POHÁDKA

POHÁDKA
Jasoň, mladičký to pastýř, zbloudil kdys za temné noci v hlubých hvozdech... Marně plakal, marně volal na vše strany, ozvěna jen zmírající zazněla mu v odpověď... Bloudil za dne, bloudil nocí, prodíral se houštím stromů, dávných starců, věkovitých, ale stále hloub a hlouběj zabíhal do temna lesů, až kdys kles’ za šera zemdlen na pobřeží jezera... Usnul tvrdě... Ale náhle ze sna vzbuzen čarným zpěvem zraky mnul si – kolem hleděl – a když oči v hlaď zamířil, uzřel tam, jak krásná dívka sedí temné na skalině, češe si své zlaté vlasy, a kol ní na vlnách tančí zástup skřítků, vodních víl... 62 Očarován hleděl na ni, očarován zvolal tiše: „Krásná Vílo! Pomoz mi!“ Stalo se... A za nedlouho láskou jata, slastí spita nesmrtelná víla spala v smrtelné mu náruči....náruči... Žili láskou, jaká jenom může vyrůst v temnu hvozdů, která jenom vzklíčit může, celována hvězdou jitřní, která vzkvést můž’ jenom tehda, když jí luna něžný kvítek obtká stříbnýmstříbrným paprskem... Žili v lásce... Vzhůru k hvězdám mihotavým dívali se, poslouchali šumu stromů, a vln tichých tleskotu... Žili láskou, jakou nikdy nebušilo srdce lidské, žili láskou tichou, sladkou v snivé záři věčných hvězd... – Leč ve skrytu hory velké, která dvojitým svým hrotem v oblohu se zařezává – tam žil obr – Černoduch. – 63 A ten nepřál jejich štěstí... Neboť, – dávno už to bylo, – jeho lásku odmítla mu Krásná Víla... Od té doby snuje obr hrůzyplné předivo svých úkladů. Černoduch, – ten obr hrozný, – vládce říše trpaslíků – pastýře kdys vzhůru zlákal na svou temnou skalinu. – Neznalému zhoubných léček širé kraje ukazoval, pak do temna černých lesů kosmatým svým prstem mířil a děl vážně k pastýři: „Bláhovče, – jenž v lásce líné maříš dnů svých mladých řadu, nevěda že v hloubi lesů, tam na břehu vodstev černých leží spousty zlata, stříbra, drahokamů oslnivých, nevěda, že v oné chvíli, kdy bys země dotk’ se rýčem, stal by jsi se pánem světa mocí svého bohatství...“ Tak mu děl, neb dobře věděl, že ve hloubi srdce lidí leží ona bídná touha, 64 která třpytu sobě žádá, ať již zlato cílem jejím, neb lesk skelných korálů... Zmámen na vše Jasoň hleděl. – Černoduch však pravil dále: „Já ti skytnu tisíc skřítků, kteří s kopáčem a rýčem prokopají skalní hloubi, aby zlata pro tě hojnost vydobilivydobyli zářivou...“ *** Zase dlela Krásná Víla na skalině vodách v černých, zase pěla píseň sladkou, česala si zlatý vlas... Zvolna vyplul z mraků měsíc, sladký snílek dumných hvozdů, zase smýkal zářné řasy svého šatu stříbrného temnem vln, – a kolem něho v zem planulo tisíc hvězd... Ticho bylo... A noc spala jako modrá vážka vodní, která dřímá láskou spita nad vlnami vesmíru... – Náhle hroznou zazněl ranou celý hvozd... A v onu chvíli padl lesa nejstarší kmen dunivě do jezera... 65 Druhá rána... A zas klesnul mrtvý strom do rmutných vodstev, zalkal les, – a z černa jeho vyřítil se zástup skřítků, který ryl a hrabal, kopal, a bil v skálu, kmeny kácel – mezi nimi Jasoň mladý – – Žárem chtivým zrak mu plál. – Udiveně Krásná Víla zírala na výjev hrůzný, zřela padat’ svoje lesy, zřela zmírat’ velikány, zřela skřítků hrůzný zástup, mezi nimi miláčka... Hrozný smutek pojal srdce, bolest sevřela jí hrdlo, a jak malá vlaštovička postřelená lovce šípem naposledy zavzdychá sisi, nežli klesne v hloubi zmaru, takto víla vzkřikla bolně: „Lesy moje, moje lesy, miláčku můj, miláčku...“ A pak zvolna nořila své bílé tělo do jezera, zmizela na věky věků do své černé hlubiny... 66 Ale Jasoň poznal náhle veškeru svou děsnou vinu, proklel k smrti Černoducha, proklel k smrti zástup skřítků, a se srdceryvným vzlykem vrh’ se v náruč temných vln... V tuto chvíli hrozný rachot ozval se na výši hory, a ve propast hrůzných palů obr kles’ a jeho rod... Tak splatili bozi věční... – – – – – – – – – – – Ale velkou pastýřovu lítost bozi nepřehlédli... Druhé noci na hladině objevil se leknín bílý, leknín bílý jako sněhy na pohoří, bílý jako tělo víly, – milenky. Každé noci po té v hloubi vln se leknín snivý snášel, váben jakous tajnou touhou, uzavíral květ svůj bílý, a za svitu hvězd a luny pod hlad’ spěl až do paláců Krásné Víly, – zlatovlásky, by ji líbal v zrak a ret... *** 67 Setlel dávno leknín bílý, Krásná Víla nezpívá již na hladině v černé výspě, ale píseň tiché lásky dosud bloudí těmi hvozdy, a já čet’ ji v temnu vlnek, a já zřel jsem obraz bílý Krásné Víly – zlatovlásky, když jsem pohléd’ v hlubou tůni, jedinou a čarokrásnou, již máš v celém širém světě ty jen, Černé jezero! Duben 1911.
68