PRAHO!
Praho,
kolébko moje,
milovaná,
ty jsi, Praho, vznítila tuto mou píseň,
která klíčila ve mně
při každém pohledu na šedou krásu tvou,
při každém vněmu vůně zahrad tvých,
při každé písni ptactva tvojich jarních stromořadů...
Já stával zadumán
na balvanitém lemu Hradčan šedivých...
Po boku mém do výše svatý Václav bílý čněl,
pod mnou se křížily a protínaly pestře
v malebné spleti starosvětských arkýřů a stříšek
barokně shrbené a dětsky rozmetané
domečky, věže malostranských ulic...
A oko bloudilo...
A paláce zřelo,
pod jejichž černým, věky posvěceným krovem
osudy rodily se, lásky umíraly...
32
Tam velmož mysticky snil o slávě a hvězdách
za nocí bezesných,
kdy v jeho tichou kobku
se plížíval v háv černý zahalen
španělský hvězdopravec.
Tu rokokový příběh mladých lásek
za zvuku vzdáleného menuetu
se odehrával ztajen ve stín kiosků tak šerých,
že ani svity šperků, bílých paruk
se nezjevily vyzvídavé luně,
jež naslouchala tiše, co se šeptá
tam v temné skrýši vonných šeříků...
Zde básník nad svým apoštolským dílem
noc mnohou probděl v naději a pochybách,
by v posled zavřel znavené své oči,
jež zřely Pátek tvůj
a neviděly Vzkříšení...
– – – – – – – – – – –
A zrak, zrak bloudí stále dál a dále...
To velké moře,
to v bouři ustrnulé, zledovělé moře
jej strhuje...
Proud klidné řeky bled se v slunci blýská...
Na pozlacených věžích hroty skví se
jak zlaté svícny...
A město veliké a město obrovité,
a město jásavé a město zachmuřené,
a město velkých snů, a město všední prózy,
33
v něm zápasů a vřavy hukot temný,
v něm sykot píšťal, par a kotlů víření,
v něm kladiv nesčíslných hromozvučný úder,
jeřábů skřípění a těžkých vozů rachot,
vír, vřava života ve tvarech tisícerých,
a město básníků a město trpitelů,
a město fantastů a město filištínů,
opředené bájí,
zkrvavené pod údery sudby,
město tichých myslitelů, město věčných bojů,
kde rasy vržené od dějin v náruč sobě
se o píď rvou, se rvou o bytí, slovo,
to město veliké, to město milované,
kolébka moje,
tiše spí...
Dech modrých par se rozestřel nad jeho šedou slávou,
ukolébavky sladký tón se line mojí hlavou...
A vidím, vidím ze sna vyvstávati
tragickou idylu:
Nad modravými chlumy pahorků, jichž údolími
se temná řeka – stříbněstříbrně blýskající – proudí,
na černém, věkovitém balvanu
stanula bílá, šedovlasá kněžna:
Stanula zadumána, z očí skanula jí
veliká slza.
A hlavu sklonila... A co jí myslí táhlo,
to věděli jen věkožízní bozi...
34
Leč náhle rozevřela prorocké své oči
a z úst jí výkřik veliký se vydral:
„Zřím město veliké nad břehem Vltaviným,
až k hvězdám, k hvězdám vzroste jeho sláva!“
To vzkřikla divě tak,
že ozvěna se probudila v skalách,
že přeběh’ tajný mráz po plecích kmetů...
Neb chvíle také nikdy nezažili...
A v sebe shroutila se věkem sešlá kněžna,
a v dům když vedli ji, tu tiše plakala.
Na hrudi svojí tíhu věků nesla
a v slzách tušila žal příštích století...
Žal příštích století...
Tvou bolest, Praho má.
Nad tebou stojím. – V obrovitém rozpětí
jak mořských ker stráň v kámen ztrnulá,
ty ležíš přede mnou.
