TRHANOVSKÁ BALLADA
Zní hromu hlas, plá blesků jas a bouří duní širý lán, zní číší zvuk, zní hlasů hluk. – To hody slaví Chodů pán. Hrom divě řval, blesk v skály pral, a tajně chvěl se temný lán, a blesků jas, ozářil kvas, jejž hostům schystal Chodů pán. – „Nuž pohár výš, zni hlasněj’ číš, připíjím proroku k zdraví, neb, páni, dnes ta chvíle jest, kdy zhynu, jak prorok praví. – Leč pokál zní, a zpěvy hřmí, já věru se nemusím chvíti, ó Kozino, ty hrdino! Dnes že mé skončeno žitižití? Již jako sen zde rok a den a při hodu vesele sedím, 17 a výš a výš svou zvedám číš, a s výsměchem ve tvář tvou hledím...‘hledím...“ Třesk! Rána zní, – a sál se chví, blesk hodovníky mráčí, a chvílí tou komnaty tmou bělostný Kozina kráčí... Zmlk’ číší zvuk, ztich’ hlasů hluk, a z hloubi oddech’ širý lán... Ztich’ zpupný hlas, zhas’ blesků jas – neb mrtev ležel Chodů pán... Jak mečem přetnut kvasu proud, a každý šeptal: „Boží soud...“ Prosinec 1908.
***
18 Listnatým lesíkem sešel jsem s vrchu, a šťavnatými lukami dorazil k Trhanovu. – Luka šumavská, – míním zde louky hoření Šumavy, – působí na oko nevýslovně lahodným dojmem. Šumava jižnější nemá již těch krásných luhů, nemá té šťavnaté svěžesti. – Žlutý pás blatouchů značí cestu, kudy proudí čistá bystřina, modré pomněnky jako to nebe, nebo jako modré oči dívčin – zvědavě vzhlížejí vzhůru k svému azurovému protějšku, a bílé parnassie voní medem opojným jako nektar bohů. Snad proto, že v tomto kraji jsou domovem, snad proto jsou mi parnassie nejmilejšími květy, dražší než jedem opájející vůně tuberos, dražší než naivní, upřímná vůně venkovské krásky – fialky. Trhanov, „Tranov“, jak říkávají Chodováci, jest známý z dějin Psohlavců jak svým zámkem a rybníkem, do něhož bujná chasa pochovala odznak nadvlády panské – karabáč, tak i pověstným kvasem Lamingera z Albenreuthu. 19 V Újezdě rodný dum vůdce povstání, tady sídlo toho, jenž zvítěziv, byl poražen – – Zase – ale o mnoho zřetelněji zaznělo mi v sluch:
„Lomikare, Lomikare –“
Místa plná dějin, plna slz, krve, plna poesie, která zářila na mne svým slunným jasem z každého květu, z každé tváře junáků a děvic, která mi zahlaholila v sluch z tvrdých, buláckých písniček... Slyšte jich několik!
20

CHODSKÉ MOTIVY
Rudé máky, chrpy taky měl jsem vždycky rád, když jsem zřel je zlatou pšenkou líbezně se smát. A již hochu trochu, trochu šepotaly báj, že mu kdysi na té zemi zjeví nebes ráj. Jednou věru ku večeru jel jsem v naší ves, a na voze chrpu s mákem blaženě jsem vez’. Rudé máky, chrpy taky krášlí mi ten svět; chrpy, to jsou tvoje oči, máky – svěží ret. ***
21 Proč pak, moje Anduličko, máš vždy červeň na líčku, když chci na ně vtisknout sladce jen maličkou hubičku? „Proč pak, moje Anduličko, vždycky přivřeš očička, a řasami na mne blýská jenom drobná hvězdička. „PročProč, když tobě na rtík dávám nejkrásnější hubičky, objeví se na tvé tváři malé, bílé dolíčky?“ „„Mlč, ty šelmo, – tak se neptej, když už dávno víš, že ty věci samy sebou k tomu patří již...““ ***
U křížku tam straší,straší (povídali naši), nechoďte tam, prosím vás, s čarodějkou je tam ďas –. Hned šeptají, hned se smějí, hlavy k sobě naklánějí –. Nechoďte tam, prosím vás!“vás! Tohle Barča říká,říká (očkem při tom mžiká), a zas vážně mění hlas: 22 s čarodějkou že tam ďas. hnedle šeptá, – pak se smějí, hlavy k sobě naklánějí; nechoďte tam, prosím vás! Když se večer skloní, přijde Jenda pro ni, a u křížku celý čas s čarodějkou stojí ďas, hned šeptají, hned se smějí, hlavy k sobě naklánějí –. Nechoďte tam, prosím vás! ***
Manko„Manko, manko moje, vězda pekně svítí, a tak hezky bílý sú ta luční kvítí. Hale věřte, manko, vše se ve pláč mení, dyž ten můj Jeníček tady hu nás není. Není tady hu nás, nosí kabát bílý, ha teď pláče hořce. – Právě v tuto chvíli. Esli zemře, spadne vězda, která svití, ha i tvář má bude bledší než to kvítí...“ 23 Ičko„Ičko sem já malá, ešče maminčiná, vidět nechci hochy, ha nebudu iná. Od manky já nedu, za Boha živýho, dyť se bojim světa, světa zlýho, zlýho... Ičko sem já malá, ešče maminčiná. – Dyž šak Vašík příde –, možná – budu iná. –“ Únor 1910.
***
24 Z Trhanova, jenž je mi obzvláště milým svou pěknou polohou pod temným pahorkem nad zelenými lukami, dospěli jsme nízkým lesem do Babylona. Probůh – ať si nikdo snad nemyslí na hlavní město Balthasarovo, ani na onen Babylon, o němž zmiňuje se sv. Petr kdysi kdesi! Zcela obyčejná vesnička, ale tak milounká, a tak čistě chodská svým tvrdým vzhledem, jako to zvučné „bul“, jež jsem uslyšel z úst bosé venkovanky, která žala trávu na louce uprostřed parnassií a žlutých pampelišek. V jasu slunce lesknoucí se rybníky, stinné háje na březích, několik bříz rozhozených v temnu jejich, čisté domky – vše, vše působí roztomile, – ale kdyby v pozadí nevypínal se modrý oblouk Čerchova, nebyla by krása tohoto místa tak okouzlující. Má ještě mnoho rovinatého v sobě, – příliš mnoho plochy. A alespoň dle mého vkusu nemůže rovina nikdy býti krásnou, zvláště když ani slabé stíny vzdáleného pohoří nerýsují se na obzoru. Leč zde strmí vzhůru temný Čerchov, mo- 25 hutný strážce chodského kraje, velikán zachmuřený a přec tak půvabný. A z roviny daleké, z českého kraje, kynou tmavé skvrny lesů, množí se, spojují, obklopují nás, až ohromné plochy jejich rozloží se šumivým mořem kývajících zelených vrcholků na širokém hřbetu černého Čerchova... A lesy oddechují vůní – a dech jejich vchází do nozder, prsa se volní, a já cítím horský vzduch. To již není představou, přeludem smyslů, ne, já již dýši horský vzduch, vidím velikány svých hor a slyším zvuky dalekých zvonků. Štěstí plní hruď – až k překypění... Vítejte velké, černé moje hory! Vítejte dnes – a na sta, – tisíckráte...!
