PŘI ODCHODU

František Kubka

PŘI ODCHODU
Pokloňme se po pás, dotkněme se půdy, požehnejme trávy, břízy, vody řek, mlýny na rovinách, kovů pestré hrudy, národy všech plemen, děje z pohádek. Zahučelo moře, jak když v zvony buší, východ slunce vybled mlhou udušen. Nebylo to moře – byl to výkřik duší, a byl východ slunce v slzách utopen. [26]