TRIUMF ŽIVOTA.
V divokém pospěchu,
bez klidu, bez dechu
ženou se šílené zástupy v před,
thyrsy se míhají v střelhbitém letu,
mrštěny do výše nad spousty květů
padají v závratných obloucích zpět...
V lesy výkřik trysk’...
Silén sobě výsk’,
když Menádu růžolící
uchopil za zlatou kštici
a jí na ret nachový
jako lupen letní růže
vousatý svůj vtlačil pysk...
Tisíc jiných chopí muže,
pomstu družky hlásajíce,
a mu vínek thyrsový
v rozpálené hází líce...
Květy, růže, hrozny, réva,
Silén, Satyr, lesní děva,
píseň, hymnus, zpěv a vzkřek,
radost, hněv a rozkoš, vztek,
19
všechno kypí v divém plese,
thyrsy v žárném vzduchu třese,
hřímá, volá, bouří v dál,
den se s tmavou nocí snoubí,
noci mizí v moří hloubi,
nové slunce vychází,
zástup bujný míří v plesu
na srázy,
nad úbočím příkrých tesů,
v šeré hloubi divých lesů,
zpívá, jásá, volá, letí,
jak by v divé této změti
v Elysion pospíchal...
Do širých krajů spějí potřeštění:
Již rudnou hrozny. Zlatá výheň hoří
v jich oblých plodech...
Slunce žáry metá...
Podzimní květy v luzích vykvétají,
tak opojné, že včely ospalé, jak vínem zpityzpity, noc v nich přespávají
a omámeny ráno letí v svět...
A nad lukami, do lesů a hor
divoce zpívá opitý Silénů, Bakchantek sbor:
„Evoë, evoë, Dionysos!
Ió – jdem bez cíle v neznámou dáli...
Nevíme, kdo naše těla nám spálí,
nevíme, kde našich kostí stlí prach...
Neznáme budoucna mlhavý los...
20
Letíme bez cíle
od chvíle do chvíle,
ode dne ke dni a od roku k roku,
v plesu a skoku,
evoë, evoë, Dionysos!
Nemáme strach,
kam hlavu skloníme příštího jitra.
Co je nám budoucnost? Co je to: ,Zítra’Zítra‘?
Víno v hrdlo! Rudý mok
vzruší k tanci chabý krok,
vínem, vínem chcem se zpít,
nekonečnou rozkoš mít!
Smrt je jista! Co nám po ní?
Mě dnes, zítra tebe skloní. –
Dionyse, Dionyse,
ió, ió, vítej nám!
V lesy jdem, jež jsou tvůj chrám,
jsouce sudbou neúprosnou do neznáma puzeni,
tajemným pak předurčením k zmaru, zniku určeni...
Tož chcem víno, jím se zpít!
Dionyse, Dionyse,
my zde všichni staří, mladí,
vousatí i holobradí,
Satyr, Silén, Kozonoh,
Menáda i její hoch:
chceme víno, chcem se zpít,
chceme žít, chceme žít!“
21
A duní Tempe, Peneus se chvěje,
a rmutné vlny v proudu stavějí se...
Na hvězdném nebi zrudlý měsíc chví se,
a mléčná dráha stříbro k hloubkám leje...
A vzduch pln vůně, plný zrání, plodů,
je žatva, sklizeň a hvězd čištění. –
A když zář slunce vzplane na východu,
my půjdem dál v svých zpěvů víření...
22