Utíkám k Slunci (1897)

Básně, 1894-1897, Milan Fučík

Diplomatická verze Ediční verze
Ex libris:
MILAN FUČÍK UTÍKÁM K SLUNCI..!SLUNCI...!
[1] Tiskl Em. Stivín v Praze.
[2] MILAN FUČÍK
UTÍKÁM K SLUNCI..!SLUNCI...!
BÁSNĚ 1894 – 1897
V PRAZE NÁKLADEM VLASTNÍM A V KOMISI NAKLADATELSTVÍ GROSMANN A SVOBODA KNIHKUPECTVÍ 1897
[3] JAROSLAVU HILBERTOVI.
Dovolte, drahý příteli, abych položil Vaše jmeno v čelo této knížky, kterou jsem se Vás tolik natrápil. Pamatujete, když jsme šli jednou spolu a já svěřil jsem Vám své sladké tajemství? A Vy jste řekl: – Vydejte ji. A za chvilku jste povídal: S těmi prvními knížkami je kříž. Vydáte něco, je to hezké, líbí se to, máte úspěch. Ale přijde po letech nějaký chlap-kritik, nějaký profesor, najde v té první knížce maličkou chybu Mládí, chytí se za ni a utlouká Vás, třeba byste potom napsal samé klasické věci. První knížky by se vůbec neměly vydávat... Vzal jsem si k srdci to vše i ten Váš roztomilý paradox a trápil jsem se. Ne však dlouho. A to proto, poněvadž nemám dosud obavu, že nějakou druhou knížku vydám. Ale dostal jsem nový strach. Vyrojilo se loni a zimu a letos na jaře tolik těch „prvních“ knížek lyric- [5] kých. Jedny byly vlastenecké, druhé à la Hálek, jiné byly naivní kopie českých kopií francouzských a německých vzorů a největší příval byl v nich nálad – a to vše tak hrozně smutné, tak nějak nuceně smutné a bez krve, bez mládí. A o tom všem se sotva mluvilo. Smutně, resignovaně jsem věšel hlavu: Chudáku, což když ty budeš ze všech nejposlednější...! Ale zachránil jsem se. Vy, drahý příteli, znáte dobře ten radostný proces osvobození, který jsem prožil v duši i ve verších. Vy víte, jak jsem byl nešťastně stržen tím proudem, který otrávil nás všechny mladé, spletl nás, takže jsme si hrdě říkali „dekadenti“. A je to přece tak vážná věc. Zdá se mi, že každý mladý člověk přijde po dvacátém roce v dekadenci. Je to doba, kdy už nevěří praničemu, život naň doléhá a on cítí prázdnotu kolem sebe a z prázdnoty smutek. A ještě neví, že musí začíti znova, že musí hledati novou víru... A v tom slyší a čte takové vypjaté, delikátní, knihy, plné sytých omamujících parfumů, veršů chutnajících jako absint – jaký div, že se oddá tomuto duševnímu alkoholismu. A už mu to ani nechutná, ale nutí se. Až konečně přijde veliká, blahodárná kocovina. Bolí hlava. Tu vzejde svěží jitro a vychází slunce – nějak nové. A ten nešťastný člověk se otřese vzpomínkou na otravnou pitku, cítí a vidí slunce – Bože, tam někde je život a nová víra. Je mu teplo u srdce, začne toužit po tom živném světle a je-li básník, začne veseleji zpívat...
