VEČER V LAMBACHU
Již slední paprsk slunce doplál v dáli.
A Ostrý sní, strom každý k nebi hledí:
smrk, šedý buk i břízy kmen,
na němž spit slastí tmavý motýl sedí...
Je ticho kol. – Neb věčné hvězdy vzplály –
– Teď výdech sladký k nebi kvítí sílá...
Mně zdá se, nejkrasší že sen
dnes duše moje opojená snila.
Nad Ostrým vyplul měsíc... A spěl v kraje,
kam noci stín svůj modrý závoj klad’,
když náhle mnohokrát se ozývaje
poslední výstřel v lese pad’....pad’...
25. července 1909.
53
Zahleděl jsem se do modré oblohy, v azur bezmračný, kdež občas šípem mihnul se holub, neb zakroužil šedivý dravec.
A to ticho, jež kol mne vládlo, to ticho ukolébalo i moji duši. – A večer blížil se po špičkách po kobercích růžového červánku, přes horstvo mlhavé na dalekých obzorech. –
Nade mnou modré nebe přecházelo pozvolna v žluť citrónovou, která měnila se v oranžové svity, v nichž tonulo rudé slunce.
A když rudá jeho hlava zapadla, přišlo několik černých mraků, které v tmavomodrých konturách představovaly daleké kraje, jako fata morgana, a jeden cár těchto mračen chvěl se jako palma v žluti pouště.
Díval jsem se dlouho na modré nebe, na němž v měkkých obrysech rýsoval se Ostrý s tisícem svých stromů, s tisíci svých kapradí, a se spoustami svých šedých kamenů. –
Noc snesla se na zemi. –
Mléčný měsíc vyplul z modra nebes, jež nabylo barvy, jakou mají ranné parmské fialky. –
54
Nebe ztemnělo, obestřelo se pláštěm hvězd. –
A jedna z nich zářila nad Ostrým. –
Byla to Venus. –
Zářila svým zlatově žlutým leskem jako démant v koruně Noci, jako onen šperk, který vytrousila královna Luna z černého svého vlasu...
A Venus zářila...
Jak tehda, když vynořila se z pěny zeleného moře, jak tehda, když bloudila hledajíc miláčka svého, tak nyní chvěla se svým třpytem v blankytu, jako slza v krásném oku.. –oku... –
Venus chvěla se jak slza v oku Noci –.
– – – – – – – – – – – – –
Hučel vodopád v neutuchajícím rythmu, hučel narážeje na kameny, – skřek dravce ozval se z temnoty a táhle v ticho zavolala sova...
A bylo ticho, ticho před bouří. –
***
V hrozném nárazu zachvěl se náhle uprostřed noci celý dům, blesk za bleskem mihal se v černém, zachmuřeném nebi, jež lilo spousty vod na žíznící zemi.
Západní mraky věštily bouři, – bouři nejhroznější, kterou jsem kdy zažil..zažil...
Ráz naráz hřímalo přírodou, blesky zeleným svým jasem zamžikaly do světnice, ozářily ji, zatím co s hrozným rachotem opětovala úder hromu černá skála Ostrého. –
55
Vichr příšerný v své hrůzné divokosti lomcoval stromy, okna řinčela, nebe lilo proudy vodstva.
Myslil jsem, že náhle vyvrácený dům do vzduchu bude vyzdvižen, že černý spár temného orkánu vyrve jeho základy, a že s hrozným jekotem a příšerným skučením, za skřipotu trámů a krupobití sřítíme se k propastem – – –
Ještě jednou ohromná rána otřásla zemí –, ticho nastalo, – bouř se vyzuřila – – –.
Těžké kapky padaly z mračen, – pak i to přestalo. –
Zase ticho, ticho po bouři, svěží a radostné zavládlo hvozdy. –
Jen vodopád plakal, – a plakal pode mnou v hloubi. –
A když jsem otevřel okno, ucítil jsem vůni lesního mechu. – –
56
Nastalo podivné ráno:
Černé lesy byly zhaleny v šedivé mlhy, se stromu ku stromu visely rosou postříbřené pavučiny, jako podivné řetězy, jimiž spoután byl celý les.
Těžké kapky padaly se sosen a smrků, listy buků leskly se v jasu do mlh vycházejícího slunce.
Den chtěl ven, – na světlo, – a nemohl.
Panovala vláda tmy, – mlhy.
Kráčeli jsme na Ostrý vzhůru a nic jsme neviděli, leč několik stromů kolem sebe, než cestu před sebou a pak mlhu, mlhu a zase mlhu..mlhu...
Přišli jsme do sedla Ostrého, – a stále jen mlha nás obklopovala, jí byl dušen zvuk slova, ona tížila naši mysl, jako upír. –
Ticho přerušováno bylo jen pádem větviček, – a zase bylo mrtvo kolem nás a my šli smutně a namáhavě. Jaký to kontrast proti včerejšku opanoval naše nitro, jaká mlha neprostupná zahalila mysl, která včera koupána byla zlatem oslnivých paprsků! Neboť v záři mámivých jejich blesků i srdce těch, jichž život, jejichž bytí na teplých po-
57
libcích slunce závisí – radostí jsouc přeplněno jásá..jásá...
Když ale temná mlha padá na lesy, tu zvolna, neúnavně, s tísnící nezdolností ukládá se do srdce lidského mlha trýzně..trýzně...