26 Česká Kubice leží v rozkošné kotlině na úpatí Čerchova, uprostřed lesů a brčálově zelených lučin. Jako z pohádky je vykouzleno zde těch několik selských chatek a k nim se druží malebně položené moderní villy na pokraji lesa, odkudž ozývá se hlas kukačky a šumění věkovitých stromů. Z letních sídel české Šumavy dal bych přednost vždy České Kubici. – Kam ohlédne se oko chodce, všude les a zase les, starý, mohutný, jehož kmeny šedé a široké stojí jako sloupoví šedokamenných gótických chrámů, jehož mechy dýchají vůní opojivě sladkou, když čtveračivý pablesk slunce provádí po kobercích jejích bujný tanec a rozvíří tím zlatý jejich pel. – A na mechoví padají žluté jehly smrků, setlí tam, zhnědnou jako kůra jejich otců, a když zrak pohlédne v zastíněné skryty lesa – temně fialový odlesk na chvíli zmůže nervy oční tak, že vzpamatují se teprve ze svého opojení barev, až sluncem váben jde se podívat’ poutník na to nádherné panorama šumavských velikánů, jež rozevírá se zrakům našim 27 ze silnice, na panorama, jediné snad z celého pohoří obrovských našich strážců... Tam v dáli strmí Javor, tupý kužel, černý a lysý, a vedle něho dvojhrotý Ostrý trčí v modré nebe. Vysoký Osek uzavírá pohled do Bavor a vedle nás dlouhý hřbet Čerchova trojím hrbolem zařezává se v obzor. – Zrak vrací se zpět, zalétá v lesy a poznává, že zde v těchto hvozdech a na těchto lukách musila býti ona místa, kde čerpal nešťastný Špillar motivy ke svým nezapomenutelným obrazům, a zadíváme-li se do lesního šera, zdá se nám, že vidíme tam dřevorubce s rezavou sekyrou, an těžce kráčí za svým tvrdým chlebem... A krajinky jeho, čím dále se béřeme k útulné vesničce Peci, tím více se nám vybavují na mysli, a jeho úvozy a úzké průseky lesní v těchto místech mají své živé vzory.
„Volám v háje, v lesy, můj miláčku, můj miláčku, kde jsi...?“
Vždy, kdykoli slyším tuto sladkou melodii Blodkovy opery „V studni“, vzpomenu si na skryté ono zátiší, kamž jistě ruka umělecká, ruka velikého ctitele přírody upevnila nápis s oním lahodným veršem....veršem... A ozvěna opakuje mnohonásobně arii plnou hvězd a stříbra luny, a do duše poutníka padne tak sladký, vábný klid, že nejraděj by klesl do vonného mechu, zavřel oči a naslou- 28 chal, jak na sta drobných pěvců cvrliká v smavých haluzích, a naslouchal, jak ve věčném, neutuchajícím rythmu šumí les... A pak, když otevře svůj slastí spitý zrak, tu uzří nad sebou dubovým listím a tmavým chvojím modré nebe, – tak modré, že až oči přecházejí... A břízy kývají svými zelenými haluzemi, až k zemi se uklánějí, a na ně usedá vážný motýl černopláštník a splyne s nimi, jak by věčně tam byl, jakoby patřil ke kmeni, jakoby s ním spojen byl v odvěký, nerozlučný celek....celek... *** A lesy šuměly, a zpíval hvozd! A se srdcem plným radosti a blahého očekávání, s veselou myslí, s kloboučkem hezky s čela, – vzhůru, vzhůru šlo se na tmavomodrý Čerchov, a cesta ubíhala, jako ty bystré potoky, jež svlažují sukovitou cestu. – Vždyť Čerchov vábí každého, divně, tajemně vábí... A hory vůbec....vůbec... Když jednou jen člověk na ně pohlédne – hned, hned by chtěl na ně vyletět’ vzhůru, a dříve mu to pokoje nedá, až je nahoře – a pak – kdyby stokrát již s výše jejich byl pohleděl dolů do kraje – přece znovu a znovu touží na ně vystoupiti, na ty kamenné schody, po nichž vzhůru se kráčí k bohu velkému, svatému, k bohu věčné, nesmrtelné Krásy. – – 29 Česká studánka!
„BLAHOSLAVENÁ VODA! TA ZDRAVÍ NEKAZÍ A ROZUM NEKALÍ –.“
Četl jsem ten nápis uprostřed černých hvozdů, na studánce, kamenem obroubené, nad jejíž čirou, křišťálovou vodou vanou tiché vánky Jara i dravé bouře Jeseně, kol které svým vášnivým dechem vzduch rozpaluje palné Léto, a mrazem a sněhem bouří bílá Zima, když v divé metelici přižene se na ty smavé hory, a rouchem sněhobílým přikryje celý svět. Pak pod bělostnou svou tíží praskají hnědé větve, a řetězy stříbrné jinovatky spoutány jsou stromy lesa....lesa... S bohem, „Česká studánko!“studánko“! Tvá voda je tak čistá jako duše lidu, který kolem lesů tvojích v chatách shrbených a starých přebývá... S bohem, „Česká studánko“! Bez tebe Čerchov není Čerchovem, a jenom v jeho stínu můžeš býti zase ty... *** Večer zvolna padá do údolin... Stíny dotýkají se nejprve dna jejich a mlhy letí k lesům. Bude krásný západ slunce! Před polednem tichá prška snesla se k zemi a nyní malé mlžiny zvolna zdvihají se 30 z mechů a keřů, stoupají vzhůru, zachycují se na chvojí, chytají se na listí a tisíci perliček je postříbří; mlhy letí k nebi – modrému, – novému, – vykoupanému. – Chata s rozhlednou! Les se otevře, když před tím modré nebe probleskovalo již dlouhou dobu mezi kmeny stromů, řídnou smrky a černé jedle, a najednou – jako v pohádce stojíš před čisťounkou chatou, pejsek Čerchov vesele na tebe zaštěká, – zprvu bojovně, ale pak bojácně se skrčí a zmizí v chatě. Vše je tak milé a útulné, tak domácké, české, že myslíš, že sedíš někde v světničce českých rolníků z povídek Třebízského. A nyní vzhůru na kamennou věž, shlédnout’ západ slunce... – – Ticho dřímalo nad modravými lesy. Mlha bílá kupila se na severu, kde fialové pohoří matně se rýsovalo, v zapadajícím slunci leskly se říčky a hory líbány byly sladce posledním paprskem slunce. A musil jim býti ten polibek věru příjemným, neb která z nich na svých zelených kadeřích nejdéle udržela zlato jeho, ta zdála se být nejšťastnější. Ticho dřímalo nad modravými lesy... Sen velký, velebný se zvolna na ně skláněl a hvozdy nastavovaly mu svou tmavou šíji..šíji... A slunce rudé, jako zkrvavělá růže klesalo za hory... Teď zvolna, zvolna uzavíral zraky svoje 31 k spánku tichému krásný den, zatím co vatra rudá, krvavá se nakláněla ke klínu černých lesů, které zdály se, že rozprostírají jí vstříc svůj modrý šat, které zdály se, že rozpínají svoji mocnou dlaň, by tu žhavou, velkou hlavu uchopily a k tváři své přitiskly tak, že by červená krev její rozlila se po modravé nádheře jejich, jako růžový Ofeliin šat nad azurovými vodami. Zapadlo slunce... Ticho dřímalo na snící duši mojí... To ticho velebné a nesmírné a velké, jež rythmus v sobě má právě tak, jako hymny jásajících davů, to ticho jediné, jež dovede jásat a bouřit, to sladké ticho, – když hvozdy spějí... A krásně umějí hvozdy spát! – Tak tiše, tichounce spát, jak děťátko v náručí matky. – A nad velkými, ohromnými lesy planou hvězdy. Hvězdy veliké, zářivé, rudé, zelenavé, stříbrné, zlaté, rozžhavené jako vášní planoucí tvář, skvělé jak červan vycházejícího jitra, jako vatry nesmírného Času... Neb hvězdy jsou tak věčné jako Čas. – Od pravěku září stále měnícímu se světu, od věčnosti skví se na temně modré pláni nebe, jako démanty ve šperku vlasu Noci. Neboť hvězdy jsou nejkouzelnějším zjevem světa. A nalezneš je všude... Na nebi v černé noci, v perlícím se šumotu vodopádu, 32 v stříbrných krůpějích rosy, v čarovných očích uslzených. Uslzeným zrakům podobají se hvězdy... Nad čím pláčou, kdož to ví? – –
Vyšel jsem před chatu... Souhvězdí dívala se na mne nad černavými lesy, z nichž vstříc mi šumělo ticho bezperutnými křídly. Bázlivý ptáček zatikal ze sna. A duší mou táh’ velký, nesmírný, hvězdnatý sen, tak krásný jako černá noc se šperkem hvězd v havraním svém vlase... A sen ten zapad’, vzešel nový, touhy klíčily a hynuly, rodily se písně a zmíraly nevyzpívány... *** „Evoë slunce!“ Vzhůru nad obzor šinula se obrovská hlava slunce... Zprvu zvolna, pomalu, velebně, jakoby váhala znovu odebrat se na svou pout, pak náhle rychleji a rychleji, až celá, rudá, zkrvavělá koule vyplula nad mlhavé, jitrem líbané hory... Hvozdy se probouzely... Probouzely se zvolna, otevíraly své oči... Sen setřásaly s ranní rosou jejich zelené vrcholky stromů. Rybníky zaleskly se v svitu slunce, růžo- 33 vým nádechem olemovaná oblaka plula volně modrým nebem... Bohatýrsky, jako nádherný héros vycházelo slunce, – na denní svou pout se zase ubíralo, a svět se probouzel k novému životu. „Evoë slunce!“ „Evoë velká hvězdo dne, symbole života, symbole rudé růže lásky. –“ „Já miluji tvůj plamen víc, nežli bledý svit luny, ty velká vatro dne, a já vím, že bůh pravý vnuknul pravé božství těm, kdož uctívají příchod tvůj z vln oceánu, ti muži rudé pleti, s peřím v temných vlasech...“
34

BALLADA SLUNCI
Když mizí noc a bledý rudne vzduch, když rose kalich otvírají květy, když v sladké tísni čarovábných tuch se v nitru chvějí tiché srdce vzněty, a v plamné touze hoří moje rety, by píseň, která dříme v klenbě čela, bělostným křídlem k nebi vyletěla, když zlatý paprsk slunce v trávu házíhází, z níž letí motýl, křídla vzepnuv skvělá, tu v duši mé to jako slunce vzchází... Již klesla noc a vzplanul nebes pruh tam, kde až v mraky horstvo vzpíná hřbety, a v přírodě se vzmáhá tajný ruch, a orel v nebe míří svoje vzlety, a zem se budí, probouzí se světy, – – V tu chvíli přišla píseň má a děla: „Proč nyní mlčíš, slova tajíš vřelá, hleď, svit již mlhou cestu v den si razí, jen Jitřenka se leskne ještě bdělá... Ty musíš, musíš zpívat’ – slunce vzchází...“ 35 A poslech’ jsem. Z mhly vzhoup’ se slunce kruh a znova vzplanul paprsk tisícletý... A v jeho teplé záři spil se duch... A muezzin jak stoupá v minarety, by Boha vítal – jak to činil léty – šla píseň má, na horská témě spěla, a koupala se v rose vlahé celá, a ne-li růže, aspoň květné mlází si v srdce kobu tichou přinášela, neb slunce vzchází, – plamné slunce vzchází..vzchází... POSLÁNÍ.