A kam jen oči jdou,
hle, věnec opíná tě černý, trnitý,
a pod ním tryská proud, tak rudě skvrnitý. –
Toť krev. –
„Zřím město veliké, až k hvězdám povznese se jeho sláva!“
Má hlava poklesá... A v nitru hrudi vzrůstá
otázka obrovská: Co vzkřikla kněžny ústa,
zda splněno? zda hlas to šílený byl, jenž jí z hrdla dral se,
35
a v pustých skalinách a hvozdech ozýval se,
zda zpita žárem noci byla její hlava,
zda příliš silné bylo kouzlo hvězd?
Ó, město, kdy že přijde tvoje sláva,
či to, co slávou zve se, bolest jenom jest?
Jen bolest zažilas. –
Spíš v bleděmodrém šeru,
já skeptický,
já věku pozdního tvůj pozdní syn,
já shlížím kriticky
na ty tvé rány... Sčítám počet vin
a měřím, myslím, počítám a vážím,
zde přidávám, tam přidané zas srážím
a černou přímku součtu rýsuji...
Ó, Praho má, zda toho zasluhuješ...
Jde k podvečeru...
A v těch chvílích věru
i ironický pozdních věků syn
dlaň k dlani složí v klín
a slouchá tich,
co večerní šum bílých hvězd si snivě šeptá na výších...
A zpěv se line z vesmíru...
V tom slyš:
V tajemných vlnách z malostranských věží
zvon zaduněl...
Pak druhý, třetí, čtvrtý...
36
Maria Vítězná, Vít, svatý Mikuláš,
barokový vrchol Trojického chrámu,
a Loreta a Strahov – v blíž i dáli –
se rozechvěly, hřměly, rozjásaly,
tón za tónem se jasným vzduchem vlnil,
a celou Prahu jednou písní plnil,
tón za tónem ze srdce kovem splynul,
by vším svým stříbrem do duší se řinul,
by vším svým jásotem, vší slávou svou a jasem
byl poslem Vítězství, jež vzejde novým časem. –
A zvony zvonily a zvony jásaly,
a tóny střásaly
do srdce mého
štěstím opitého,
až vzbouřily mých tepen proudnou krev,
až vzbudily v mé duši zpěvný požár cév –.
A já,
ó, Praho vítězná, ó, Praho rozjásaná,
zřel slavné příští líbezného rána,
já uzřel cosi, co z těch zvonů v letu
rozdechne vůni nerozvitých květů,
já viděl cosi, jež v tvé šedé hrudi
zpěv budoucnosti, nové slávy vzbudí,
a slyšel jsem zpěv nebeského chóru,
uzřel jsem zoru...
Tvým šedým zbytkům románského stáří,
tvým kruhovitým chrámkům, zmlklým stěnám
z balvanů kyklopicky k sobě přiřazených;
37
tvým chrámům gotickým,
tvým palácům a věžím,
jež Karel zbudoval, jež Jagellovce písmě zdobí;
tvým mostním obloukům, jichž kámen posílali
všech měst ve vlasti české měštěníni;
tvým Týnu fiálám, tvým Víta smělým věžím,
jichž filigránské květy, zmoci, štíři,
chrliči příšerní a hroty květnaté,
ramena vzdušná, okna proplétaná,
v nebesa vzhůru šikmě jdoucí žebra
se v jeden velký mystický zpěv shlukly,
jímž duněl středověk se vším svým tlumným světlem,
jež malovaná okna propouštěla
do tichých prostorů,
jimižto vzhůru stoupal
dým kadidelnic, chorál Gregorův, neb jásavé:
„Nedej nám zhynout, Svatý Václave!“ –;
tvým věžím vítězným, jichž hroty
se v nebe vrývají,
tvým tichým podhradím, jichž krovy rozbořené
zpěv žalu zpívají,
když na ně dopadá kladiva úder shora:
vysvitne Zora...
Věřím, že přijde...
