Slunovrat (1914)

Lyrika z let 1912-1913, František Kubka

Diplomatická verze Ediční verze
BIBLIOTÉKA FONDU JULIA ZEYERA. VYDÁVÁ ZEYERŮV FOND PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
ČÍSLO 10.
FRANTIŠEK KUBKA: SLUNOVRAT.
BURSÍK A KOHOUT, KNIHKUPCI C. K. ČESKÉ UNIVERSITY KARLO-FERDINANDOVY A ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ. 1914.
[2] FRANTIŠEK KUBKA: SLUNOVRAT.
VYDÁNO FONDEM JULIA ZEYERA PŘI ČESKÉ AKADEMII CÍSAŘE FRANTIŠKA JOSEFA PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE 1914. KNIHTISKÁRNA EDVARDA LESCHINGRA.
[3] SLUNOVRAT. (Lyrika z let 1912–13.)
Motto: Tajemné vření, rozpuk a chtění, vítězný výkřik: „Vím, že jsem mlád!“ síly a lásky tušení svaté, nad vzkvetlou zemí paprsky vzňaté – zpívá můj jarní Slunovrat.
[5] Svým rodičům v úctě a vděčnosti připisuje autor.
[7] PROLOG.
„Gedenke zu leben!“ – Goethe, Wilhelm Meisters Lehrjahre.
[9]
ZPĚV NA HOŘE.
Na Roklanu, v červenci 1913.
Zrcadlem zraku do duše mojí v slavném tichu mlčícího poledne zapadá obraz hor: V nekonečných vlnách šumícího, tmavozeleného moře pnou se k modrým dálkám lesy a lesy, bílý kouř z nich k výšinám stoupá, snoubí se s mraky, které plují zvolna a velebně nebem, jako labutě bílé po průhledných vodách modravých zátok. A pode mnou v rozpětí země, jež lačně v sebe ssaje s výšin se řinoucí tekuté zlato slunce, pnou se pusté a osamělé močály, záludné, lživé, vzhůru z nich trčí bělavé mrtvoly dávno zhynuvších stromů, jako duchové lesa, jenž zemřel pod úderem šílených vichřic, 11 pode mnou jásavou zelení do lesů vrývá se tisícerá louka, se vším svým šumícím životem květů, hmyzu a ptáků, palouky porostlé vřesem, kamž často se zbloudilá srna přiblíží výzvědným krokem; pode mnou rozvlněné vrcholy bukových lesů, pode mnou v závratné hloubce, semknuto černým prstenem hvozdů, zaklnuto v nesmírnou propast, černomodrým svitem leskne se jezero, balvan na balvanu, k nebesům mířící vrcholy smrků na nich v bohaté plnosti zahnědlé plody s budoucím životem hájů; ve velkou píseň vše spíná se kolem, nebesa, země si v náručí padá, polibkem žhoucím se líbají dálky. Velikým kruhem obepiat stojím, stojím na vrcholu hory, vedle železného, tiše k nebi strmícího kříže, sám a sám, tváří v tvář zemi a obloze, otvírá se duše moje, rozpínám ruce – a zpívám: Když dlím zde, tebou uchvácen a zmámen, tvým nebem překlenut, tvým sluncem zatopen, v svém nitru cítě výbojný tvůj plamen, jenž ze všech pórů z těla sálá ven, 12 rtů mojich záchvěvy a rozpětím mých ramen, za zvonů dalekých, jež v čarovný zní den – buď slaven, Živote, jenž v hrůzách svých i darech mne objímáš ve tisícerých tvarech. Dnes tebe vidím v plnosti a kráse, jak nikdy dřív jsem tebe neuzřel, ve chvění trav a v čirých nebes jase, ve vůni květů, z kterých víří pel, ve chvění hmoty, jež mi k srdci drá se jak cosi blízkého, s čímž příbuznost jsem měl; já zřím tě všude, ať již k slunci, v nebe, ať k vodám hlédnu, k zemi, nebo v sebe... Buď slaven, Živote, za vše, cos kdy mně dal: za sladké mládí v modrých lesů stínu, za první knihu, s níž jsi děcku vzal kus iluse a vmíchal trochu blínu do vína mladosti, a probudil tím žal, jenž růže radosti měl v hlubokém svém klínu, buď slaven, Živote, za první pocit: ,Vím’Vím‘, za první poznatek, že ‚Jsem a zápasím’zápasím‘. – A lesy byly tajemné a svůdné, a příliš dlouho prodléval jsem v nich, až jednou ucítily moje kroky bludné, že kráčí po bratrech, že šlapou po živých, já uviděl, jak stejnou krví rudne vlas jarních bříz i teplo retů mých, jak ke mně kámen mluví řečí živou, jak bratrem zvou mě hvězdy písní snivou... 13 A jednou – (bylo po dešti a s listů v mech prška krůpějí se nesla v zářném lesku, kryl rudý koberec ze skvoucích ametystů mou osamělou babím létem stezku), – jsem přišel v lese k veselému místu, kde pramen roven šumícímu blesku se bílým proudem se skal černých vrhal a útlé traviny kol drtil, rval a trhal... A zástup Faunů zřel jsem tančit tam... Ve sterém výkřiku a prohýbnutí boků, v rytmických záchvěvech, jež dali travinám, když na nich zkoušeli let křepčivých svých skoků – – jsem slyšel ponejprv zvuk, jejž teď v duši mám, tu píseň jásavou, jež v bouřlivém svém kroku, jak pochod vítězů se mojím nitrem řítí, ten faunsky přírodní zpěv zjasněného žití. – A teď, když na hoře dlím, nebi tvému blíž, tvých vichřic svištění když bičuje můj sluch, ó věčný Živote, mou píseň díků slyš, mou píseň vítěznou, již zapěl mladý duch, jenž stále výš chce letět, stále výš, a vejít v blaženost pod obloukem tvých duh, buď slaven, Živote, za vše, co jsi mně dal, buď slaven, Živote, za vše, co jsi mně vzal: Za ticho půlnocí, kdy velké hvězdy plály, za šero soumraků a jitra probuzení, za všechněch očí svit, jež v ústret se mi smály, za sladký duše klid, za bouřné srdce vření, 14 za každý záchvěv snů, jež se strun ke mně vlály, za vlastních písní zvuk, jenž jako hvězda denní, nad mořem bolů mých a radostí se třás’, a zapad’ tisíckrát, by tisíckrát vzplál zas... Za slova básníků, za myty starověku, za mnohý symbol, jenž mi vzešel z nich, za rodné město mé, za velkou jeho řeku, kol které bloudily mhy prvních bouří mých, za mnohou vichřici, jež ve zvířecím vzteku vše rozdupala mi, co stavěl jsem si tich, za všechny lásky sny, za marná srdce hnutí, buď slaven, Živote, i za ta procitnutí!... Když tebe vzývám dnes, tvou velikostí zmámen, tvým nebem překlenut, tvým sluncem zatopen – ó dej, by nevyhas’ tvůj ve mně žhoucí plamen, by nezapad’ můj věčné krásy sen, dej, abych písní rtů a rozpětím svých ramen směl nekonečnost tvou, tvůj slavný zpívat den a v plesu bakchickém a faunů zemském tanci spět k mladým lidstva dnům a věčné renesanci! 15
I.
DIONYSOS.
ZPĚVY ŽIVOTA.
„Jest život velký, nesmrtelný, jeden...“ Vrchlický, Hilarion.
[17]
TRIUMF ŽIVOTA.
V divokém pospěchu, bez klidu, bez dechu ženou se šílené zástupy v před, thyrsy se míhají v střelhbitém letu, mrštěny do výše nad spousty květů padají v závratných obloucích zpět... V lesy výkřik trysk’... Silén sobě výsk’, když Menádu růžolící uchopil za zlatou kštici a jí na ret nachový jako lupen letní růže vousatý svůj vtlačil pysk... Tisíc jiných chopí muže, pomstu družky hlásajíce, a mu vínek thyrsový v rozpálené hází líce... Květy, růže, hrozny, réva, Silén, Satyr, lesní děva, píseň, hymnus, zpěv a vzkřek, radost, hněv a rozkoš, vztek, 19 všechno kypí v divém plese, thyrsy v žárném vzduchu třese, hřímá, volá, bouří v dál, den se s tmavou nocí snoubí, noci mizí v moří hloubi, nové slunce vychází, zástup bujný míří v plesu na srázy, nad úbočím příkrých tesů, v šeré hloubi divých lesů, zpívá, jásá, volá, letí, jak by v divé této změti v Elysion pospíchal... Do širých krajů spějí potřeštění: Již rudnou hrozny. Zlatá výheň hoří v jich oblých plodech... Slunce žáry metá... Podzimní květy v luzích vykvétají, tak opojné, že včely ospalé, jak vínem zpityzpity, noc v nich přespávají a omámeny ráno letí v svět... A nad lukami, do lesů a hor divoce zpívá opitý Silénů, Bakchantek sbor: „Evoë, evoë, Dionysos! Ió – jdem bez cíle v neznámou dáli... Nevíme, kdo naše těla nám spálí, nevíme, kde našich kostí stlí prach... Neznáme budoucna mlhavý los... 20 Letíme bez cíle od chvíle do chvíle, ode dne ke dni a od roku k roku, v plesu a skoku, evoë, evoë, Dionysos! Nemáme strach, kam hlavu skloníme příštího jitra. Co je nám budoucnost? Co je to: ,Zítra’Zítra‘? Víno v hrdlo! Rudý mok vzruší k tanci chabý krok, vínem, vínem chcem se zpít, nekonečnou rozkoš mít! Smrt je jista! Co nám po ní? Mě dnes, zítra tebe skloní. – Dionyse, Dionyse, ió, ió, vítej nám! V lesy jdem, jež jsou tvůj chrám, jsouce sudbou neúprosnou do neznáma puzeni, tajemným pak předurčením k zmaru, zniku určeni... Tož chcem víno, jím se zpít! Dionyse, Dionyse, my zde všichni staří, mladí, vousatí i holobradí, Satyr, Silén, Kozonoh, Menáda i její hoch: chceme víno, chcem se zpít, chceme žít, chceme žít!“ 21 A duní Tempe, Peneus se chvěje, a rmutné vlny v proudu stavějí se... Na hvězdném nebi zrudlý měsíc chví se, a mléčná dráha stříbro k hloubkám leje... A vzduch pln vůně, plný zrání, plodů, je žatva, sklizeň a hvězd čištění. – A když zář slunce vzplane na východu, my půjdem dál v svých zpěvů víření... 22