Já vím, to vše, v čem pravý září Bůh, když démon temna v propast padá kletý, čím duní boj, čím skví se čistý pluh – kde věčných krás jsou vytoužené mety, to nemůž’ ret říc’, nemůž’ píseň smělá... Však jas se nítí, pučí dnové blazí, a přec jde z duše píseň osamělá, neb slunce vzchází – plamné slunce vzchází..vzchází... Leden 1911.
36 A po východu slunce vyšli jsme si my... Krásnějšího rána snad jsem nezažil na Šumavě, než tehdy na Čerchově. – Ranní mlhy stoupaly z lesů, cáry jejich chytaly se na snětích stromů, dlouhé pavučiny lesní byly jako šňůry perel v slunci. Tak se jiskřily v duhových barvách... Šli jsme statně ku předu po chodníčku hraničním... Posvátné ticho vládlo hvozdy... Mlhy stoupaly, – slunce vítězně přemáhalo jejich šedivé závoje, trhalo je nemilosrdně, – a zeleným, omytým chvojím stromů a listovím bílých bříz smálo se azurové nebe. Najednou hlasy v lese, rány sekyry – pád stromů, – a zase ticho. – To dřevorubci u svých chat ze dřeva sroubených kácejí stromy. Nikoho mimo tyto prosté syny přírody jsme neviděli, než zeleným pláštěm oděného celníka, jak s puškou volně na rameni zavěšenou konal svou těžkou službu. Tak přešli jsme již ony tři vrcholy, jimiž povlovně sklání se temný Čerchov do Bavor, a nyní po úzké stezce pohraniční spěchali jsme ku „Třem znakům“. 37 Na jedné straně stezky česká země – na druhé Bavory. Podivný pocit má tu člověk sám a sám v té velebné, tiché přírodě, v té přírodě, jež nezná hranic národů, nezná jejich bojů. – Jediný balvan ční z Čech do Bavor, stromy z Čech věsí chvojí své do země bavorské, tak svorně, bratrsky. – Příroda se nesváří, nezná nevražení... Zda i lidé, synové její, zda jednotlivé raçy neměly by jí jako vůdkyně jediné, všemocné následovati? Snad přijdou příští věkové kdy... Jsme u „Tří znaků“. Hrubou rukou, neumělou jsou vytesány tři znaky: erb země české, kurfirstvíkurfirstství bavorského a vévodství falckého. Nad nimi kapradiny rostou v divoké změti, balvany šedivě se odrážejí od temného pozadí stromů, a tři znaky spí klidně v útrobách lesů. Hranice tří zemí zde svorně se stýkají v tichu lesa, kam jen plachá laňka zbloudí, za níž srnec toužným zrakem hledí... A ticho zde –, jak v báji – Postál jsem, zamyslil jsem se a za chvíli narážela okovaná hůl na pohraniční kameny, jako sukovice věčného poutníka Ahasvera, – nesmrtelného Globe-Trottera... *** Do Bavor! Bedlivý zrak pátrá po značkách, krok klo- 38 pýtá přes kamení, žíznivý ret – pojídá borůvky. Tolik snad borůvek, jako zde je směstnáno na zcela malý prostor lesní půdy, tolik borůvek snad mnohý měšťák dosud ani neviděl. Trsy jsou jimi černé, takže ani zelených lístečků není viděti, veškerá půda se jimi temní. A dobré jsou ty borůvky a sladké, jako snad jen rety těch hezkých turistek, které jimi prapodivnou barvu dodávají svým rtíkům růžovým či rudým. „Ale! Na barvě nezáleží!“ – řekne člověk zkušený – a pravdu dí... *** Potoky promílají půdu, hučí, bouří po balvanech, stromy nabývají vážného, stařeckého vzezření, jako kdyby věděly, jak vysoko stojí, u samé oblohy, a jak mocnými jsou proti trpaslíkům vnitrozemí. – Pak žlutá paseka, na které ranní slunce zkouší sílu svých ohnivých polibků, červenočerná saranče zasvistí okolo tvého ucha, a... „v řinčivém zvuku zní křidélek tep...“ Vskutku – saranče svými křídly tepe v daktylu – ta ta ta, ta ta ta, a letí výše, k slunci, nebo do terče sedmikrás.
39

KDYŽ DAKTYL MŮJ TANČÍ...
Nad zeleným lánem vzlét’ do výše skřivan – A z hrdla mu stříbro se perlilo k zemi a jásal – – V řezavém zvuku v tiš řinčely kosy. Ráz, úder a v zem padla obilná řádka, pak klepání jasné a sekáčů hlasy se ozvaly z dáli – – Do tichounkých lesů zní hlahol trub, rohů, a myslivců četa se vyřítí v palouk, a v pasece motýlek ulekán vzlétne a saranče rudá se povznesla vzhůru a v řinčivém zvuku zněl křidélek tep... A zvučely lesy a bouřily skály a obr, král starý těch dumavých hvozdůhvozdů, svou pozdvihl hlavu a zatřásl vousem a na lukách šepot traviny ztich’ – – I pozvedl obr svou šedivou hlavu a zahřímal v hvozdy, až duněly skály, a šuměly lesy a v potoku balvan si poskočil náhle, až vystříkla voda, 40 a jediná kapka, ta padla v mé čelo a vznítila píseň... A od doby oné já nejraděj v rythmech divokých jásám, když daktyl můj tančí – a zpívá – a tančí – – Listopad 1910.