[6] Oč, že s tím bude souhlasit hodně kamarádů! A to mi opatřilo raison d’être pro mou knížku. Vypadla jako lyrická kronika tohoto velmi vážného procesu života. Zdá se mi, že nemluvím jen za sebe, že mnoho lidí bude se mnou stejně cítit. Tak doufám že tato tendence, kterou úplně doznávám – překonáni krise dvaceti let a přiblížení se k poznání smyslu života – zachrání četné slabiny mých veršů, které jsem stloukal po tolik let. Vy jste měl, drahý příteli, radost, když jsem Vám vykládal svoji rekonvalescenci a ozdravení z té polonemoci a polohypochondrie, ale nevím, budete-li míti stejnou radost z mých veršů. A nevím, co řeknou P. T. kritikové, kavárny a obecenstvo. Jenom o jedno bych prosil pp. recensenty – uznatiuznají-li za hodno číst mou knihu – aby mi nevytkli pósu a kópii. Předně bych nikdy neměl tolik drzosti povídat světu, čemu sám nevěřím a za druhé se až stydím, jak hanebně málo jsem četl. Přijměte tedy shovívavě, můj nejmilejší příteli, tento dárek, dal bych Vám rád lepší – ale bohužel nemám.
Váš
Fučík.
[7] PRVNÍ KROKY.
[9]
S rozpjatými křídly.
Z komnaty dětské jsem vymáčkl dvéře a vyběhl ven, Nana prahu mne uvítali výskající bratři a zlatem planoucí den. A bylo líbání a bylo objímání, tak měli jsme se rádi. Tu z jasného vzduchu se vyhouplo rozkošné Mládí, vzalo nás za ruce a pak už jsme letěli, neb měli jsme ilusí křídla. Den vzplanul nádherněj’ a oschla rosa, mha jitra zřídla – tak lehce jsme letěli v prostor, všem cestám na příč, přes květy a stromy, že nezřeli jsme víc, co bylo kolem, lidé a pole a domy, k slunci jsme letěli na perutích Mládí, vždy dále bez ustání až klesli jsme kamsi, tím velikým štěstím zemdleni a celí udýcháni......udýcháni... 11
Ranní píseň dětská.
Božíčku, z noci vzplanul den, a slunce Tvoje svítí, v písních Tě chválit budeme a rozkoš jitra píti. Život a štěstí dal jsi nám a v srdce mír a víru, radostí víc chtít nemůžem, Ty člověka znáš míru. Křídla jsme k letu rozpjali na dlouhou cestu k Tobě – a všichni celí Tvoji jsme, dnes, zítra, v každé době. Je věru krásný ten Tvůj svět, a jak jsou hodní lidé – té lásky musíš, Bože, mít, že na všecky Ti zbyde! Až dětské hry si odbudem a v muže vyrosteme, až zmoudříme a zvážníme, a v život potáhneme, až naším bude celý svět – ty, nám to štěstí ponecháš; že svět i lidé dobří jsou, tu víru, viď, nám zachováš...! 12
První setkání.
Zase jsme letěli v křiku a zpěvu; náhle jsme stanuli v úžasu sladkém; proti nám letěly rozkošné děti, s dlouhými vlásky a v sukénkách krátkých – a přímo k nám! Oči jsme zbystřili v zvědavé touze: kdo by to mohl být? V půvabu mládí, zářící krásou a neznámý dosud...? Kdo nám je posílá k celému štěstí...? Byly to sestry. Neznámá síla nám zrychlila kroky, u nich až byli jsme docela blízko: náhle jsme stanuli uctivě, mlčky, v rozchvění srdce jsme sklonili hlavy k pokloně. Děvčátka v pohybu gracie plném vzdala dík za naše zbožnění dvorné; v zážehu mužných a rytířských citů vřele jsme zlíbali hezoučké ručky těch malých dam. Pak jsme se poznali důvěrněj’, blíže, každý si vyvolil milou svou dámu; v oči si hledíce zvědavě, tiše, více jsme nezřeli v rozkoši vlahé – než-li ty oči... 13 Náhle však zazněly jásavé rytmy, Jara to hudba, již řídilo Mládí: v kouzelných tonech jsme spili se zcela, v tanci jsme hýřili, zpěvu a smíchu, hrám nebylo konce... Snad bychom byli tak bláznili věčně! Najednou děvčata zvážněla, zmlkla, k loučení ručky nám políbit dala, s úsměvem odešla. – Odešla? Proč? Což nejsou jakou my? – Byli jsme smutni, až přišla k nám zase, přinesla štěstí a úsměvů záři. – Tušit jsme počali tajemství sladké, bez jejich kouzla že nemůžem’ žíti – však neuměli jsme to říci... 14
První láska. J. S.