JARO.
Jaro tepe do mých skrání... Vidím světy zatopené v moře vzduté září zlatých, slyším rytmy rozbouřené hřmít na vlnách duše vzňatých, cítím, jak z mých prsou drá se tisíc snů a písní svatých. Jaro krev mi k mozku vhání... Z kůry bříz se v zlatých slzách žití nová míza řine, červánků zář z horských temen v údoliny proudí stinné, v řece nad břeh stoupající poslední kra roztříštěná zticha do neznáma plyne... Moje duše zpívat touží... Prvních travin vůní zpita, ohlušena šumných bystřin, mladých živlů písní dravou, touží vypět nevadnoucích květů Jara naděj smavou, touží z temnot vykouzliti hvězdu Zítřka plápolavou, 23 jejíž třpyty běloskvoucí dopadají v moji duši, vzněcujíce lásky žárem srdce, jež tak prudce buší, srdce, které Jaro tuší, Jaro, jež jak zlatý orel kol mých horkých spánků krouží. – Jaro, které ukončujíc slední zimu – věčné bude, Jaro, které zlatem písní zahrnout má lidstvo chudé, Jaro, které naše čela koupá ve svém svitu rudém, čela nás, jež s hymnem na rtu k novým cílům stoupat budem. – 24
ÓDA DIONYSOVI.
Tobě zpívám, Semelin žárný synu, Dionyse! Divoká výheň stoupá do mých skrání, brunátná, víříc rytmy hymnických snů mých... Tobě zpívám, ježto jsi ze všech bohů oním pravým, jediným, který lidstvo může vésti k zářnému cíli jeho: k velkému zpěvu, k zpěvu tomu, kterýmžto zazní kdysi chlumy horské, zachví se v útrobinách Olymp sněžný, kimarská skála hučíc přílivem bouřným... Tobě zpívám věštící píseň svoji, Dionyse! Vidím, jak v tanci plesném znovuzrodí velkých se plémě lidí, pějících zářné zpěvy tvoje. Plémě, jež k slavným hodům břečtan ve vlas zaplete sobě, šílíc v dityrambech divokých, vytvářejíc nesmrtná díla, 25 nad jichž krásou ustrnou všechny věky. – Tobě, Svatý, Mohutný, Dionyse, budou v hloub se uklánět, chápajíce podstatu silnou, kterou v sobě ukrývá plamné tvoje oko vínem rozžaté, zpité láskou. – Vidím příští silného lidstva, slyším hukotné zpěvy, jimiž budou vítati cesty tvoje. Hvězdy strhnou v náručí, budou jímat okem volným velikost slunce vzchodů, orgii světla, záře, krve, požárů... Budou slyšet sluchem volným sférické hymny světů, budou cítit éteru vůni sladkou s rozkoší božskou... Budou vínem zpíjet se nezředěným, a jich tvůrčí prst bude v hlíně tvořit díla slávy nesmrtelné, jak je tvoje tvořila doba, zaštítěna silou tvou, mocí tvojí. Vítej, Silný, evoë, Dionyse! Tebe věštím, volám tě, vidím tebe! Vysoké čelo 26 révou zrudlou ovinuv, jedeš zpříma na svém voze taženém ryšavými tygřicemi. – Opitá, bakchantická druž s tebou spěje v dálné kraje Neznáma, plna síly. – K hvězdám míříš, do výšin letíš k hvězdám, které tobě jiskřením zlatotřpytným líbezně kynou... Duní skály thessalské, šumí hvozdy –. A ty jedeš troskami padlých věků, mocný mstitel zdupaných tupým lidstvem ctitelů tvojich... Tebou žili velicí dávné doby, tebou žili Archiloch, Ovid, Nietzsche, tebou vzplanul velký ten mého lidu nesmrtný pěvec, jehož píseň zmámená modrých květů sladkým medem tušiti jenom mohla velkou bytost tvoji, ó, Dionyse, evoë, mocný! Tvůrče příštích věků a vrahu dnešních, spoután vítěz zářící, svatý, hříšný, moudrý, divý, činný a zmdlívající, rodící vraždou, 27 silný v smrti, nezlomný, chvějící se, touže láskou plodící, kterou vraždíš, vítej, otče vznešený příštích písní, Bromie Bakchu! Přijdeš, vím to... Slyším tvých hymnů hukot! Tuším, vidím člověka budoucího tvojí silou silného, Dionyse, – – – – – – – – – – – – – přijď, svým pórem každým vstříc Tobě prahnu. Tebou chci zpít se! 28
HLÁSÁM ČLOVĚKA...
Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... Vidím jej velikána, tyčícího se nad prachem zemským, vidím jej, obra, s hlubokou, přímou vráskou na grandiosním čelu, vidím jej, hrdinu, jak v pravici třímá meč zkrvácený krví trpaslíků, již v cestu mu vstoupli. Pata jeho deptá prach pouští, hlava jeho vznáší se nad zářícími tělesy nebes... A on stojí veliký, – sám a přece silný, opuštěn a přece vítězící, hřímaje do dálky zpěvy bouři podobné, které ženou se z úst jeho mohutně, jako bystřina přes vlhké kameny, kaskádami šumícími, které ševelí sladce, když o lásce pějí, jako listy snivých mimós... Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... 29 Oceány bijí rmutnými vlnami do něho, – nezachvěje se, orkány zuřivě tepají do jeho skrání, – nezachvěje se, meteory padají, hvězdy se řítí v nekonečné prohlubně světů – nezachvěje se, rabové plazí se k němu, by ze zadu zranili jej – nohou je rozdrtí... A pak jde dál – dál – zrak maje upřený do neznámých výšin. A kráčí jistě, k jistému cíli... Jeho oči rozšiřují zřítelnice, aby vnímaly všechno, jeho duše do nich se vměstnala, toužně se chvějíc, – aby chápala všechno, jeho ústa zvolna se otvírají, – aby zpívala všechno: Děje všech věků: Daleké zkazky o Ninu a Semiramidě i žalosti vyhnance ostrova svaté Heleny, tajnou vášeň Kleopatřinu i divoké fanfáry hříchů Cařice Severu, ctižádostné sny Brutovy i tajnou zlobu plebejce vraždícího na Maškarním plesu, sluncem jihu zatopené rozhovory širokoplecího Akademika i drsná Kantova slova, dekadentní poesii Catullovu i omamné odeury „Květů Zla“, bukolské idyly Vergiliovy i rokokové hříčky doby krále Slunce, rekovné boje Helénstva i vítěznou tragiku vzpoury, kdy „kalich“ vzepřel se světu, 30 oslnivé hymny Archilochovy i sarkasmy vyhnance pařížského, dávné hnutí dionysovské hmoty i rozklad moderní psychy, doby a věky, hymny a epopeje, idyly, bouře, blesky i hrůzu temnot, vřavy a ševel, – všechno zostřeným smyslem bude chápat, bude cítit, bude zpívat, bude hlásat... Slyšíte to hřmění? Blíží se, roste, duní a bouří! Vězte, to je příchod onoho, jejž hlásám z všeho srdce svého: člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... 31
PRAHO!
Praho, kolébko moje, milovaná, ty jsi, Praho, vznítila tuto mou píseň, která klíčila ve mně při každém pohledu na šedou krásu tvou, při každém vněmu vůně zahrad tvých, při každé písni ptactva tvojich jarních stromořadů... Já stával zadumán na balvanitém lemu Hradčan šedivých... Po boku mém do výše svatý Václav bílý čněl, pod mnou se křížily a protínaly pestře v malebné spleti starosvětských arkýřů a stříšek barokně shrbené a dětsky rozmetané domečky, věže malostranských ulic... A oko bloudilo... A paláce zřelo, pod jejichž černým, věky posvěceným krovem osudy rodily se, lásky umíraly... 