VIII.
Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,
Všechen jásot slunce v obět tobě nesu,
všechny žáry léta v rudém jejich plesu,
všechnu vůni země,
která víří ke mně
z rozpukané výhně hrud a parných lesů.
Z žáru slunce zrozen, Červen v žhoucím šatě
hýří v barvách třešní, v zralých broskví zlatě,
kvete víno mladé, ve starém to kvasí,
kolem nás se vlní metající klasy,
hledím ve tvé zraky, oko tvé se brání,
slyšíš vírný tepot v mojí vzňaté skráni?
Duní, hřmí a bije
krve symfonie,
jásá, pláče, výská,
vzhůru zpěvem tryská,
rudá kola tančí před očima mýma
divotvárnou hrou –
a s rukama sepiatýma,
se žhavýma rtoma,
s kolenoma
podťatýma
poklesám před něhou tvou...
56
Srdce z prsou deru,
do ruky je beru,
slyšíš tlukot jeho? Tvoji blízkost cítě,
volám smysly všemi: „Krásná, miluji tě!“
„Miluji tě vším svým – bouřných živlů – žárem,
miluji tě všech svých snivých písní čarem,
ze slunce jsem zrozen,
v sluneční kraj vhozen,
proto všecken jásot jeho tobě nesu,
všechny barvy Června v rudém jejich plesu!
57