HLÁSÁM ČLOVĚKA...
Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...
Vidím jej velikána, tyčícího se nad prachem zemským,
vidím jej, obra, s hlubokou, přímou vráskou na grandiosním čelu,
vidím jej, hrdinu, jak v pravici třímá meč zkrvácený krví trpaslíků,
již v cestu mu vstoupli.
Pata jeho deptá prach pouští,
hlava jeho vznáší se nad zářícími tělesy nebes...
A on stojí veliký, – sám a přece silný, opuštěn a přece vítězící,
hřímaje do dálky zpěvy bouři podobné,
které ženou se z úst jeho mohutně, jako bystřina přes vlhké kameny,
kaskádami šumícími,
které ševelí sladce, když o lásce pějí,
jako listy snivých mimós...
Hlásám člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...
29
Oceány bijí rmutnými vlnami do něho, – nezachvěje se,
orkány zuřivě tepají do jeho skrání, – nezachvěje se,
meteory padají, hvězdy se řítí v nekonečné prohlubně světů – nezachvěje se,
rabové plazí se k němu, by ze zadu zranili jej – nohou je rozdrtí...
A pak jde dál – dál – zrak maje upřený do neznámých výšin.
A kráčí jistě, k jistému cíli...
Jeho oči rozšiřují zřítelnice, aby vnímaly všechno,
jeho duše do nich se vměstnala, toužně se chvějíc, – aby chápala všechno,
jeho ústa zvolna se otvírají, – aby zpívala všechno:
Děje všech věků:
Daleké zkazky o Ninu a Semiramidě i žalosti vyhnance ostrova svaté Heleny,
tajnou vášeň Kleopatřinu i divoké fanfáry hříchů Cařice Severu,
ctižádostné sny Brutovy i tajnou zlobu plebejce vraždícího na Maškarním plesu,
sluncem jihu zatopené rozhovory širokoplecího Akademika i drsná Kantova slova,
dekadentní poesii Catullovu i omamné odeury „Květů Zla“,
bukolské idyly Vergiliovy i rokokové hříčky doby krále Slunce,
rekovné boje Helénstva i vítěznou tragiku vzpoury, kdy „kalich“ vzepřel se světu,
30
oslnivé hymny Archilochovy i sarkasmy vyhnance pařížského,
dávné hnutí dionysovské hmoty i rozklad moderní psychy,
doby a věky, hymny a epopeje,
idyly, bouře, blesky i hrůzu temnot,
vřavy a ševel, – všechno
zostřeným smyslem
bude chápat, bude cítit, bude zpívat, bude hlásat...
Slyšíte to hřmění? Blíží se, roste, duní a bouří!
Vězte, to je příchod onoho, jejž hlásám z všeho srdce svého:
člověka silného, mohutné duše, těla mohutného...
31