JARO CHUDÝCH

František Kubka

JARO CHUDÝCH
Šedé lesy na obzoru, radostně tam zbloudí oko. Oloupala bříza koru, nebe je tak převysoko. Na obzoru šedé lesy za komíny, ulicemi... Za nimi já vidím kdesi zářit slunnou, teplou zemi. Palmy, datle, med a míza, banány a ženy hnědé. Oloupala koru bříza. Jak je naše jaro bledé! Zlatí ptáci nebem letí, jako hračky kolibříci, ve vlnách křik nahých dětí, v zátoce člun prchající – – Kdybych Bůh byl moudrý, bdělý, chtěl bych k nám jen jednou vzíti ono jaro, aby měly o čem děti chudých sníti. [37]