32 Tam velmož mysticky snil o slávě a hvězdách za nocí bezesných, kdy v jeho tichou kobku se plížíval v háv černý zahalen španělský hvězdopravec. Tu rokokový příběh mladých lásek za zvuku vzdáleného menuetu se odehrával ztajen ve stín kiosků tak šerých, že ani svity šperků, bílých paruk se nezjevily vyzvídavé luně, jež naslouchala tiše, co se šeptá tam v temné skrýši vonných šeříků... Zde básník nad svým apoštolským dílem noc mnohou probděl v naději a pochybách, by v posled zavřel znavené své oči, jež zřely Pátek tvůj a neviděly Vzkříšení... – – – – – – – – – – – A zrak, zrak bloudí stále dál a dále... To velké moře, to v bouři ustrnulé, zledovělé moře jej strhuje... Proud klidné řeky bled se v slunci blýská... Na pozlacených věžích hroty skví se jak zlaté svícny... A město veliké a město obrovité, a město jásavé a město zachmuřené, a město velkých snů, a město všední prózy, 33 v něm zápasů a vřavy hukot temný, v něm sykot píšťal, par a kotlů víření, v něm kladiv nesčíslných hromozvučný úder, jeřábů skřípění a těžkých vozů rachot, vír, vřava života ve tvarech tisícerých, a město básníků a město trpitelů, a město fantastů a město filištínů, opředené bájí, zkrvavené pod údery sudby, město tichých myslitelů, město věčných bojů, kde rasy vržené od dějin v náruč sobě se o píď rvou, se rvou o bytí, slovo, to město veliké, to město milované, kolébka moje, tiše spí... Dech modrých par se rozestřel nad jeho šedou slávou, ukolébavky sladký tón se line mojí hlavou... A vidím, vidím ze sna vyvstávati tragickou idylu: Nad modravými chlumy pahorků, jichž údolími se temná řeka – stříbněstříbrně blýskající – proudí, na černém, věkovitém balvanu stanula bílá, šedovlasá kněžna: Stanula zadumána, z očí skanula jí veliká slza. A hlavu sklonila... A co jí myslí táhlo, to věděli jen věkožízní bozi... 34 Leč náhle rozevřela prorocké své oči a z úst jí výkřik veliký se vydral: „Zřím město veliké nad břehem Vltaviným, až k hvězdám, k hvězdám vzroste jeho sláva!“ To vzkřikla divě tak, že ozvěna se probudila v skalách, že přeběh’ tajný mráz po plecích kmetů... Neb chvíle také nikdy nezažili... A v sebe shroutila se věkem sešlá kněžna, a v dům když vedli ji, tu tiše plakala. Na hrudi svojí tíhu věků nesla a v slzách tušila žal příštích století... Žal příštích století... Tvou bolest, Praho má. Nad tebou stojím. – V obrovitém rozpětí jak mořských ker stráň v kámen ztrnulá, ty ležíš přede mnou. A kam jen oči jdou, hle, věnec opíná tě černý, trnitý, a pod ním tryská proud, tak rudě skvrnitý. – Toť krev. – „Zřím město veliké, až k hvězdám povznese se jeho sláva!“ Má hlava poklesá... A v nitru hrudi vzrůstá otázka obrovská: Co vzkřikla kněžny ústa, zda splněno? zda hlas to šílený byl, jenž jí z hrdla dral se, 35 a v pustých skalinách a hvozdech ozýval se, zda zpita žárem noci byla její hlava, zda příliš silné bylo kouzlo hvězd? Ó, město, kdy že přijde tvoje sláva, či to, co slávou zve se, bolest jenom jest? Jen bolest zažilas. – Spíš v bleděmodrém šeru, já skeptický, já věku pozdního tvůj pozdní syn, já shlížím kriticky na ty tvé rány... Sčítám počet vin a měřím, myslím, počítám a vážím, zde přidávám, tam přidané zas srážím a černou přímku součtu rýsuji... Ó, Praho má, zda toho zasluhuješ... Jde k podvečeru... A v těch chvílích věru i ironický pozdních věků syn dlaň k dlani složí v klín a slouchá tich, co večerní šum bílých hvězd si snivě šeptá na výších... A zpěv se line z vesmíru... V tom slyš: V tajemných vlnách z malostranských věží zvon zaduněl... Pak druhý, třetí, čtvrtý... 36 Maria Vítězná, Vít, svatý Mikuláš, barokový vrchol Trojického chrámu, a Loreta a Strahov – v blíž i dáli – se rozechvěly, hřměly, rozjásaly, tón za tónem se jasným vzduchem vlnil, a celou Prahu jednou písní plnil, tón za tónem ze srdce kovem splynul, by vším svým stříbrem do duší se řinul, by vším svým jásotem, vší slávou svou a jasem byl poslem Vítězství, jež vzejde novým časem. – A zvony zvonily a zvony jásaly, a tóny střásaly do srdce mého štěstím opitého, až vzbouřily mých tepen proudnou krev, až vzbudily v mé duši zpěvný požár cév –. A já, ó, Praho vítězná, ó, Praho rozjásaná, zřel slavné příští líbezného rána, já uzřel cosi, co z těch zvonů v letu rozdechne vůni nerozvitých květů, já viděl cosi, jež v tvé šedé hrudi zpěv budoucnosti, nové slávy vzbudí, a slyšel jsem zpěv nebeského chóru, uzřel jsem zoru... Tvým šedým zbytkům románského stáří, tvým kruhovitým chrámkům, zmlklým stěnám z balvanů kyklopicky k sobě přiřazených; 37 tvým chrámům gotickým, tvým palácům a věžím, jež Karel zbudoval, jež Jagellovce písmě zdobí; tvým mostním obloukům, jichž kámen posílali všech měst ve vlasti české měštěníni; tvým Týnu fiálám, tvým Víta smělým věžím, jichž filigránské květy, zmoci, štíři, chrliči příšerní a hroty květnaté, ramena vzdušná, okna proplétaná, v nebesa vzhůru šikmě jdoucí žebra se v jeden velký mystický zpěv shlukly, jímž duněl středověk se vším svým tlumným světlem, jež malovaná okna propouštěla do tichých prostorů, jimižto vzhůru stoupal dým kadidelnic, chorál Gregorův, neb jásavé: „Nedej nám zhynout, Svatý Václave!“ –; tvým věžím vítězným, jichž hroty se v nebe vrývají, tvým tichým podhradím, jichž krovy rozbořené zpěv žalu zpívají, když na ně dopadá kladiva úder shora: vysvitne Zora... Věřím, že přijde... Věřím, že jásavě z temnoty vyjde, a tobě, ty renesanční písni jižních luhů, jež bledě zelenou stuhu ve věnci temných dubů hradních plání tvoříš, a tobě, věži mostecká, jež zlatě v slunci hoříš, 38 vám, jezy zpěvných vod do noci šumících, a tobě, opuštěný hrade králů mých, červánek štěstí vtiskne v skrání sníh... Věřím, že přijde... A její úsvit padne na jedovatou patinou zrezavělé kupole barokových chrámů, na výtvory slavného otce a slavnějšího syna, na triumfální průvod světic a svatých, jež ve vášnivé extasi, v rozpětí emfatickém vítězně k bohu a útrpně k smrtelným shlížejí, na těžce pozlacený, obrovitý kříž, na němž ve svitu rudé ampule se skvěje: ‚Svatý, svatý Pán Bůh náš...’náš...‘; na barokový kout, v jehožto středu jak z jiných světů štíhlá postať Karla strmí, na místa, jimiž Inultus se ubíral, kde Michalovic bloudil, na místa, pod jichž dechem pěvců srdce jihlo, na místa velikosti, bojů, ticha, vřavy, na místa hanby veliké a větší slávy... Ó, věřím, že přijde ta vítězná Zora... Neb triumfální duhou jejích září se bude ubírat svým mocným krokem Syn Budoucna... Jej vidím: Zvony velké hymny pějí... V svých základech se věže, domy chvějí, a on, 39 snů našich touha, po němž duch náš prahne, na nejvyšší hrot strmých věží sáhne, a pravicí svou chopiv zvon, jej rozpoutá ku plesu divokému... A padat bude šedost infernální, rez mrzkých století se v azuru lesk změní, a bude zníti znovu zvučná spěž a odvane ty fráze, klamy, vády, vše bude čistou, skvělou barvou zářit, a obrovitý vějíř zlatých paprsků se rozestře od plání letenských až k chlumu Petřínu, a před ním hrdě bude státi Vít... Pro chvíli zrození, jež v tobě prožili jsme, pro lásku matčinu, již v tobě užili jsme, pro první vzdechy mladých snů a přání, pro sladkost prvních úspěchů a zmatky dospívání, pro teplých ruček stisk, pro první políbení, pro první zápasy, pro první opuštění, pro tisíceré zklamání, pro vzmužení se zas – ó, Praho, naše Praho, my modlíme se za ten jarní čas, za příchod onoho, jenž dřímá v nás... Ó, přijde jistě: A nad víry ulic, nad vřavy a spory, a nad sykot páry, nad skřípění kol, nad dunění kladiv, nad řemenů svist, nad černavé příšery dýmavých mraků, nad tepoty strojů, nad hukoty vlaků 40 a nad nízké půtky, nad rvoucí se masy, nad bojovné rasy, nad podlost a slabost, nad zbabělý sten, vyjde on vítěz v jarní den... Tak jasně modře bude nebe planout, tak čisté vůně z květů budou vanout, z nichž těžké perly rosy budou kanout... Z lip zazní šum a jarní píseň včel... – – – – – – – – – – Lev na věži se zlatě zaskvěje, a Vltava v svém lůně šumně zapěje. – A tehda teprv pravého v svém středu syna vítajíc, jej na ústa a čelo líbajíc, v jásavém znění stříbrných zvonů, Praho, kolébko moje milovaná, ty, které náleží tato má píseň, která je slabým jen ohlasem toho, co měsíci, léty klíčilo ve mně, ty, Praho má, nad šedý hrob se vzepneš k hvězdám pak v své slávě, matko sněžná, jak věštila ti v šeru dob Libuše Kněžna. 41
II.
AFRODITE.
SLAVNOSTI SRDCE.
„Έρως άνίχατε μάχαν...“ Sofokles, Antigone.
[43]
I.

