BALLADA SLUNCI
Když mizí noc a bledý rudne vzduch,
když rose kalich otvírají květy,
když v sladké tísni čarovábných tuch
se v nitru chvějí tiché srdce vzněty,
a v plamné touze hoří moje rety,
by píseň, která dříme v klenbě čela,
bělostným křídlem k nebi vyletěla,
když zlatý paprsk slunce v trávu házíhází,
z níž letí motýl, křídla vzepnuv skvělá,
tu v duši mé to jako slunce vzchází...
Již klesla noc a vzplanul nebes pruh
tam, kde až v mraky horstvo vzpíná hřbety,
a v přírodě se vzmáhá tajný ruch,
a orel v nebe míří svoje vzlety,
a zem se budí, probouzí se světy, –
– V tu chvíli přišla píseň má a děla:
„Proč nyní mlčíš, slova tajíš vřelá,
hleď, svit již mlhou cestu v den si razí,
jen Jitřenka se leskne ještě bdělá...
Ty musíš, musíš zpívat’ – slunce vzchází...“
35
A poslech’ jsem. Z mhly vzhoup’ se slunce kruh
a znova vzplanul paprsk tisícletý...
A v jeho teplé záři spil se duch...
A muezzin jak stoupá v minarety,
by Boha vítal – jak to činil léty –
šla píseň má, na horská témě spěla,
a koupala se v rose vlahé celá,
a ne-li růže, aspoň květné mlází
si v srdce kobu tichou přinášela,
neb slunce vzchází, – plamné slunce vzchází..vzchází...
POSLÁNÍ.
Já vím, to vše, v čem pravý září Bůh,
když démon temna v propast padá kletý,
čím duní boj, čím skví se čistý pluh –
kde věčných krás jsou vytoužené mety,
to nemůž’ ret říc’, nemůž’ píseň smělá...
Však jas se nítí, pučí dnové blazí,
a přec jde z duše píseň osamělá,
neb slunce vzchází – plamné slunce vzchází..vzchází...
Leden 1911.
36
A po východu slunce vyšli jsme si my...
Krásnějšího rána snad jsem nezažil na Šumavě, než tehdy na Čerchově. – Ranní mlhy stoupaly z lesů, cáry jejich chytaly se na snětích stromů, dlouhé pavučiny lesní byly jako šňůry perel v slunci.
Tak se jiskřily v duhových barvách...
Šli jsme statně ku předu po chodníčku hraničním... Posvátné ticho vládlo hvozdy...
Mlhy stoupaly, – slunce vítězně přemáhalo jejich šedivé závoje, trhalo je nemilosrdně, – a zeleným, omytým chvojím stromů a listovím bílých bříz smálo se azurové nebe.
Najednou hlasy v lese, rány sekyry – pád stromů, – a zase ticho. –
To dřevorubci u svých chat ze dřeva sroubených kácejí stromy.
Nikoho mimo tyto prosté syny přírody jsme neviděli, než zeleným pláštěm oděného celníka, jak s puškou volně na rameni zavěšenou konal svou těžkou službu.
Tak přešli jsme již ony tři vrcholy, jimiž povlovně sklání se temný Čerchov do Bavor, a nyní po úzké stezce pohraniční spěchali jsme ku „Třem znakům“.
37
Na jedné straně stezky česká země – na druhé Bavory. Podivný pocit má tu člověk sám a sám v té velebné, tiché přírodě, v té přírodě, jež nezná hranic národů, nezná jejich bojů. –
Jediný balvan ční z Čech do Bavor, stromy z Čech věsí chvojí své do země bavorské, tak svorně, bratrsky. – Příroda se nesváří, nezná nevražení... Zda i lidé, synové její, zda jednotlivé raçy neměly by jí jako vůdkyně jediné, všemocné následovati?
Snad přijdou příští věkové kdy...
Jsme u „Tří znaků“.
Hrubou rukou, neumělou jsou vytesány tři znaky: erb země české, kurfirstvíkurfirstství bavorského a vévodství falckého.
Nad nimi kapradiny rostou v divoké změti, balvany šedivě se odrážejí od temného pozadí stromů, a tři znaky spí klidně v útrobách lesů.
Hranice tří zemí zde svorně se stýkají v tichu lesa, kam jen plachá laňka zbloudí, za níž srnec toužným zrakem hledí...
A ticho zde –, jak v báji –
Postál jsem, zamyslil jsem se a za chvíli narážela okovaná hůl na pohraniční kameny, jako sukovice věčného poutníka Ahasvera, – nesmrtelného Globe-Trottera...
***
Do Bavor!
Bedlivý zrak pátrá po značkách, krok klo-
38
pýtá přes kamení, žíznivý ret – pojídá borůvky.
Tolik snad borůvek, jako zde je směstnáno na zcela malý prostor lesní půdy, tolik borůvek snad mnohý měšťák dosud ani neviděl.
Trsy jsou jimi černé, takže ani zelených lístečků není viděti, veškerá půda se jimi temní.
A dobré jsou ty borůvky a sladké, jako snad jen rety těch hezkých turistek, které jimi prapodivnou barvu dodávají svým rtíkům růžovým či rudým.
„Ale! Na barvě nezáleží!“ – řekne člověk zkušený – a pravdu dí...
***
Potoky promílají půdu, hučí, bouří po balvanech, stromy nabývají vážného, stařeckého vzezření, jako kdyby věděly, jak vysoko stojí, u samé oblohy, a jak mocnými jsou proti trpaslíkům vnitrozemí. –
Pak žlutá paseka, na které ranní slunce zkouší sílu svých ohnivých polibků, červenočerná saranče zasvistí okolo tvého ucha, a... „v řinčivém zvuku zní křidélek tep...“
Vskutku – saranče svými křídly tepe v daktylu – ta ta ta, ta ta ta, a letí výše, k slunci, nebo do terče sedmikrás.
39