41 Tak mne upoutal zvuk křídel černorudých, že bych byl málem přehlédl, že velké mraveniště vychrluje mi do cesty svůj hemžící se obsah, – že bych byl přehlédl, jak strmícím sloupovím jedlí a smrků probleskuje zámek voithenberský. *** Voithenberg, sídlo barona Voithenberga, jest snad jedním z nejkrásnějších koutků Šumavy. – Leží uprostřed ohromných lesů, hučících, šumících, kývajících svými vysokými, černými hlavami, leží jako sen o bílých dvorcích mocného krále, mezi černými lesy, kam nezabloudí noha lidská – – – Rozkošný, vším přepychem opatřený zámek šlechtice, který zde tráví život svůj jako v pohádce, jako ve snu. – Před ním leží jedno z nejluznějších panoramat Šumavy, obrovské, nesmírné, v celku i v jednotlivostech. Černé hory v pozadí, rozplývající se v modravou mlhu par, zelené hory naproti, na 42 nichž bys poznal každý strom, každý balvan, ač jsou tak, – tak daleko. A říčky v zelených, jak smaragd zelených lukách, bílá městečka a vsi, a tam daleko, v zadu, dvojhrotý Ostrý zařezává se do bezmračného blankytu. Vše tak tiché, rozkošné, pohádkovitě snivé. Nenadsazuji, nemluvím ve frázi, dím-li: „Kdo cítíš v srdci bolest a útěchy si žádáš, pojď sem. Pojďte sem všichni, kteří zmořeni jste životem a ztýráni strastí, a zde okřejete, pojďte sem, kdož kořiti se chcete Bohu v jeho chrámech... Zde jest chrám nejskvělejší... Modrý týn nebes jest jeho klenbou, a sloupy jeho jsou obrovité, věky obemšené stromy, zpěvaví bardové dávno minulých časů, půdou jeho smaragd luk, a varhan hlas vám zahučí vstříc šumem hvozdů, a trombonem bouře zahřmí skála...“ *** Seděli jsme všichni v tichém nazírání v nádherně zřízené vrchnostenské restauraci, cítili jsme vůni lesů, slyšeli šumot velikánů sklánějících se před majestátem zapadajícího slunce – a ticho bylo v nás a kolem nás... Tu přišla celá společnost hostí z Bavor, ze Saska, a mezi nimi jakýs kněz z Paderbornu. – A tento kněz řekl něco, nač nezapomenu snad nikdy, když dívati se budu s terassy 43 voithenberské na svoje hory, hory nezapomenutelné. Pravil obrátiv se k společnosti: „Není-li to ten kraj, který slíbil Kristu satan, když ukázal mu krásu veškerého světa?...“ *** Bělavě žlutá čtyřhranná věž radnice, krásně vymalovaný veliký chrám, několik větších domů na náměstí, „Gasthof Waschinger“, každoročně první neděli v srpnu „Drachenstich“, allegorické usmrcení imaginární bestie draka, dobré pivo v kamenných litrech – to jsou as všechny znamenitosti města Brodu nad Lesy, místečka, které se mi stalo ne pro svou výstavnost, nýbrž pro své rozkošné okolí, nejmilejším z hořejší Šumavy. A toto okolí vskutku zasluhuje, by město toto stalo se východištěm mnohých a mnohých výletů šumavských turistů, a letním sídlem hostí, neboť již ty blízké louky, plné vůně trav a parnassií, okouzlí zraky každého svou zelení, brčálově svěží, a svými potoky, kde stříbrní pstruzi vesele se prohánějí, nebo zoufale třepetají na udici rybářově. – Před námi strmí Vysoký Osek, každý strom bys rozeznal, a i ten kříž dřevěný na vrcholu jeho jasně se odráží od modré oblohy. Vzadu Čerchov, trojitý oblouk, hradba Čech, 44 v lesích jeho dýmají milíře, Voithenberg září bělostnou svěžestí svých vill, a černý Dieberg skrývá vonný mech a houby. – Ano hřibky, – pravé, – ty velké i jejich děti, – o kterých když několik dětinskostí nechcete slyšeti, – obraťte několik následujících stránek.
45

LESNÍ IDYLKY
Stín se sklání na hory, les se v soumrak halí, na palouku tancují trpaslíci malí....malí... Zpívají si písničky jemné jejich hlásky, sskupili se náhle teď kolem zlatovlásky. A víla jim povídá báje všelijaké; pojďte, pojďte rychle k nimnim, poslechneme také... *** Zpod hříbečku pod břízou vyšel trpaslíček... Nyní ještě shání sen s ospalých si víček. Podívá se na ten svět, co se to tam děje: kmotr pavouk až na zem slét’ krom obyčeje... 46 Muchomůrka růžnou líc k veselosti ladí, vánek bílý břízy kmen z polehounka hladí... Kapradiny hned se ptá, ona na to praví: „Zříš ty ohně na horách, chasy bujné davy? Svatojánský večer je... Přijdou hledat léky, proto dnes se šatí les v nejkrasší své vděky...“ Zalez’ v hříbek trpaslík, zlost měl na ty doby. – I v té lesů samotě hloupý svět ho zlobí... *** To„To byl křik, to vám byl shon! Ještě teď se třesu... A tu zprávu čerstvou hned kmotřičko vám nesu!“ Tak povídal malý hřib k muchomůrce rudé: „Z toho ještě válka as u medáků bude... Šlo vám deset medáků do lesního stínu, 47 aby z malých kalíšků pili medovinu. Medáková seděla nebylo s ní řeči... Za to ale k půlnoci stokrát křik byl větší... Pil pan medák přespříliš, očka jen mu hrála. Kolik pil, to na proužcích paní spočítala... To byl křik, to vám byl shon, stonek se mi třese... – – – – – – – – – – S pánembohem – válka as bude v celém lese...lese...“ Květen 1909.
48

VEČER V LAMBACHU
Již slední paprsk slunce doplál v dáli. A Ostrý sní, strom každý k nebi hledí: smrk, šedý buk i břízy kmen, na němž spit slastí tmavý motýl sedí... Je ticho kol. – Neb věčné hvězdy vzplály – – Teď výdech sladký k nebi kvítí sílá... Mně zdá se, nejkrasší že sen dnes duše moje opojená snila. Nad Ostrým vyplul měsíc... A spěl v kraje, kam noci stín svůj modrý závoj klad’, když náhle mnohokrát se ozývaje poslední výstřel v lese pad’....pad’... 25. července 1909.