Ó, Lásko, v bojích nepřemožená, Ó, Lásko, v bojích nepřemožená,
 ty vítězná, jež obejímáš světy, ty písni tragická a hymno nebešťanů, jen víc a víc kol skrání mých svým křídlem obrovským se vznášej v letu plesném! Ty, kterás zrodila se z bílé pěny mořské, ó, Afrodito Anadyomene, ty žhavě bělostná, jak tehda v dávnověku, když při východu krvavého slunce jsi vstala z vln, ó usměvavá, krásná, tak vyvstala jsi náhle mládí mému... Já pln byl prázdnot. Hluché propasti dnů všedních, bezbarvých a nebolestných, nesladkých a pustých v mém nitru zely, temná byla noc... A ty jsi přišla, rozžala tam hvězdy, a ty jsi přišla – a nad ledem mým se rozepiala v slávě zlatisté zář severní... 45 Ó, Lásko, v bojích nepřemožená! Ty vítězná, jež obejímáš světy! Mé asfodely byly plny světel, mí snové bledí v purpur oděli se, a ty jsi šla nad jarním lánem duše, a ty jsi šla ve vítězném svém kroku, a zazněl zpěv, sta ptačích hrdel jásala, sto motýlů se rozletělo modrem, a já jsem pokleknul. A duše má tě přijala a tebe plna byla... To nebyl zázrak májového dne, jenž rozprchne se v prvním mraku noci. To nebyl záchvěv dávno zmlklých strun, jenž náhle zazní, aby opět ztich’. To byla slavná píseň velké lásky, jež v bouřné vibraci mých nervů spletí hřměla, jež jako blesk do stromu žití sjela, a zapálila oheň nekonečný, jak vatra planoucí ku bezmračnému nebi, a nezhasínající... Ó, Lásko, v bojích nepřemožená! Žij, plaň a jásej, vzrůstej a se vzmáhej, dny moje proměň v svátky světlaplné, a chraň mne, chraň mou snivou milenku, by byla ke mně laskavá a sladká, jak jarní vánek, jak med jarních květů, chci tobě obětovat nejčistší své písně, chci za ni k tobě vroucně vždy se modlit, ó, Lásko v bojích nepřemožená, ty vítězná, jež obejímáš světy! 46
II.