Věřím, že jásavě z temnoty vyjde,
a tobě,
ty renesanční písni jižních luhů,
jež bledě zelenou stuhu
ve věnci temných dubů hradních plání tvoříš,
a tobě, věži mostecká, jež zlatě v slunci hoříš,
38
vám, jezy zpěvných vod do noci šumících,
a tobě, opuštěný hrade králů mých,
červánek štěstí vtiskne v skrání sníh...
Věřím, že přijde...
A její úsvit padne
na jedovatou patinou zrezavělé kupole barokových chrámů,
na výtvory slavného otce a slavnějšího syna,
na triumfální průvod světic a svatých,
jež ve vášnivé extasi, v rozpětí emfatickém
vítězně k bohu a útrpně k smrtelným shlížejí,
na těžce pozlacený, obrovitý kříž,
na němž ve svitu rudé ampule
se skvěje: ‚Svatý, svatý Pán Bůh náš...’náš...‘;
na barokový kout, v jehožto středu
jak z jiných světů štíhlá postať Karla strmí,
na místa, jimiž Inultus se ubíral,
kde Michalovic bloudil,
na místa, pod jichž dechem pěvců srdce jihlo,
na místa velikosti, bojů, ticha, vřavy,
na místa hanby veliké a větší slávy...
Ó, věřím, že přijde ta vítězná Zora...
Neb triumfální duhou jejích září
se bude ubírat svým mocným krokem
Syn Budoucna...
Jej vidím: Zvony velké hymny pějí...
V svých základech se věže, domy chvějí,
a on,
39
snů našich touha, po němž duch náš prahne,
na nejvyšší hrot strmých věží sáhne,
a pravicí svou chopiv zvon,
jej rozpoutá ku plesu divokému...
A padat bude šedost infernální,
rez mrzkých století se v azuru lesk změní,
a bude zníti znovu zvučná spěž
a odvane ty fráze, klamy, vády,
vše bude čistou, skvělou barvou zářit,
a obrovitý vějíř zlatých paprsků
se rozestře od plání letenských až k chlumu Petřínu,
a před ním hrdě bude státi Vít...
Pro chvíli zrození, jež v tobě prožili jsme,
pro lásku matčinu, již v tobě užili jsme,
pro první vzdechy mladých snů a přání,
pro sladkost prvních úspěchů a zmatky dospívání,
pro teplých ruček stisk, pro první políbení,
pro první zápasy, pro první opuštění,
pro tisíceré zklamání, pro vzmužení se zas –
ó, Praho, naše Praho,
my modlíme se za ten jarní čas,
za příchod onoho, jenž dřímá v nás...
Ó, přijde jistě:
A nad víry ulic, nad vřavy a spory,
a nad sykot páry, nad skřípění kol,
nad dunění kladiv,
nad řemenů svist,
nad černavé příšery dýmavých mraků,
nad tepoty strojů, nad hukoty vlaků
40
a nad nízké půtky, nad rvoucí se masy,
nad bojovné rasy,
nad podlost a slabost, nad zbabělý sten,
vyjde on vítěz v jarní den...
Tak jasně modře bude nebe planout,
tak čisté vůně z květů budou vanout,
z nichž těžké perly rosy budou kanout...
Z lip zazní šum a jarní píseň včel...
– – – – – – – – – –
Lev na věži se zlatě zaskvěje,
a Vltava v svém lůně šumně zapěje. –
A tehda teprv pravého v svém středu syna vítajíc,
jej na ústa a čelo líbajíc,
v jásavém znění stříbrných zvonů,
Praho,
kolébko moje
milovaná,
ty, které náleží tato má píseň,
která je slabým jen ohlasem toho,
co měsíci, léty klíčilo ve mně,
ty, Praho má,
nad šedý hrob
se vzepneš k hvězdám pak v své slávě, matko sněžná,
jak věštila ti v šeru dob
Libuše Kněžna.
41