53 Zahleděl jsem se do modré oblohy, v azur bezmračný, kdež občas šípem mihnul se holub, neb zakroužil šedivý dravec. A to ticho, jež kol mne vládlo, to ticho ukolébalo i moji duši. – A večer blížil se po špičkách po kobercích růžového červánku, přes horstvo mlhavé na dalekých obzorech. – Nade mnou modré nebe přecházelo pozvolna v žluť citrónovou, která měnila se v oranžové svity, v nichž tonulo rudé slunce. A když rudá jeho hlava zapadla, přišlo několik černých mraků, které v tmavomodrých konturách představovaly daleké kraje, jako fata morgana, a jeden cár těchto mračen chvěl se jako palma v žluti pouště. Díval jsem se dlouho na modré nebe, na němž v měkkých obrysech rýsoval se Ostrý s tisícem svých stromů, s tisíci svých kapradí, a se spoustami svých šedých kamenů. – Noc snesla se na zemi. – Mléčný měsíc vyplul z modra nebes, jež nabylo barvy, jakou mají ranné parmské fialky. – 54 Nebe ztemnělo, obestřelo se pláštěm hvězd. – A jedna z nich zářila nad Ostrým. – Byla to Venus. – Zářila svým zlatově žlutým leskem jako démant v koruně Noci, jako onen šperk, který vytrousila královna Luna z černého svého vlasu... A Venus zářila... Jak tehda, když vynořila se z pěny zeleného moře, jak tehda, když bloudila hledajíc miláčka svého, tak nyní chvěla se svým třpytem v blankytu, jako slza v krásném oku.. –oku... – Venus chvěla se jak slza v oku Noci –. – – – – – – – – – – – – – Hučel vodopád v neutuchajícím rythmu, hučel narážeje na kameny, – skřek dravce ozval se z temnoty a táhle v ticho zavolala sova... A bylo ticho, ticho před bouří. – *** V hrozném nárazu zachvěl se náhle uprostřed noci celý dům, blesk za bleskem mihal se v černém, zachmuřeném nebi, jež lilo spousty vod na žíznící zemi. Západní mraky věštily bouři, – bouři nejhroznější, kterou jsem kdy zažil..zažil... Ráz naráz hřímalo přírodou, blesky zeleným svým jasem zamžikaly do světnice, ozářily ji, zatím co s hrozným rachotem opětovala úder hromu černá skála Ostrého. – 55 Vichr příšerný v své hrůzné divokosti lomcoval stromy, okna řinčela, nebe lilo proudy vodstva. Myslil jsem, že náhle vyvrácený dům do vzduchu bude vyzdvižen, že černý spár temného orkánu vyrve jeho základy, a že s hrozným jekotem a příšerným skučením, za skřipotu trámů a krupobití sřítíme se k propastem – – – Ještě jednou ohromná rána otřásla zemí –, ticho nastalo, – bouř se vyzuřila – – –. Těžké kapky padaly z mračen, – pak i to přestalo. – Zase ticho, ticho po bouři, svěží a radostné zavládlo hvozdy. – Jen vodopád plakal, – a plakal pode mnou v hloubi. – A když jsem otevřel okno, ucítil jsem vůni lesního mechu. – –
56 Nastalo podivné ráno: Černé lesy byly zhaleny v šedivé mlhy, se stromu ku stromu visely rosou postříbřené pavučiny, jako podivné řetězy, jimiž spoután byl celý les. Těžké kapky padaly se sosen a smrků, listy buků leskly se v jasu do mlh vycházejícího slunce. Den chtěl ven, – na světlo, – a nemohl. Panovala vláda tmy, – mlhy. Kráčeli jsme na Ostrý vzhůru a nic jsme neviděli, leč několik stromů kolem sebe, než cestu před sebou a pak mlhu, mlhu a zase mlhu..mlhu... Přišli jsme do sedla Ostrého, – a stále jen mlha nás obklopovala, jí byl dušen zvuk slova, ona tížila naši mysl, jako upír. – Ticho přerušováno bylo jen pádem větviček, – a zase bylo mrtvo kolem nás a my šli smutně a namáhavě. Jaký to kontrast proti včerejšku opanoval naše nitro, jaká mlha neprostupná zahalila mysl, která včera koupána byla zlatem oslnivých paprsků! Neboť v záři mámivých jejich blesků i srdce těch, jichž život, jejichž bytí na teplých po- 57 libcích slunce závisí – radostí jsouc přeplněno jásá..jásá... Když ale temná mlha padá na lesy, tu zvolna, neúnavně, s tísnící nezdolností ukládá se do srdce lidského mlha trýzně..trýzně... A takovou mlhou obestřeni přišli jsme na vrchol Ostrého, na nejkrásnější horu Šumavy, která v svém zeleném nitru chová dva klénoty. A mlha kolem nás, a mlha v nás, a v mlze tonula chata a mokré skaliny. – Slunce chtělo vyzářiti, chtělo mlhu zdrtit – však vláda temnot dlouho třímala své žezlo. Však světlo – zvítězilo. – Zářící a zlaté zaskvělo se na blankytu, když už mléčné závoje mlh rozdrceny byly junáckou pěstí oslňujícího boha..boha... Celý kraj čistý, jako z kukly vyhoupnuvší se motýl, ještě vlahý, usmál se na mě sterým svým hvozdem, bělounkými domky, obrovskými vrcholy šedivých hor. – A srdce se šířilo, – daleko a daleko rozevřelo veřeje svého zpěvného citu, – a přijalo v sebe veškeru tu krásu, jak přijímá v nitro své uzavírající se lotos poslední paprsek slunce..slunce... A zlato kol, a záře nebem i zemí – Veliká, nekonečná, omamující. – Záře teplá jako mladé tělo, horká jako dívčí rety, žhavá jako výheň lásky..lásky... 58 Z oslněné mojí duše vydrala se blažená píseň. – Vám, vám vy hory moje, moje hvozdy temnými kryté hory, platila píseň má, na vaši rozžhavenou padla hruď – –. Vy hory moje – přijaly jste ji a líbaly ji záplavou na vás proudícího zlata. – Příkrou cestou šikmě dolů spadající, v hustém lese, vesele jsme spěli k těm ohromným smrkům dolů, do sedla Ostrého. – O samotě, zádumčivě stojí tam tři obrovské stromy, a pod nimi a kolkolem ani živé duše, – jen malinký, docela malý pasáček zde stál a s ním tři bujné kozičky. Jak sladký bude míti život zde, v té tiši lahodné – až jako pastevec bude zde žít, a v idylické lásce bude věnčit kvítím hlavinku své zbožňované –, v tom sladkém bukolském žití... Maně mi připadl na mysl verš Virgilův:
TU, TITYRE, LENTUS IN UMBRA FORMOSAM RESONARE DOCES AMARYLLIDA SILVAS..SILVAS...
Bůh buď s Vámi, šťastní lidé..lidé... Vyjeveně se na nás zadíval svýma velikýma očima, a zase klidně se ohlédl na své svěřence..svěřence... A my šli dále, – dál k Černému jezeru.– Nádherné, veliké stromy Královského hvozdu tyčí se po obou stranách balvanité 59 cesty do výše, jako gótické sloupy šedokamenných chrámů; občas potok přeskočí přes cestu, skočí po několika černých balvanech, potřísní deštěm svých vodních perel vějíře obrovských kapradin, zahučí, zahřmí v prohlubni jako divoký vodopád, a zmizí v bezednu, – v propasti, kamž nikdo dosud nevkročil, kde nezazvučel lidský hlas. – Královský hvozd němý, mlčelivý přijal nás do svého klína. Objal nás svou zelenou náručí, zadýchal do naší tváře dechem vonných mechů, uvítal nás šumem svého chvojí, a vedl nás k pokladu svému, k pokladu nejnádhernějšímu, k safíru, k slze blankytu. – – – – – – – – – – – – – – – – Smrky prokmitala hlaď Černého jezera..jezera... Vmýšlím se zase zpět do oné krásné chvíle, vmýšlím se zase zpět za temné, mlživé noci zimní do oněch chvil, jež zažil jsem u oněch snivých vod. – Svit lampy osvětluje světnici, přede mnou leží bílý papír, na němž přibývá černajících se a v mdlém světle se lesknoucích řádek –, ticho kolem, – dusné, městské ticho. A v tu chvíli vracím se zpět k tobě, ty perlo vyvřelá z hnědavé škeble země, ty slzo, kterou vyronilo nebe, ty drahokame, sne můj, můj nejvábnější sne. – Po mlžném ránu den nádherný rozesmál se tisícem svých jiskrných svitů po hladi jezera, zavěsil svou zlať do chvoje sosen, houpal se 60 na vlnách oblaků, jež jako bílé sny hlavou pěvce, vlnily se modrem blankytu. Ticho vládlo šumavskými hvozdy. – Kdo zpívat chceš – pojď sem a zpívej tiše, pojď zpívej tak, jak šumí lesní chvojí, pojď zpívej tak, jak umí jenom prales zpívat. – Ticho, velebný dóm ticha sklenul se nad přírodou, sklenul se v duši mé vzdušným obloukem nejluznějších vidin. – Zrak zvolna sunul se po vlnkách dál a dále, od zeleného břehu, až k tmavé, černé tůni v pozadí, zrak bloudil od safírového pobřeží až vzhůru, vzhůru tam v nedohledno, na Stěnu vzhůru, kde zachytil se chomáč mlhy, zrak zpět se vrátil k jezeru a stonul v slze. A v tu chvíli v mysli mé vynořila se tak, jak vynořuje se ráno leknín z vody, do jejíž hloubi prchnul před hvězdami, z hladiny duše mojí dávná báj o Krásné Víle, o obru Černoduchovi, o pastevci Jasoňovi, o Smrti, Lásce a o snivém leknínu..leknínu...