Drahá, Drahá,
 ve svatém rytmu hvězd, jež nad mou se klenuly hlavou, v meteorů zářivém svitu, jež vrhaly pozdravy sobě, ve věčném míru a bouři, jež neslyšně jásavou slávou z nekonečna v nekonečno mířily, z propastí k propastem vířily, v nadšení sladkém, jež chladivě žhoucí rukou na čelo básníku sahá – zpíval jsem tobě... Zpíval o květině útlé, jež na stonku chvěje se jemném, – kolem mne voněly rozkvetlé iridy temnem; – zpíval o sladké vůni tvých dlouhých, rozpuštěných vlasů, – z dalekých polí ke mně vlála zemská vůně vlnících se klasů; – zpíval o modrém, tázavém oku, jež sní pod obočí obloukem triumfálným, – hleděl jsem ku hvězdám dálným; – 47 zpíval o věčnosti lásky, o mládí, o písních a vznětech, – šíleně opojný sen vzbudil se v jabloňových květech; – zpíval o průzračné duši, jež sní na tvých dětských retech, zpíval o lásce, jež umíra zrozením a rodí se v hrobě, zpíval o červnových nocích, – nikdy tak měsíc zářivě neplá, – zpíval jsem tobě, jak jsi tak sladká, tak tichá, tak teplá... Uzřel jsem náhle, jak v nitru mém, jež bylo pusté, mrtvé a zprahlé, budí se hvězdných sonat líbezně zpěvný sen, uzřel jsem, jak se za letu rudých meteorů zdvihá věčný, věčný den, zřel jsem velkou, skřivanů písní slavenou zoru, jak se vzhůru řítí v světy bezedné: Den jsem uzřel – tebe, drahá – tebe spatřil: Paní Dne! 48
III.

