Martyrium touhy.
Své nezkojené touhy mukou utýrán, jak v umírání žiju. V bolesti, jež nemajíc léku, mé rozloží bytí v atómy první a rozmete daleko do krajů mrtvých. A nade mnou pláče můj milenec sladký, mé ubohé Mládí, jež zděšeno prchne od vychladlého, smutného lože s neoplozeným květem své upřímné Vášně. A horkou svého utrpení bídu polospánkem ilusí chladím, vysněných krajů neznámem pomalu bloudím...
Ach tam, tam síla života a radosť života jako mystický Graal jen v dálce mi svítí, v dálce, již přejíti překážky mocné jak staletí brání.
A proto jsou muka má smutná až k smrti, neboť vždy dále svůj vidím cíl, svůj jasný cíl a svoji spásu – můj zlatý Graal, zářící dvojitou hvězdou mé nesmírné touhy:
Duši chci míti, jež by se s mojí v jediné slila harmonie kouzlo –
chci míti tělo, oh, božské tělo, jež by v mém, objetí v kypícím rytmu vzbouřených nervů zpívalo vášnivou života píseň –
chci míti Ženu...!
Chci míti Ženu, oh, s mojí bytostí zrozenou Sestru, jež z lůna mi uprchla v neznámá místa – již uzřel jsem konečně v daleku po dlouhých bloudění nocích, již nyní marně a zoufale dostihnout žádám...
Chci míti Ženu, jejíž hlas postačí zpívati se mnou velikou hymnu jásavých tónů, nejsladší píseň budoucích vlastí, bohatství života v ráji očištěné lásky –
chci míti Ženu, v jejiž panenských ňadrech bez naučeného ruměnce chvěje se vznešená předtucha budoucí Matky –
28
chci míti Ženu s živnými polibky Psychy, teplými pěnivou krví v růžové nádheře rozkvetlého těla, jež by mi posvěcení života dala a sílu a radosť –
s níž bych se modlil po léta obětí cudných za rozkošné hudby tušení blízkého štěstí až do dne Sabathu –
kdy odhrnutou portierou Tajemství vejdeme slavně ve chrám svatební a skloníce se před odkrytým saidským obrazem Života, hořícím v svítivém bohatství barev staré pohádky prvních dvou lidí – v nekonečné slasti jejich smrtelného hříchu pít budeme věčně z nesmrtelného zdroje Života a Lásky...
***
Ale vždy dále vidím svůj cíl, mou jedinou spásu, můj svatý Graal – však marně vždy rozpínám náruč své touhy:
Neb tolik šlo mimo mně na trhu života žen, bez duše, bez citu ve frivolně průhledném nevkusu šatů, nečistých, chtivých a lačných až k hnusu –
ale ani jediná Žena, má bílá, čistá, vysněná Žena, která by spasila ve sladké oběti muka nás obou, oh, moje známá a neznámá Žena a Sestra...!
*
V šílené bolesti zřím prázdnou svou náruč, nad vírou ve spásu zoufám; jen v umírání žiju již a nikdo mi pomoci nemůže:
vždyť Venuše torso je bez rukou bílé, a náruč Kristova sladká je přibita rukama oběma na kříž...*)
*) Poslední slova jsou parafrasí verše známého básníka francouzského. Říkám to proto, aby někdo nevykřikl vítězně: Ejhle, plagiát! M. F.
29