozena
v dalekém středu světa
leží země má.
Jitrem zrosená
vlní se pole
kol její hlavy.
Ti, kteří nesli
prapory slávy,
poklekli k zemi.
Nejkrásnější mezi všemi
v kolébce leží
děťátko holé.
Po slámě jeslí
tichým proudem slzy štěstí běží...
[45]
6
Pastýři přicházejí,
písně vyhrávají.
Mudrci klečí,
promlouvají
velebnou řečí.
Zvony vyzvánějí,
podkovy duní –
rytíři, rytíři jdou!
Celá země
zpěvem ozvala se,
zachvěla se
v kadidel vůni. –
Nejsem já mocným východu carem,
nemám já myrhy v nádobě z křišťálu,
nepřišel jsem se zlatým darem,
já jsem jen zpěvák, jejž hvězda sem přivedla,
mám jen vrbovou píšťalu,
ale radost,
radost mě posedla. –
7
Největší radost,
jež nezná už slova.
Přikládám píšťalu
znovu a znova,
nejde z ní hlas. –
Jitřní je čas:
Přede mnou v záři světel
leží země má.
[46]
Zrosená
vlní se pole
kol její hlavy.
V kolébce slávy
tiše leží
děťátko holé –
máta a jetel
voní,
skřivánčí píseň
nad ním volá
stříbrné Alleluja...
Mírem zdola
lesy mu odpověď daly
a vrby se kloní
k potokům,
jak rozkoší by lkaly.
A hledím k oblakům,
jež bílá svá vesla
do modra hrouží...
Má všudypřítomná!
Jí znovu zpívat chválu,
ji vidět zas
má duše marně touží.
Je jitřní čas,
snů splnění...
Po moří vlnění,
hle, přístav v poli...
Vše utichlo, co těší i co bolí,
a „Otče náš“ ret šeptá sám. –
[47]
Skončena pout i píseň o poutníku. –
Mír v srdci mám
a na rtech slovo díků.
[48]
OBSAH
Rusi!
Ruský motiv
Sever
Step
Stal jsem se zemí...zemí
Břízy
Konec Anabaze I–V
Rodila veliká, slovanská země...země
Rus
Ty
Barbarská ústa
Mandžurské jaro
Zimní zvony
Vím, kdo jsi
Tichá láska
Při odchodu
Dík
Peking
Singapur
Popěvek na moři
[49]
Píseň na moři
V indickémIndickém moři
Sibiřance
Děvuško ruská
Jaro chudých
Kveťte louky!
O mrtvých pohádkách
My tiše ruku v ruce šli...
Zvony domova
Můj svět
Hvězda králů 1–7
[50]
KNIHY TÉHOŽ AUTORA
Ozvuky Šumavy 1911. (E. Beaufort)
Slunovrat (lyrika) 1914. (Č. Akademie)
Barvy Východu (prósy) 1923. (Pražská akciová tiskárna)
Básníci revolučního Ruska (essaye) 1924. (Aventinum)
Fu (prósy) 1924. (Zátiší, B. M. Klika)
[51]
Tuto básnickou knihu
Františka Kubky
vydal
v sedmistechpadesáti číslovaných výtiscích
v lednu roku 1925
Dr. Ot. Štorch-Marien
Praha-Žižkov, Fibichova ulice 1307
jako 96. svazek
své Edice Aventinum
a vytiskli
knihtiskaři Kryl a Scotti
v Novém Jičíně
na Moravě
426
E: jf; 2007
[53]