61

POHÁDKA
Jasoň, mladičký to pastýř, zbloudil kdys za temné noci v hlubých hvozdech... Marně plakal, marně volal na vše strany, ozvěna jen zmírající zazněla mu v odpověď... Bloudil za dne, bloudil nocí, prodíral se houštím stromů, dávných starců, věkovitých, ale stále hloub a hlouběj zabíhal do temna lesů, až kdys kles’ za šera zemdlen na pobřeží jezera... Usnul tvrdě... Ale náhle ze sna vzbuzen čarným zpěvem zraky mnul si – kolem hleděl – a když oči v hlaď zamířil, uzřel tam, jak krásná dívka sedí temné na skalině, češe si své zlaté vlasy, a kol ní na vlnách tančí zástup skřítků, vodních víl... 62 Očarován hleděl na ni, očarován zvolal tiše: „Krásná Vílo! Pomoz mi!“ Stalo se... A za nedlouho láskou jata, slastí spita nesmrtelná víla spala v smrtelné mu náruči....náruči... Žili láskou, jaká jenom může vyrůst v temnu hvozdů, která jenom vzklíčit může, celována hvězdou jitřní, která vzkvést můž’ jenom tehda, když jí luna něžný kvítek obtká stříbnýmstříbrným paprskem... Žili v lásce... Vzhůru k hvězdám mihotavým dívali se, poslouchali šumu stromů, a vln tichých tleskotu... Žili láskou, jakou nikdy nebušilo srdce lidské, žili láskou tichou, sladkou v snivé záři věčných hvězd... – Leč ve skrytu hory velké, která dvojitým svým hrotem v oblohu se zařezává – tam žil obr – Černoduch. – 63 A ten nepřál jejich štěstí... Neboť, – dávno už to bylo, – jeho lásku odmítla mu Krásná Víla... Od té doby snuje obr hrůzyplné předivo svých úkladů. Černoduch, – ten obr hrozný, – vládce říše trpaslíků – pastýře kdys vzhůru zlákal na svou temnou skalinu. – Neznalému zhoubných léček širé kraje ukazoval, pak do temna černých lesů kosmatým svým prstem mířil a děl vážně k pastýři: „Bláhovče, – jenž v lásce líné maříš dnů svých mladých řadu, nevěda že v hloubi lesů, tam na břehu vodstev černých leží spousty zlata, stříbra, drahokamů oslnivých, nevěda, že v oné chvíli, kdy bys země dotk’ se rýčem, stal by jsi se pánem světa mocí svého bohatství...“ Tak mu děl, neb dobře věděl, že ve hloubi srdce lidí leží ona bídná touha, 64 která třpytu sobě žádá, ať již zlato cílem jejím, neb lesk skelných korálů... Zmámen na vše Jasoň hleděl. – Černoduch však pravil dále: „Já ti skytnu tisíc skřítků, kteří s kopáčem a rýčem prokopají skalní hloubi, aby zlata pro tě hojnost vydobilivydobyli zářivou...“ *** Zase dlela Krásná Víla na skalině vodách v černých, zase pěla píseň sladkou, česala si zlatý vlas... Zvolna vyplul z mraků měsíc, sladký snílek dumných hvozdů, zase smýkal zářné řasy svého šatu stříbrného temnem vln, – a kolem něho v zem planulo tisíc hvězd... Ticho bylo... A noc spala jako modrá vážka vodní, která dřímá láskou spita nad vlnami vesmíru... – Náhle hroznou zazněl ranou celý hvozd... A v onu chvíli padl lesa nejstarší kmen dunivě do jezera... 65 Druhá rána... A zas klesnul mrtvý strom do rmutných vodstev, zalkal les, – a z černa jeho vyřítil se zástup skřítků, který ryl a hrabal, kopal, a bil v skálu, kmeny kácel – mezi nimi Jasoň mladý – – Žárem chtivým zrak mu plál. – Udiveně Krásná Víla zírala na výjev hrůzný, zřela padat’ svoje lesy, zřela zmírat’ velikány, zřela skřítků hrůzný zástup, mezi nimi miláčka... Hrozný smutek pojal srdce, bolest sevřela jí hrdlo, a jak malá vlaštovička postřelená lovce šípem naposledy zavzdychá sisi, nežli klesne v hloubi zmaru, takto víla vzkřikla bolně: „Lesy moje, moje lesy, miláčku můj, miláčku...“ A pak zvolna nořila své bílé tělo do jezera, zmizela na věky věků do své černé hlubiny... 66 Ale Jasoň poznal náhle veškeru svou děsnou vinu, proklel k smrti Černoducha, proklel k smrti zástup skřítků, a se srdceryvným vzlykem vrh’ se v náruč temných vln... V tuto chvíli hrozný rachot ozval se na výši hory, a ve propast hrůzných palů obr kles’ a jeho rod... Tak splatili bozi věční... – – – – – – – – – – – Ale velkou pastýřovu lítost bozi nepřehlédli... Druhé noci na hladině objevil se leknín bílý, leknín bílý jako sněhy na pohoří, bílý jako tělo víly, – milenky. Každé noci po té v hloubi vln se leknín snivý snášel, váben jakous tajnou touhou, uzavíral květ svůj bílý, a za svitu hvězd a luny pod hlad’ spěl až do paláců Krásné Víly, – zlatovlásky, by ji líbal v zrak a ret... *** 67 Setlel dávno leknín bílý, Krásná Víla nezpívá již na hladině v černé výspě, ale píseň tiché lásky dosud bloudí těmi hvozdy, a já čet’ ji v temnu vlnek, a já zřel jsem obraz bílý Krásné Víly – zlatovlásky, když jsem pohléd’ v hlubou tůni, jedinou a čarokrásnou, již máš v celém širém světě ty jen, Černé jezero! Duben 1911.
68

JEZERO ČERTOVO
Jak oko dravce hledí ku nebesům, v jichž mraky červan rudý hřeben vtisk’, a růžný nádech rozlil v kštice lesům, v jichž chvoj jak krev svou blankyt byl by trysk’. – Jak oko dravce k nebi hledí vzhůru, když temně hvozd se z hladi vynoří, a skála na ní fantastickou stvůru svých skalin šedou spoustou vytvoří... Sem chodí jenom mlhy v noci píti, zde jenom živly divý vedou svár, a skučí smrk, jenž v temné vlnobití jak v křeči vtíná kořenů svých spár. – Zde obrovský jen vějíř kapraď šiří, a travin bujných zrosený tlí vlas, zde spadlá sněť jen černé vlny zvíří, neb kámen bludný – a pak ticho zas... Když šel jsem tam, kde den se s nocí snoubí, a propast zřel, jíž chřtán se vzhůru tměl, tu zdálo se mi, jakby z temné hloubi ku mému sluchu ďáblův chechtot zněl... – Květen 1911.
69 Co příšernosti, hrůzy, krásy, života a smrti v svém nitru chová Šumava, to sneseno sem do té opuštěné, jak zakleté krajiny propastí a divokých potoků, to shromážděno zde v tu směs ohromných, staletých stromů, kapradí a mechu, do té spleti bujícího, znovu a znovu se obrozujícího života a smrti, hniloby, smutného trouchnivění. – Nahoru hlédneš, uvidíš nebe bezmračné, hlédneš dolů, a hlava se ti zatočí. – Černá, zející prohlubeň, balvany, tma, vůně mechu, hukot bystřiny. – A tam dole, v hloubce Čertovo jezero, smutné, zádumčivé v prstenu tmavomodrých, věkovitých hvozdů, ďáblovo jezero, záludné, zákeřnicky tě vyzývající k svým dravčím vlnám. – Světélkující oko dravce. – Nevím, nemohu říci, které z jezer více se mi líbí. – Zda Černé jezero, klidné, snící pod obrovskou stěnou, echem zpívající, modrooká víla, tiché, snivé povahy, nebo ďábelsky záludné, příšerně se tmící Čertovo, vášeň, zloba, divokost, zpupnost, vzdor, výsměch modrému 70 blankytu, kletbu k výšinám hukotem svých bystřin metající. Černobrvá kráska, divoch plamenných zraků. – Čertovo jezero mám raději! – – *** Takto přešli jsme kolem nejkrásnějších míst české země, a neunavně krok náš mířil jasnějšími, již utěšenější vzhled přijímajícími lesy Královského hvozdu. – Jest zvláštní, jak jemných, prajemných nuancí schopny jsou lesy, jak všude mechy mají jinou barvu, všude stromy jinak trčí k nebi: – tu zachmuřeně, v pýše, v starecké mrzutosti, tam vesele, jako malé děvčátko. – Zde na horstvu jedle, tam v nížině objeví se zelený smrček, nebo bělokorá, radostná bříza. – Vždyť hvozd, les je jako nejjemnější strunový nástroj, jenž rozechvívá se pod rukou velké umělkyně Přírody, jako ta nejsladší harfa zaznívající pod dotykem vánku... Zde, v těchto hvozdech, zde mění se černá zasmušilost v tajemnou nerozhodně tlumenou náladu volného přechodu od hvozdu v les, pak svěží, veselý lesík zavoní ti vstříc dechem svěžího žití, – a najednou ocitáš se na pasece koupán sluncem, zlatým, velebným zdrojem všeho živoucího. – A krok tvůj stane zvolna při pohledu na majestátní hrbol Velkého Javora, krok tvůj 71 zastaví se, oko nemůže se nasytiti. Však ty musíš dále, den se chýlí k západu, lesy řidnou, pole je vystřídávají a již tě uvítá cibulka kostela železnorudského. *** Blíží se noc... Na blankytu, na západě, jehož lehká pára v žlutavé se mraky sbírá, vyzařují první hvězdy... A pojednou intensivním leskem ozáří krajinu měsíc. – Je noc, velebná šumavská noc, s tisíci hvězd, s bílou lunou, a sladkou vůní, kterou dýší daleké hvozdy. – – Několik akkordů zachvělo se lehce až k mému sluchu. – Poznal jsem Schumanna... A hned po té sladký, vroucí dívčí hlas zpíval píseň hvězd a bílého měsíce, zatím co modře ozářen spal celý kraj v magickém přítmí...
