A ZŘEL JSEM LADA DALEKÁ – –

A. K. Buk

A ZŘEL JSEM LADA DALEKÁ – –
A zřel jsem lada daleká, a mlhy se po obzoru valily, kde rudě v sen kleslo slunce... A zřel jsem hory vysoké, kde v modru se černé hvozdy skrývaly, kde divě v důl letěl vodopád... A zřel jsem moře bouřlivá a tichá, a zřel jsem vlny modrých řek a jezer, kde spějí víly v mhlách... A zřel jsem orly kroužit nad horami, a zřel jsem hvězdy v noci zemi zářit, a lunu bělostnou... A v chvílích těch jsem k zemi dolů klesal, a tisíckrát jsem líbal její půdu, když sterý dík jsem všemu světu zpíval, že na něm žiji... Že žiji, dýchám, pláču, plesám, jásám, že mohu zpívat, že jsem hvozdu bardembardem, můj mějte dík... Vy skály, moře, lesy, můj v prosté písni mějte dík... Listopad 1910.
82 Jásavá hymna radosti IX. symfonie blysknavými paprsky zlatého svého zdroje rozechvěla mou duši... Nesmírný výkřik slasti prochvěl mým nitrem...
„SEID UMSCHLUNGEN MILLIONEN, DIESEN KUSS DER GANZEN WELT“
A taková touha zmocnila se mé duše na vrcholu Javora, takový cit chopil mne na své vzdušné perutě, že chtěl jsem létnout vzhůru někam, vzhůru, že obejmout jsem milliony chtěl a zlíbat zrůžovělá čela hor, rdících se pod dotyky slunce, i čela krásných – –
„DIESEN KUSS DER GANZEN WELT, DER GANZEN WELT......“ *** Krok, skok, malé zakopnutí, dva skoky, hůl zařinčí, noha se smekne, – a pádíme, letíme dolů, dolů s Javora, – ale s rozvahou, s klidem pravého turisty. – Pastýřova chýška, z kamenů zdělaná, sto- 83 jí vedle cesty, která příkře směřuje dolů s vrcholu Javora. Posvátný klid lesa kol vyrušen jest jen zděšeným zatikáním ptáčka, vystrašeného mými kroky. – Ach, co nových a nových dojmů zde nastřádáno, co nových myšlenek o věčně krásné přírodě nahrne se člověku do hlavy. A přece to vše v své proměnlivosti, různosti a velikosti jest jen a jen zase Šumava, ona Šumava, kterou jsem uzřel poprvé, když z okna vlaku zrak můj obsáhl nádherné panorama její, kde Vysoký Osek, Ostrý a konečně tentýž kužel Javora, s něhož sestupujeme, zařezával se do růžového nebe temněmodrou svou silhouetou. – A zase obklopil nás hvozd, mlčelivý, temný, podobající se hvozdům Ostrého, zase ty strmé jedle, a ohromné balvany vstupují nám v cestu, která jen jako kamenné schůdky v před se vine příšerně pustým lesem. – Nikde živé duše, jsi zde sám, ztracen, zapomenut, kapka v moři světovém, zbloudilý meteor v propastech vesmíru, pučící sémě stromové v černých hlubinách hvozdu... – – – – – – – – – – – Hukot zazněl k našemu sluchu. Hukot podivný, tlumený vzdáleností a přece tak mohutný, vzdouvající se v určitých přestávkách, hukot tepny lesa, – vodopádu. Vzrůstal, mohutněl, bouřil, chvěl celým hvozdem... 84 A jak jsme s výše zvolna, opatrně sestupovali, náhle uzřeli jsme stromovím bílý proud světla, proud světla v bělounké jiskry se drtící... Uzřeli jsme vodopád Riesloch. – Sestupoval jsem podél něho nebezpečnou skoro stezkou, a když jsem sešel, zadíval jsem se na tu ohromnou, příšernou, spoustu vody s výše dvou set metrů v prohlubeň se řítící, na tu orgii vodstva plnou řevu, kolotání, výskotu, skřeku, syčení, bouře, hromobití, plesu. – Ty neuvědomíš si ani, že to je voda, ten ohnivý záblesk běli a stříbra, jenž v širokém, širokém proudu se řítí dolů s černých balvanů, tu se rozdrtí na nepatrném kameni, vtěsná se do skulin jeho, a vychrlí bílý vodotrysk, jako oni gótičtí chrličové na dómech starokřesťanských, a tam zase splývá dolů hutný jako láva. Sykot, bouře ohluší tě, jsi zde sám uprostřed této vřavy, omámen, ohlušen, okouzlen krásou, ohromen velikostí, jsi zde sám, nejmenší z okolí, oblázek vržený sem z obydleného kraje. – Hrůza tě pojme, že bys prchnul, krása tě zdrží, abys zůstal. – Vše kolem se temní, ty vidíš jen ten nesmírný, bělostný proud, a slyšíš jen hukot, rythmické hučení v daktylu divokém... Kdo u přírody naučit se chceš rythmům, 85 jdi sem. Riesloch ti je ve sluch zahučí, že jich nikdy nezapomeneš... Hukot, vír, stony, volání, radost, ples, zoufalství, slzy žalu, smích – vše, vše tu hučí, volá, zpívá – –
86