HLÁSÁM ČLOVĚKA...

HLÁSÁM ČLOVĚKA...
Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... Vidím jej velikána, tyčícího se nad prachem zemským, vidím jej, obra, s hlubokou, přímou vráskou na grandiosním čelu, vidím jej, hrdinu, jak v pravici třímá meč zkrvácený krví trpaslíků, již v cestu mu vstoupli. Pata jeho deptá prach pouští, hlava jeho vznáší se nad zářícími tělesy nebes... A on stojí veliký, – sám a přece silný, opuštěn a přece vítězící, hřímaje do dálky zpěvy bouři podobné, které ženou se z úst jeho mohutně, jako bystřina přes vlhké kameny, kaskádami šumícími, které ševelí sladce, když o lásce pějí, jako listy snivých mimós... Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... 29 Oceány bijí rmutnými vlnami do něho, – nezachvěje se, orkány zuřivě tepají do jeho skrání, – nezachvěje se, meteory padají, hvězdy se řítí v nekonečné prohlubně světů – nezachvěje se, rabové plazí se k němu, by ze zadu zranili jej – nohou je rozdrtí... A pak jde dál – dál – zrak maje upřený do neznámých výšin. A kráčí jistě, k jistému cíli... Jeho oči rozšiřují zřítelnice, aby vnímaly všechno, jeho duše do nich se vměstnala, toužně se chvějíc, – aby chápala všechno, jeho ústa zvolna se otvírají, – aby zpívala všechno: Děje všech věků: Daleké zkazky o Ninu a Semiramidě i žalosti vyhnance ostrova svaté Heleny, tajnou vášeň Kleopatřinu i divoké fanfáry hříchů Cařice Severu, ctižádostné sny Brutovy i tajnou zlobu plebejce vraždícího na Maškarním plesu, sluncem jihu zatopené rozhovory širokoplecího Akademika i drsná Kantova slova, dekadentní poesii Catullovu i omamné odeury „Květů Zla“, bukolské idyly Vergiliovy i rokokové hříčky doby krále Slunce, rekovné boje Helénstva i vítěznou tragiku vzpoury, kdy „kalich“ vzepřel se světu, 30 oslnivé hymny Archilochovy i sarkasmy vyhnance pařížského, dávné hnutí dionysovské hmoty i rozklad moderní psychy, doby a věky, hymny a epopeje, idyly, bouře, blesky i hrůzu temnot, vřavy a ševel, – všechno zostřeným smyslem bude chápat, bude cítit, bude zpívat, bude hlásat... Slyšíte to hřmění? Blíží se, roste, duní a bouří! Vězte, to je příchod onoho, jejž hlásám z všeho srdce svého: člověka silného, mohutné duše, těla mohutného... 31