„Es war, als hätt’ der Himmel die Erde still geküsst, daß sie im Blütenschimmer von ihm nur träumen müßt’. – –“
Hlas vpíjel se v snivou notu, jako včela v rosu květů. – Z luk zavoněl výdech myriád parnassií... Lehounký van čeřil vlnící se stébla travin...
72 „Die Luft ging durch die Felder, die Ähren wogten sacht, es rauschten leis’ die Wälder; so sternklar war die Nacht...“
V tiché gradaci, con tenerezza, stoupal měkký zvuk hlasu, plížil se, po měkkém, stříbrném koberci mléčné dráhy k bělostnému měsíci, a vracel se zase neslyšně zpět do duše, která chtěla dál a dále do krajů hvězdnatých, do zlatem skropených plání vesmíru...
„Und meine Seele spannte weit ihre Flügel aus, flog durch die stillen Lande, als flöge sie nach Haus...“
Ještě několik akkordů a v tichounkém pianissimu, lehkým krokem vracela se opojená duše zpět do hrudi nocí spité... *** Časně z rána vyrazivše ze Železné Rudy byli jsme za hodinu u Javorské chaty... Lesy, jimiž jsme prošli, ač vyznačují se povšechným rázem jihošumavských hvozdů, okouzlují přece svou velebností kmenů a velikých, mechem porostlých balvanů. – Javorskou chatu, několik roztroušených domečků, alpského rázu, s nezbytným zvonícím stádečkem, roztomilou idylku přírodní, rychle jsme minuli, a kráčeli lesem nižším, ale veselejším, než jsou lesy Ostrého. – 73 Zvláštním zjevem je, že nejvyšší hora Šumavy, Javor, vyznačuje se jakousi veselostí, dostupností, nemá v sobě nic tak grandiósního jako věkovité kmeny nad Jezery. – Proto zdál se nám Javor pouhou hračkou, procházkou, ač měli jsme za sebou již notnou etapu. – Stromy táhnul lehký, svěží větřík, dech vody nás ovanul, kmeny prořídly a my stáli u Javorského jezera, vody temně zelené, líšícílišící se valně od vod Čertova a Černého. Vodní růže, širokých listů pokrývají břehy, jimž roztroušené balvany a vichrem smetené kmeny dodávají rázu romantické divokosti, od níž valně se odráží gloriet, známé façony salaší alpských svou nevkusnou, žlutou barvou... Loďky stojí u kamenitého břehu, a když s tleskotem o ně narazí neúmorná vlna, vyhoupnou se, klesnou a zase vzhůru se vyhoupnou, rythmicky jako příboj vln. – Růžové ráno, bezoblačné, spočívá nade vším... Temný vrchol Javora rýsuje se naproti nám, a po levé ruce strmí Stěna jezerní, němá, mlčelivá, zadumaná... *** Cesta kolem jezera! Vše je prolnuto vlhkou parou lesa, barvy stromů a kapradí jsou sytější, než kdekoliv jinde, temná skála, porostlá mechy a pokrytá 74 trouchnějícími kmeny smutně trčí k nebi vzhůru. – Mlknou hvozdy. – Ani vánek nevlá korunami stromů, ni list šedokorých buků se nepohne, temno, smutno. A Stěna jezerní tiše pláče... Dlouho stál jsem u vod jezera a díval se na plačící Stěnu, díval jsem se, jak vodné kapky, slzám podobny, padaly ve vlhkou spleť travin, mechů, a bělostných pryskyřníků, jak smutně skála hnědá, šedavá, temnozraká, plakala a plakala...
75

JAVORSKÁ STĚNA
Stojí stěna nad jezerem, chmurně k nebi hledí, černý mrak ji v holé lebi jako upír sedí... Tísní ji a stěna vzdychá, a bojácně sténá zticha, vichr divě na ní hrává, kadeř stromů rozčesává – ale stěna tiše pláče... Stojí stěna nad jezerem, v modro nebes hledí, v blankytu když jasném plují oblakové bledí... Když klid sladký v lese trůní, spita dechem snivých vůní, jimiž dýší vlahé květy, jež jsou po ní rozesety, stále jenom tiše pláče... Když sníh padá s temných výšin a mráz ostrý fičí, když kol holé její skráně sterý vichor syčí, 76 tehdy, když jí slza skane, lednou perlou hned se stane, a ty perly padnou k zemi duhovými krůpějemi, ale stěna věčně pláče... Září 1909.
77 Nevím, nevím, bylo mi nějak smutno u srdce, když jsem kráčel vzhůru po cestě na vrchol Javoru. A byl to smutek nad slzící přírodou, nad zanikáním, temnem, smrtí. – A já nemiluji slz, nejsem příznivcem hnijící romantiky, žalostného nářku a blábolení o marné lásce, o smrti, o zmaru, nejsem přítelem stínů. – Jsem hlasatelem, zvěstovatelem hmoty, živé, jásající, znovu oživující, hmoty vítězné, hmoty budoucnosti, člověka zdravého, srdce zdravého, duše zdravé. – Znám jenom: Světlo a tmu, život a smrt, den a noc, pláč a zpěv. – Neznám mlhy, stínu, nemocného nářku o mrtvém životě, lkajícího pláče v slzy ronícím zpěvu. Les živý, obrozující se, řeka divá, věčně znovu a znovu plynoucí, zvíře, mající své poslání stejné s člověkem, živým, a stále, jako les, voda, zvíře, hmota, se obnovujícím, to vše zpívá, jásá svůj veliký hymnus Vesny života k nebesům, která za tmavých 78 nocí hudbou sfér mu odpovídají v to velikánů v nebe dunící credo: „Člověk, zvíře, květ a balvan, hory, vody, země, nebe – my všichni jsme bratří, jeden celek, nesmírný v jednotlivostech i celistvosti své, v lásce a hněvu, v radosti i v bolu, v životě i smrti. My všichni tvoříme hvězdnaté, vzdušné sloupoví vzhůru se klenoucího chrámu božství, velikého, jediného, věčného Boha..Boha...“ *** Otevřel se les a ve výši uzřeli jsme Javorskou chatu. – Je hodně pevně stavěná, aby odolala bouřím a vichrům, jež divoce se ženou přes holou lebku Velikého Javora. Vrchol jeho je lysý. – Jen tu a tam zakrsalá kleč bojácně se krčí, a stádem každodenně ožatou travou stydlivě na svět dívají se žluté pampelišky. – A to roztroušené, šedivé kamení připadalo mi jako zkamenělé stádo. – Tady hrbol, tam skalní výstupek, šedivý, smutný. – Holohlavost stařecká, to jest as hlavní známkou Velikého Javora, a běda těm, kdož sem nepřijdou v tak krásný den jako my. Těm se potměšilý obr vymstí..vymstí... Vystupoval jsem na vrchol Javora..Javora... 79 Díval jsem se dolů, na spousty lesů, uviděl jsem cibulku železnorudskou, stromořadí, lesy nezměrné, kde skryta je „velká jedle“ – a zase spěl jsem vzhůru, výš a výše – až stanul jsem před kapličkou Panny Marie, jednoduchou, dřevěnou, kde zbožné ruce položily kvítky bujné horské květeny. – Sem každoročně v létě, 15. srpna, konají se pouti z Bavor, na památku povýšení kurfirstství bavorského na království velikým Korsikánem. Jásavý zvuk zvonků zazněl k našemu sluchu. Stádo! Velké a malé kravičky, ovce, vše opatřeno zvonky, sladěnými v sladkou, mému sluchu nejmilejší melodii. – Spokojenost na tváři stařečka-pastýře vešla i do naší mysli. – Obešli jsme všech pět vrcholů Javora, a všude nádherný, sluncem koupaný kraj, spousta lesů, modrých, tmavých, zelených, mlhavých. A kolem do kola hory, hory, hory... Řeky, jako lesklí hadi lesknou se vzadu na rovině, města známá nám i neznámá, blízké i v mlhách tonoucí pahory, to oslní tě, to vše tě povznese tak, že bys čím dále, tím výše chtěl stoupat, to dodá tobě takové síly, vzletu duše, vzletu písně, že dovedeš si vysvětlit’, proč právě lety orla jsou tak nebe 80 dobývající, proč právě skřivan zpívá jen ve výši. – Cítím, čtenáři, že na Javoru jsem s tebou na poslední hoře. Proto dýchej se mnou její svěží vzduch, ten nádherný odeur lesů, tu vůni nebeskou a přec tak čistě zemskou. Dýchej dech Země. – Země! Jak mám ji rád, ten kotouč hlíny vržený v bezdno vesmíru, tu drahou, vonnou zemi, jak miluji ty hnědé brázdy, zelené louky, zachmuřená jezera, tmavé lesy, zlatem plynoucí řeky a modravé jich páry. – Jak miluji každého tvora jejího, od mravenců až k zuřivé šelmě, jejížto zrak stejným ohněm srší jako zrak můj, tvůj, celého lidstva, všech tvorů. – Země! Kolikrát já od tvých prahů zalétal k nebi, k zlatým hvězdám, k bledému měsíci, kolikrát jsem opouštíval prach tvůj, a přec tak rád jsem k tobě klesal zase, a tisícerý za vše šeptal dík...