Dvě děti potkaly se v jitru růžovém, když v srdcích slavně kralovalo Mládí, a ruce ku hrám podaly si s úsměvem a řekly si hned, jak se mají rádi. Zda jste si na to, drahá, někdy vzpomněla, jak naše láska rostla s každým jaremjarem, jak z žabky na slečnu jste náhle vyspěla a očka klopila už, když jsem planul žárem? Jak spolu jsme si vždycky hráli nejradši, jak honívali jsme se po pokoji, jak jmena jsem Vám dával nejsladší a konečně Vás milenkou zval svojí...? – Ty chvíle blažené bych zase prožít chtěl, jež zbožně ctím, jak svaté relikvie: byl tenkrát ještě sláb a dalek Nepřítel, Život, vrah ilusí a Vášně žlutá zmije... 15
Cesta k Ideálu. Rapsodie.
Z království Pohádek, jichž obrys splynul v mlze, v ráj plul jsem Básníků na lodi Poesie a v plavbě rozkošné – (té hudby veršů, rytmů!) zřel zlaté ostrovy a země báječné. Až jednou vpluli jsme ve přístav skalnatý, nad nímž se týčil chrám. Tam byl jsem uveden a šel jsem celé dny po chodbách nekonečných, pokrytých obrazy, jež měly život snad. To chrám byl Dějin. Uchvácen jsem zíral na bohů dlouhý řad a jejich kněží davy, na králů velikosť, purpurem zářících, jichž trůny chvěly se nad krve děsným mořem, na život divoký, jejž žili praotci, na jejich dlouhý boj i slavné vítězství nad mocí Přírody, jíž vládli na konec, na pestré osudy, jež velké myšlenky musily překonat, než pravdou uznány, na rovnosť blaženou všech lidí nejstarších, na děsné zápasy o hroudu, víru, vlasť, na krutou porobu, v níž padli všichni lidé, na zpupnosť tyranů, již vládli nad nimi, na hnusné šlapání všech věcí nejsvětějších, na rozlet mohutný a krátkou svobodu, jež bídou končí dnes, snad ze všech nejhorší... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 16 A znaven nesmírně a dojat, rozrušen tou cestou bez konce a dojmů tisíci, tou silou mohutnou všech dějů nesčetných jsem klesl vysílen a usnul tvrdým spánkem. Však ve snu vířil dál ten chaos bouřlivý, až zřel jsem najednou jak k jednomu vše spělo – ku štěstí člověka, ku ráji na zemizemi, ku božství Lidskosti ve chrámech národů...! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Sen dlouhý pominul a stál jsem v jitra jasu na hoře vysoké a dole pode mnou jsem město nesmírné zřel – město Života. A k němu vedla cesta úzká, trnitá, tou jenom přístup byl, kol všude propasť zela. Však řek jsem: Půjdeš tam a budeš bojovat! A k nebi v přísaze jsem ruce pozdvihl: Ty svatá Lidskosti, svůj život celičký já Tobě zasvětím. Je veliký Tvůj boj, však chci jej bojovat, v tvém šiku odvážném chci vidět vítězství, v němž přijde štěstí všech a ráj zde na zemi. Na božství Tvoje teď já slavně přísahám, jdu v zápas bouřlivý a nechci ustoupit, až svatý prapor Tvůj zavlaje vítězně na horách nejvyšších všech Země království...! 17
A vážným tónem jsem jí řek’:
Jak rád bych šel v svých citů smavý svět, v ty kraje daleké, kam doletím jen snem, budoucích rozkoší si pěstit zářný květ – neb klek’, má bruneto, ve chrámu tvém, ssál vůni vlasů tvých a světlo očí tvých a jitra bez nálad tvým zbarvil úsměvem, tvé duše oslavu pěl v slokách vášnivých, jež platíš ráda tak svým sladkým polibkem – však v duši hluboko vře pomsta zjitřená: za útisk Lidskosti, již vraždí mroucí Věk, vlast lidí šťastnějších, tisíci vysněná, v boj hlasnou polnicí zve nových myšlenek: tvé teplé objetí teď musím opustit, jít v zápas úporný a do krve se bít...! 18
Žalm bolesti.
