JEZERO ČERTOVO
Jak oko dravce hledí ku nebesům,
v jichž mraky červan rudý hřeben vtisk’,
a růžný nádech rozlil v kštice lesům,
v jichž chvoj jak krev svou blankyt byl by trysk’. –
Jak oko dravce k nebi hledí vzhůru,
když temně hvozd se z hladi vynoří,
a skála na ní fantastickou stvůru
svých skalin šedou spoustou vytvoří...
Sem chodí jenom mlhy v noci píti,
zde jenom živly divý vedou svár,
a skučí smrk, jenž v temné vlnobití
jak v křeči vtíná kořenů svých spár. –
Zde obrovský jen vějíř kapraď šiří,
a travin bujných zrosený tlí vlas,
zde spadlá sněť jen černé vlny zvíří,
neb kámen bludný – a pak ticho zas...
Když šel jsem tam, kde den se s nocí snoubí,
a propast zřel, jíž chřtán se vzhůru tměl,
tu zdálo se mi, jakby z temné hloubi
ku mému sluchu ďáblův chechtot zněl... –
Květen 1911.
69
Co příšernosti, hrůzy, krásy, života a smrti v svém nitru chová Šumava, to sneseno sem do té opuštěné, jak zakleté krajiny propastí a divokých potoků, to shromážděno zde v tu směs ohromných, staletých stromů, kapradí a mechu, do té spleti bujícího, znovu a znovu se obrozujícího života a smrti, hniloby, smutného trouchnivění. –
Nahoru hlédneš, uvidíš nebe bezmračné, hlédneš dolů, a hlava se ti zatočí. –
Černá, zející prohlubeň, balvany, tma, vůně mechu, hukot bystřiny. –
A tam dole, v hloubce Čertovo jezero, smutné, zádumčivé v prstenu tmavomodrých, věkovitých hvozdů, ďáblovo jezero, záludné, zákeřnicky tě vyzývající k svým dravčím vlnám. –
Světélkující oko dravce. –
Nevím, nemohu říci, které z jezer více se mi líbí. –
Zda Černé jezero, klidné, snící pod obrovskou stěnou, echem zpívající, modrooká víla, tiché, snivé povahy, nebo ďábelsky záludné, příšerně se tmící Čertovo, vášeň, zloba, divokost, zpupnost, vzdor, výsměch modrému
70
blankytu, kletbu k výšinám hukotem svých bystřin metající.
Černobrvá kráska, divoch plamenných zraků. –
Čertovo jezero mám raději! – –
***
Takto přešli jsme kolem nejkrásnějších míst české země, a neunavně krok náš mířil jasnějšími, již utěšenější vzhled přijímajícími lesy Královského hvozdu. –
Jest zvláštní, jak jemných, prajemných nuancí schopny jsou lesy, jak všude mechy mají jinou barvu, všude stromy jinak trčí k nebi: – tu zachmuřeně, v pýše, v starecké mrzutosti, tam vesele, jako malé děvčátko. –
Zde na horstvu jedle, tam v nížině objeví se zelený smrček, nebo bělokorá, radostná bříza. –
Vždyť hvozd, les je jako nejjemnější strunový nástroj, jenž rozechvívá se pod rukou velké umělkyně Přírody, jako ta nejsladší harfa zaznívající pod dotykem vánku...
Zde, v těchto hvozdech, zde mění se černá zasmušilost v tajemnou nerozhodně tlumenou náladu volného přechodu od hvozdu v les, pak svěží, veselý lesík zavoní ti vstříc dechem svěžího žití, – a najednou ocitáš se na pasece koupán sluncem, zlatým, velebným zdrojem všeho živoucího. –
A krok tvůj stane zvolna při pohledu na majestátní hrbol Velkého Javora, krok tvůj
71
zastaví se, oko nemůže se nasytiti. Však ty musíš dále, den se chýlí k západu, lesy řidnou, pole je vystřídávají a již tě uvítá cibulka kostela železnorudského.
***
Blíží se noc...
Na blankytu, na západě, jehož lehká pára v žlutavé se mraky sbírá, vyzařují první hvězdy...