Po trudných dnech jsem v rajském kraji přistál. Po trudných dnech jsem v rajském kraji přistál.
 Na koráb můj si včelek sedly roje, a vůněplné mraky pelu chvoje mně přines vzduch, jenž čirý byl jak krystal. I rozepial jsem znovu plachty svoje, na cestu k slunci jasnou jsem se chystal. – Sta paprsků tvých očí lomil krystal, a vůní trópů žhnulo tělo tvoje. A moře bylo daleké a skvoucí... a jasné byly obzory a mraky. – Nás mladých dvou tu potkaly se zraky, v mém mozku bleskla touha věčně vroucí. – A já jsem volal: „V růžích stíny hynou, a věčných krás, hle, obzory nám kynou – – Slyš, v slzách slasti moje písně plynou...“ 49
IV.

Zpívá oheň v mojí hrudi: Zpívá oheň v mojí hrudi:
 Dlouho spal jsem ve tvém nitru jako láva v teplé zemi... nezřel slunce bledou svíci, kterak plá na stlívající bílé krajky chrysantémy, čekal jsem, zda úsvit pozdní s jesení se v tobě rozdní, žíznivě vstříc plál jsem jitru, neb já věděl, že se vzbudí... Bylo to za noci hvězdné, kdy mi den zas dán byl darem... Zvony, velké zvony zněly hudbou slavnou... Temné víry vrhly se v můj úkryt sirý, věčné touhy hřměly, vřely, dvěma zraky probuzeny, dvěma blesky zasaženy, a já vyšleh’ z hloubi bezdné milenku tvou zchvátit žárem... 50
V.