81

A ZŘEL JSEM LADA DALEKÁ – –
A zřel jsem lada daleká, a mlhy se po obzoru valily, kde rudě v sen kleslo slunce... A zřel jsem hory vysoké, kde v modru se černé hvozdy skrývaly, kde divě v důl letěl vodopád... A zřel jsem moře bouřlivá a tichá, a zřel jsem vlny modrých řek a jezer, kde spějí víly v mhlách... A zřel jsem orly kroužit nad horami, a zřel jsem hvězdy v noci zemi zářit, a lunu bělostnou... A v chvílích těch jsem k zemi dolů klesal, a tisíckrát jsem líbal její půdu, když sterý dík jsem všemu světu zpíval, že na něm žiji... Že žiji, dýchám, pláču, plesám, jásám, že mohu zpívat, že jsem hvozdu bardembardem, můj mějte dík... Vy skály, moře, lesy, můj v prosté písni mějte dík... Listopad 1910.
82 Jásavá hymna radosti IX. symfonie blysknavými paprsky zlatého svého zdroje rozechvěla mou duši... Nesmírný výkřik slasti prochvěl mým nitrem...
„SEID UMSCHLUNGEN MILLIONEN, DIESEN KUSS DER GANZEN WELT“
A taková touha zmocnila se mé duše na vrcholu Javora, takový cit chopil mne na své vzdušné perutě, že chtěl jsem létnout vzhůru někam, vzhůru, že obejmout jsem milliony chtěl a zlíbat zrůžovělá čela hor, rdících se pod dotyky slunce, i čela krásných – –
„DIESEN KUSS DER GANZEN WELT, DER GANZEN WELT......“ *** Krok, skok, malé zakopnutí, dva skoky, hůl zařinčí, noha se smekne, – a pádíme, letíme dolů, dolů s Javora, – ale s rozvahou, s klidem pravého turisty. – Pastýřova chýška, z kamenů zdělaná, sto- 83 jí vedle cesty, která příkře směřuje dolů s vrcholu Javora. Posvátný klid lesa kol vyrušen jest jen zděšeným zatikáním ptáčka, vystrašeného mými kroky. – Ach, co nových a nových dojmů zde nastřádáno, co nových myšlenek o věčně krásné přírodě nahrne se člověku do hlavy. A přece to vše v své proměnlivosti, různosti a velikosti jest jen a jen zase Šumava, ona Šumava, kterou jsem uzřel poprvé, když z okna vlaku zrak můj obsáhl nádherné panorama její, kde Vysoký Osek, Ostrý a konečně tentýž kužel Javora, s něhož sestupujeme, zařezával se do růžového nebe temněmodrou svou silhouetou. – A zase obklopil nás hvozd, mlčelivý, temný, podobající se hvozdům Ostrého, zase ty strmé jedle, a ohromné balvany vstupují nám v cestu, která jen jako kamenné schůdky v před se vine příšerně pustým lesem. – Nikde živé duše, jsi zde sám, ztracen, zapomenut, kapka v moři světovém, zbloudilý meteor v propastech vesmíru, pučící sémě stromové v černých hlubinách hvozdu... – – – – – – – – – – – Hukot zazněl k našemu sluchu. Hukot podivný, tlumený vzdáleností a přece tak mohutný, vzdouvající se v určitých přestávkách, hukot tepny lesa, – vodopádu. Vzrůstal, mohutněl, bouřil, chvěl celým hvozdem... 84 A jak jsme s výše zvolna, opatrně sestupovali, náhle uzřeli jsme stromovím bílý proud světla, proud světla v bělounké jiskry se drtící... Uzřeli jsme vodopád Riesloch. – Sestupoval jsem podél něho nebezpečnou skoro stezkou, a když jsem sešel, zadíval jsem se na tu ohromnou, příšernou, spoustu vody s výše dvou set metrů v prohlubeň se řítící, na tu orgii vodstva plnou řevu, kolotání, výskotu, skřeku, syčení, bouře, hromobití, plesu. – Ty neuvědomíš si ani, že to je voda, ten ohnivý záblesk běli a stříbra, jenž v širokém, širokém proudu se řítí dolů s černých balvanů, tu se rozdrtí na nepatrném kameni, vtěsná se do skulin jeho, a vychrlí bílý vodotrysk, jako oni gótičtí chrličové na dómech starokřesťanských, a tam zase splývá dolů hutný jako láva. Sykot, bouře ohluší tě, jsi zde sám uprostřed této vřavy, omámen, ohlušen, okouzlen krásou, ohromen velikostí, jsi zde sám, nejmenší z okolí, oblázek vržený sem z obydleného kraje. – Hrůza tě pojme, že bys prchnul, krása tě zdrží, abys zůstal. – Vše kolem se temní, ty vidíš jen ten nesmírný, bělostný proud, a slyšíš jen hukot, rythmické hučení v daktylu divokém... Kdo u přírody naučit se chceš rythmům, 85 jdi sem. Riesloch ti je ve sluch zahučí, že jich nikdy nezapomeneš... Hukot, vír, stony, volání, radost, ples, zoufalství, slzy žalu, smích – vše, vše tu hučí, volá, zpívá – –
86

VODOPÁD RIESLOCH
V divokém toku od roka k roku, od léta v léta spousta vod slétá s černavých skal, od doby k době v hlubokém hrobě kypí a hřímá, parami dýmá, a – letí dál... V náruč strom chytne, v propast s ním lítne, kmen jenž jen dumně ve větví tlumě praská a lká, ohýbá k zemi s větvemi všemi a – utíká... Balvanu ten černý pysk bílý metá vodotrysk, jenž se bortí v klínu skal, a zas prchá hlubou dál. Až pak náhle doletí v kmenů tvrdé objetí, tam se tříští, bolně piští 87 v hrozném vzteku, v divém jeku, jak by lkal – a letí dál... Od roka k roku v divokém toku z lůna těch skal, příšera divá z temna se dívá, pak vzletí vzhůru k divému kůru, vzpřímí se celá vztekem svým vřelá, pohlédne v dol, a skočí dolů v divokém bolu a prská kol... Jisker houf dští, chechtá se, chví, směje se, výská, kol sebe plíská.plíská, chystá se v skok, všechno kol smrtí, ve prach vše drtí ten hrozný krok, až pak ze své roztříštěné lebi místo krve vodu stříká k nebi... 9. září 1909.
88