A pojednou intensivním leskem ozáří krajinu měsíc. –
Je noc, velebná šumavská noc, s tisíci hvězd, s bílou lunou, a sladkou vůní, kterou dýší daleké hvozdy. – –
Několik akkordů zachvělo se lehce až k mému sluchu. –
Poznal jsem Schumanna...
A hned po té sladký, vroucí dívčí hlas zpíval píseň hvězd a bílého měsíce, zatím co modře ozářen spal celý kraj v magickém přítmí...
„Es war, als hätt’ der Himmel
die Erde still geküsst,
daß sie im Blütenschimmer
von ihm nur träumen müßt’. – –“
Hlas vpíjel se v snivou notu, jako včela v rosu květů. – Z luk zavoněl výdech myriád parnassií...
Lehounký van čeřil vlnící se stébla travin...
72
„Die Luft ging durch die Felder,
die Ähren wogten sacht,
es rauschten leis’ die Wälder;
so sternklar war die Nacht...“
V tiché gradaci, con tenerezza, stoupal měkký zvuk hlasu, plížil se, po měkkém, stříbrném koberci mléčné dráhy k bělostnému měsíci, a vracel se zase neslyšně zpět do duše, která chtěla dál a dále do krajů hvězdnatých, do zlatem skropených plání vesmíru...
„Und meine Seele spannte
weit ihre Flügel aus,
flog durch die stillen Lande,
als flöge sie nach Haus...“
Ještě několik akkordů a v tichounkém pianissimu, lehkým krokem vracela se opojená duše zpět do hrudi nocí spité...
***
Časně z rána vyrazivše ze Železné Rudy byli jsme za hodinu u Javorské chaty...
Lesy, jimiž jsme prošli, ač vyznačují se povšechným rázem jihošumavských hvozdů, okouzlují přece svou velebností kmenů a velikých, mechem porostlých balvanů. –
Javorskou chatu, několik roztroušených domečků, alpského rázu, s nezbytným zvonícím stádečkem, roztomilou idylku přírodní, rychle jsme minuli, a kráčeli lesem nižším, ale veselejším, než jsou lesy Ostrého. –
73
Zvláštním zjevem je, že nejvyšší hora Šumavy, Javor, vyznačuje se jakousi veselostí, dostupností, nemá v sobě nic tak grandiósního jako věkovité kmeny nad Jezery. –
Proto zdál se nám Javor pouhou hračkou, procházkou, ač měli jsme za sebou již notnou etapu. –
Stromy táhnul lehký, svěží větřík, dech vody nás ovanul, kmeny prořídly a my stáli u Javorského jezera, vody temně zelené, líšícílišící se valně od vod Čertova a Černého.
Vodní růže, širokých listů pokrývají břehy, jimž roztroušené balvany a vichrem smetené kmeny dodávají rázu romantické divokosti, od níž valně se odráží gloriet, známé façony salaší alpských svou nevkusnou, žlutou barvou...
Loďky stojí u kamenitého břehu, a když s tleskotem o ně narazí neúmorná vlna, vyhoupnou se, klesnou a zase vzhůru se vyhoupnou, rythmicky jako příboj vln. –
Růžové ráno, bezoblačné, spočívá nade vším...
Temný vrchol Javora rýsuje se naproti nám, a po levé ruce strmí Stěna jezerní, němá, mlčelivá, zadumaná...
***
Cesta kolem jezera!
Vše je prolnuto vlhkou parou lesa, barvy stromů a kapradí jsou sytější, než kdekoliv jinde, temná skála, porostlá mechy a pokrytá
74
trouchnějícími kmeny smutně trčí k nebi vzhůru. –
Mlknou hvozdy. –
Ani vánek nevlá korunami stromů, ni list šedokorých buků se nepohne, temno, smutno.
A Stěna jezerní tiše pláče...
Dlouho stál jsem u vod jezera a díval se na plačící Stěnu, díval jsem se, jak vodné kapky, slzám podobny, padaly ve vlhkou spleť travin, mechů, a bělostných pryskyřníků, jak smutně skála hnědá, šedavá, temnozraká, plakala a plakala...
75