JARO.
Jaro tepe do mých skrání...
Vidím světy zatopené v moře vzduté září zlatých,
slyším rytmy rozbouřené hřmít na vlnách duše vzňatých,
cítím, jak z mých prsou drá se tisíc snů a písní svatých.
Jaro krev mi k mozku vhání...
Z kůry bříz se v zlatých slzách žití nová míza řine,
červánků zář z horských temen v údoliny proudí stinné,
v řece nad břeh stoupající poslední kra
roztříštěná zticha do neznáma plyne...
Moje duše zpívat touží...
Prvních travin vůní zpita, ohlušena šumných
bystřin, mladých živlů písní dravou,
touží vypět nevadnoucích květů Jara naděj smavou,
touží z temnot vykouzliti hvězdu Zítřka plápolavou,
23
jejíž třpyty běloskvoucí dopadají v moji duši,
vzněcujíce lásky žárem srdce, jež tak prudce buší,
srdce, které Jaro tuší,
Jaro, jež jak zlatý orel kol mých horkých spánků krouží. –
Jaro, které ukončujíc slední zimu – věčné bude,
Jaro, které zlatem písní zahrnout má lidstvo chudé,
Jaro, které naše čela koupá ve svém svitu rudém,
čela nás, jež s hymnem na rtu k novým cílům stoupat budem. –
24