A takovou mlhou obestřeni přišli jsme na vrchol Ostrého, na nejkrásnější horu Šumavy, která v svém zeleném nitru chová dva klénoty.
A mlha kolem nás, a mlha v nás, a v mlze tonula chata a mokré skaliny. –
Slunce chtělo vyzářiti, chtělo mlhu zdrtit – však vláda temnot dlouho třímala své žezlo.
Však světlo – zvítězilo. –
Zářící a zlaté zaskvělo se na blankytu, když už mléčné závoje mlh rozdrceny byly junáckou pěstí oslňujícího boha..boha...
Celý kraj čistý, jako z kukly vyhoupnuvší se motýl, ještě vlahý, usmál se na mě sterým svým hvozdem, bělounkými domky, obrovskými vrcholy šedivých hor. –
A srdce se šířilo, – daleko a daleko rozevřelo veřeje svého zpěvného citu, – a přijalo v sebe veškeru tu krásu, jak přijímá v nitro své uzavírající se lotos poslední paprsek slunce..slunce...
A zlato kol, a záře nebem i zemí –
Veliká, nekonečná, omamující. –
Záře teplá jako mladé tělo, horká jako dívčí rety, žhavá jako výheň lásky..lásky...
58
Z oslněné mojí duše vydrala se blažená píseň. –
Vám, vám vy hory moje, moje hvozdy temnými kryté hory, platila píseň má, na vaši rozžhavenou padla hruď – –.
Vy hory moje – přijaly jste ji a líbaly ji záplavou na vás proudícího zlata. –
Příkrou cestou šikmě dolů spadající, v hustém lese, vesele jsme spěli k těm ohromným smrkům dolů, do sedla Ostrého. –
O samotě, zádumčivě stojí tam tři obrovské stromy, a pod nimi a kolkolem ani živé duše, – jen malinký, docela malý pasáček zde stál a s ním tři bujné kozičky.
Jak sladký bude míti život zde, v té tiši lahodné – až jako pastevec bude zde žít, a v idylické lásce bude věnčit kvítím hlavinku své zbožňované –, v tom sladkém bukolském žití...
Maně mi připadl na mysl verš Virgilův:
TU, TITYRE, LENTUS IN UMBRA
FORMOSAM RESONARE DOCES
AMARYLLIDA SILVAS..SILVAS...
Bůh buď s Vámi, šťastní lidé..lidé...
Vyjeveně se na nás zadíval svýma velikýma očima, a zase klidně se ohlédl na své svěřence..svěřence... A my šli dále, – dál k Černému jezeru.–
Nádherné, veliké stromy Královského hvozdu tyčí se po obou stranách balvanité
59
cesty do výše, jako gótické sloupy šedokamenných chrámů; občas potok přeskočí přes cestu, skočí po několika černých balvanech, potřísní deštěm svých vodních perel vějíře obrovských kapradin, zahučí, zahřmí v prohlubni jako divoký vodopád, a zmizí v bezednu, – v propasti, kamž nikdo dosud nevkročil, kde nezazvučel lidský hlas. –
Královský hvozd němý, mlčelivý přijal nás do svého klína. Objal nás svou zelenou náručí, zadýchal do naší tváře dechem vonných mechů, uvítal nás šumem svého chvojí, a vedl nás k pokladu svému, k pokladu nejnádhernějšímu, k safíru, k slze blankytu. –
– – – – – – – – – – – – – – –
Smrky prokmitala hlaď Černého jezera..jezera...
Vmýšlím se zase zpět do oné krásné chvíle, vmýšlím se zase zpět za temné, mlživé noci zimní do oněch chvil, jež zažil jsem u oněch snivých vod. –
Svit lampy osvětluje světnici, přede mnou leží bílý papír, na němž přibývá černajících se a v mdlém světle se lesknoucích řádek –, ticho kolem, – dusné, městské ticho. A v tu chvíli vracím se zpět k tobě, ty perlo vyvřelá z hnědavé škeble země, ty slzo, kterou vyronilo nebe, ty drahokame, sne můj, můj nejvábnější sne. –
Po mlžném ránu den nádherný rozesmál se tisícem svých jiskrných svitů po hladi jezera, zavěsil svou zlať do chvoje sosen, houpal se
60
na vlnách oblaků, jež jako bílé sny hlavou pěvce, vlnily se modrem blankytu.
Ticho vládlo šumavskými hvozdy. –
Kdo zpívat chceš – pojď sem a zpívej tiše, pojď zpívej tak, jak šumí lesní chvojí, pojď zpívej tak, jak umí jenom prales zpívat. –
Ticho, velebný dóm ticha sklenul se nad přírodou, sklenul se v duši mé vzdušným obloukem nejluznějších vidin. –
Zrak zvolna sunul se po vlnkách dál a dále, od zeleného břehu, až k tmavé, černé tůni v pozadí, zrak bloudil od safírového pobřeží až vzhůru, vzhůru tam v nedohledno, na Stěnu vzhůru, kde zachytil se chomáč mlhy, zrak zpět se vrátil k jezeru a stonul v slze.
A v tu chvíli v mysli mé vynořila se tak, jak vynořuje se ráno leknín z vody, do jejíž hloubi prchnul před hvězdami, z hladiny duše mojí dávná báj o Krásné Víle, o obru Černoduchovi, o pastevci Jasoňovi, o Smrti, Lásce a o snivém leknínu..leknínu...
61