VIII.   Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,

František Kubka

VIII.

Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,
Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,
všechny žáry léta v rudém jejich plesu, všechnu vůni země, která víří ke mně z rozpukané výhně hrud a parných lesů.
Z žáru slunce zrozen, Červen v žhoucím šatě hýří v barvách třešní, v zralých broskví zlatě, kvete víno mladé, ve starém to kvasí, kolem nás se vlní metající klasy, hledím ve tvé zraky, oko tvé se brání, slyšíš vírný tepot v mojí vzňaté skráni? Duní, hřmí a bije krve symfonie, jásá, pláče, výská, vzhůru zpěvem tryská, rudá kola tančí před očima mýma divotvárnou hrou – a s rukama sepiatýma, se žhavýma rtoma, s kolenoma podťatýma poklesám před něhou tvou... 56 Srdce z prsou deru, do ruky je beru, slyšíš tlukot jeho? Tvoji blízkost cítě, volám smysly všemi: „Krásná, miluji tě!“ „Miluji tě vším svým – bouřných živlů – žárem, miluji tě všech svých snivých písní čarem, ze slunce jsem zrozen, v sluneční kraj vhozen, proto všecken jásot jeho tobě nesu, všechny barvy Června v rudém jejich plesu! 57