A již noc vlahá dolů na zem kvapí, A již noc vlahá dolů na zem kvapí,
 a zovou k spánku klesající hvězdy... (Tak Vergil zpíval kdys za dlouhých soumraků, kdy těžký verš mu s péra v blánu plynul.) Hleď, milko, měsíc – rudá broskev – temně se blýská na západě... Zda slyšíš stébel vlnění a výkřik jezdce, jenž kvapí pustinou? Zříš plamné ohně tam v rzivých mlžinách? Tak volně dýší širé kraje... Pojď tam k těm hermám, víš, kam z jara vždycky žluť čilimníků zlatým deštěm padá, pojď tam k těm sladkým místům v skrytu, kde voní výdech květů zrosených... Dej ruku svou do ruky mé! Tak kráčel kdys za luny svitu sám Joviš, děsný bleskometce, 51 když jemu srdce velkoduché jala ku ženám smrtelným vždy božská láska... Ó, přikloň ústa ke rtům mým. – Pojď blíž, noc vlahá dolů na zem kvapí, a zovou k lásce mihotavé hvězdy. 52 Hilda: „Stoupá a stoupá. Stále výš! Hleďte! Popatřte jen!“ Ibsen, Stavitel Solness.
VI.

Do bouří mých jsi vešla, paprsk tichý, Do bouří mých jsi vešla, paprsk tichý,
 a z temna mého náhle stal se den... Tak voní z rána rozorané líchy, tak voní luh, jenž rosou pokropen. A nejdřív bylas pro mě přítelkyní, pak bylas Hildou, Hildou – ach, ty víš – – Pak bylas lipou, která pramen stíní, – pak přišlas blíž... 53
VII.

Když mediem tvých očí ve tvou duši zřím, miluji tebe, Když mediem tvých očí ve tvou duši zřím, miluji tebe,
 když v hvězdných půlnocích o tvojí kráse sním, miluji tebe. Pro něhu mladistvou, jež dřímá v srdci tvém, a jímá mysl mou svým kouzlem opojným, miluji tebe, pro velkou prostotu a prostou velikost, jež rytmus sdílí dětským krokům tvým, miluji tebe, pro ohně tvé, jež pod ledovci dřímají, pro půvab daný citům neprobuzeným, miluji tebe, pro dívčí vzdor, pro věčně proměnlivý cit, jenž roven mořským pláním větrem zčeřeným, miluji tebe, žes mořem, hvězdou, vůní, písní, silou, hrou, žes hrází a též přístavem snům mým, miluji tebe... Od bouří šílených, jež víří v hrudi mé, až k zpěvným otřesům, jichž záchvěvy se chvím, miluji tebe, 54 od ranních červánků až k žárům poledne, od šedých soumraků až k tajům půlnočním, miluji tebe, vší silou vzňatých cév, vší krásou zpěvných snů, a dionyssky vroucím mládím svým, miluji tebe. – 55
VIII.

Všechen jásot slunce v obět tobě nesu, Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,
 všechny žáry léta v rudém jejich plesu, všechnu vůni země, která víří ke mně z rozpukané výhně hrud a parných lesů. Z žáru slunce zrozen, Červen v žhoucím šatě hýří v barvách třešní, v zralých broskví zlatě, kvete víno mladé, ve starém to kvasí, kolem nás se vlní metající klasy, hledím ve tvé zraky, oko tvé se brání, slyšíš vírný tepot v mojí vzňaté skráni? Duní, hřmí a bije krve symfonie, jásá, pláče, výská, vzhůru zpěvem tryská, rudá kola tančí před očima mýma divotvárnou hrou – a s rukama sepiatýma, se žhavýma rtoma, s kolenoma podťatýma poklesám před něhou tvou... 56 Srdce z prsou deru, do ruky je beru, slyšíš tlukot jeho? Tvoji blízkost cítě, volám smysly všemi: „Krásná, miluji tě!“ „Miluji tě vším svým – bouřných živlů – žárem, miluji tě všech svých snivých písní čarem, ze slunce jsem zrozen, v sluneční kraj vhozen, proto všecken jásot jeho tobě nesu, všechny barvy Června v rudém jejich plesu! 57
IX.

A měsíc vzešel zlatě, slávyplně A měsíc vzešel zlatě, slávyplně
 a jasem zbrotil temný, tichý les, jímž varhanný šum stromů v mocné vlně se v svaté písni k velkým hvězdám nes’... A lesy šuměly a jako srdce hvozdů v tiš večerní zněl dálný vodopád, jak bouře hřměl a hned jak prozpěv drozdů, a výsk’ – a vzkřik’ a zmlk’ a v snění pad’... A z polí vlála vůně zralých klasů, zpěv z chaty na výši do údolí se snes’, já snil o kráse tvojich dlouhých vlasů, a svatý mír i do mé duše kles’... A měsíc padal zlatě, slávyplně do horských náručí, jež vstříc mu rozpial les, – – a varhanný šum stromů v mocné vlně se v svaté písni k velkým hvězdám nes’... 58
X.

Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků, Za slavnostního znění poledních zvonů a zvonků,
 za úzkostlivého chvění žárem sklácených stonků, za chvíle velebné, kdy zem a nebesa v objetí žáru mění se v jeden obrovský kolos mlhavě vznícených tvarů, kdy v mracích zlatistých letí včely nad rudě a bíle rozkvetlý jetel, za jednoduchých, nelomených světel – vídat chci tebe; neboť ty a duše tvá jste rovny poledního dne čarovně primitivní kráse, jež jako dávných obrazů půda zlatistá zpod kouzelných výjevů v oslnivém plane jase. – Za tichých večerů, kdy nad námi nebesa ztichla, a jen hruď země a jen hruď tvá se v oddechu zachvívá rychlá, když z hladin vesmíru hvězdy se blíží a blíží, když kolem nás, jak přízniví strážcové lásky, se večerní stínové plíží, když v svatém objetí průhledných sfér nás velký večer jímá, když z mojí duše letí zpěv, jenž sny tam zaklet dřímá – 59 vídat chci tebe, neboť ty a duše tvá jste rovny večeru, když hlubokým svým okem zírá v lásku moji, sen sladkých hvězd je šperkem vsazen v zřítelnici tvoji, sta vidím zázraků v tvé duši krásnějších, vždy nových, jsi jako sladký výdech noci v bezích fialových... Za bouře vítězné, kdy šílící zpěv vichrů vesmírem se žene, když sedí blesk na mraků hřívě rozježené, a blýská jiskřivě ku hlubinám i výši – když ucho mé a tvé zpěv rytmů věčných slyší, – tu v bouřné vichřici bych potkati chtěl tebe, viděti tebe, jak ve tvých očích se kmitají zásvity blesků v zázračném lesku; neboť ty a duše tvá jste rovny vichřici, jež nerozpoutala svůj pych, a spí pod tichou hladinou nebes bezmračných. Za sladkých zvonů poledních, za tichých vůní večerních, za požárů, jež vzešly bouří leskem, chci vídat tě, – neb tichem jsi, a vůní jsi a bleskem... 60
EPILOG. PŘÍTELI JOSEFU BEDNÁŘOVI.
[61]
NAPNI DO LYRY SVÉ SEDMERÝ PAPRSEK SLUNCE...
Mládí, moje mládí! Vzešlos, když století zmíralo v agonii posledních hodin. Básníci zpívali ponuré, asketicky vášnivé písně konců, mdlobně a smutně sesýchaly větve velkého stromu Žití... Sykoty páry plnily vzduch ševelem věčným, s kterým se mísily rány kladiv; údery jeřábů, úpění železných strojů neslo se nad městem, zastřeným v dýmy. Ohně se valily z příšerných jícnů, jež na povel slova v bleskových letech s hukotem břemena nesly, jež na bedrech sehnutých snášeli mravenci lidští. Mládí, moje mládí... Takto jsi vykvetlo v zčernalém ovzduší velkého města. 63 Jenom za večerů, kdy stupňovité záplavy šedých a černých barev se odrážely temně od západem zarudlé desky nebes, jenom za večerů, kdy řady nekonečných hvězd se v girlandách vinuly nad kamenným krunýřem řeky, kdy ztichly stroje i úpící zalkání sirén zmlknulo v zšeřených dálkách, mládí, moje mládí, slyšelos píseň v svém srdci. Pak jsi se zachvělo šíleně dětinskou radostí štěstí, opojně vítězným citem věčného žití... Pak jsi se zpíjelo odleskem modravých dálek, pak v sladkých zvucích ti zazněly skřivanů nebeské zpěvy, zahřměly bystřiny, zajásal pastuchův prozpěvek plesný, pak tobě v nesmírné plnosti poprvé zaplál nezkalený východ slunce nad modrými horskými chlumy... Kapradiny vějíře zrosené krůpějí jitra rozprostřely vstříc tvojim krokům, mechy zlatým svým pelem posypaly tvůj vlas, když spočinulo’s v objetí jejich, nad sebou majíc rytmické vlny bříz, rozpuklé plody smrků a bledězlatou pryskyřicí vlahé kmeny... A zpívaly lesy a šumivá píseň se od hory vznášela k hoře... Z prohlubní nebes vzhlížely zlaté zřítelnice hvězd, a v chvíli oné, mládí, moje mládí, 64 novou mízou proniknut listím se obalil Strom Žití... Zřelo jsi jara rozkvetlé stráně i slyšelo bzukot pilných včel, zřelo jsi ohnivé orgie léta, v nichž omámeni světlem v opilém reji tančili nad jetelem, nad zlatými vlnami pšenice rudí a bílí motýli, zbloudilé vážky, zřelo jsi podzimu zrání a slyšelos hlučný zpěv žatvy, z vinic ti kynuly svítící hrozny, rudnoucí listí a úponky svěží, mládí, moje mládí, tehda jsi poprvé pohledělo tváří v tvář zlatému slunci, před nímž se rýsoval obrovský stín velkého Života Stromu... A ty jsi rozpialo ruce své, dokořán rozvřelo zraky, jímajíc v sebe paprsky, barvy a záři a zlato... V temné prostory budoucna směřuješ výbojným krokem. Napni do lyry své sedmerý paprsek slunce – vítěznou rukou rozechvěj vibraci jeho – vnímej a zpíjej se jásavým hymnem barev a zvuků, zpívej, ó, zpívej... 65 OBSAH.
Prolog: Zpěv na hoře11 I. Dionysos. Zpěvy života. Triumf života19 Jaro23 Óda Dionysovi25 Hlásám člověkačlověka...29 Praho!32 II. Afrodite. Slavnosti srdce.43 Epilog: Napni do lyry své sedmerý paprsek slunce...63
[67] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA ČESKOU AKADEMIÍ AUTOROVI.
E: jf; 2007 [68]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bibliotéka Fondu Julia Zeyera; Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Leschinger, Edvard
(Bibliotéka Fondu Julia Zeyera. Vydává Zeyerův fond při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Číslo 10. František Kubka: Slunovrat. Bursík a Kohout, knihkupci c. k. České university Karlo-Ferdinandovy a České akademie pro vědy, slovesnost a umění. 1914. - Knihtiskárna Edvarda Leschingra.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 68

Věnování: (Svým rodičům v úctě a vděčnosti připisuje autor.)

Autor motta: Kubka, František

Motto: Kubka, František