Kam odešli jste, Světci, se svých oltářů, kam odešla jsi, Panno svatá, bílá, s tím sladkým synem svým, jenž v oku božství měl, proč chrámy záře Vaše opustila? Proč nenalézám tebe, Bože, nyní již na nesmírném tvém trůně v nebes slávě, proč něma příroda, z níž ke mně mluvil jsi – oh, dej mi odpověď, já prosím nedočkavě... Proč spustl chrám, proč věčná lampa zhasíná, proč vůně kadidla mi profanní je, proč nemohu teď kleknout v prosbě pokorné, proč všedně zní mi chóru melodie...? Proč místo božství zřím jen zašlé obrazy, kdo je to u oltáře v pestrém kroji, kam sladké, zbožné chvění z ňader zmizelo – oh, – kde to vše...? – A duše má se bojí... Sám stojím v chrámě tmavém, pustém, studeném, jen výdech cítím odešlých a kouře svící – proč uhasla v mém srdci čisté víry zář, proč nelze modlit se...? Ó, chvěju se to říci... 19
Nejhorší chvíle. Parabola.
Stál malý domek na břehu, v paprscích slunce se vesele smál. a přišly bouře hučivé, chaloupce příboj vln základy rval. A domeček se přestal smát, paprsky slunce když uhasly v tmách. A nový příboj zuřil dál, domek až dokonal v zříceninách. – * Stál na prahu jsem života, v paprscích slunce se vesele smál. A přišly bouře života, příboj mi divoce iluse rval. A pak už jsem se nesmál víc, paprsky slunce když uhasly v tmách, nad otce bílou mrtvolou štěstí mé skonalo v zříceninách. Tak mládí sen kles do ruin, v úšklebek stáhl jsem brvy a tvář a k nebi vzhlédl hrozivě, víry mé pokorné uhasla zář. – Kdes Bože byl, když prosil jsem?! Odpověď žádná. – A v bolu jsem řek: – Ty nejsi Bože, s bohem buď! – Dál se však rozpoutal přívalů jek... Vše urvala mi žití bouř, všecko jsem ztratil a zničen jsem klek’ – za Boha, otce, iluse zbyla mi posměchu síla a vztek... 20
V PROPASTI.
[21]
Pocit nevolnosti. (Karton Sáši Schneidera.)
Na loži horkém svítí bílé tělo tmou a Psyché rdousena je v mdlobu zoufalou, na loži horkém tělo v křečích mučivých se svíjí bez moci; ret zkřiven v děsný smích. V samoty tichu Hřích svou náruč příšernou kol těla stiskl smrtivě, oh, silou strašlivou... Mé oči lkaly v kruhu víček zažhnutých a zkrvavěly pláčem v poušti hynoucích... V rozkoši hořké, palčivé, jež krev a mozek pijepije, svou vraždu skončil Hřích s odporným chechtotem, a žhavé, žluté oči gigantické zmije tmou vzplály naposled v úšklebku vítězném... A v agonii mou, v bolesti extatické – lkal tiše kvílivý zpěv čisté lásky lidské... 23
Requiem Ilusi.
Je kolem tak smutno, v mé duši je smutno, je kolem tak pusto, v mé duši je pusto, je kolem tak chladno a v mé duši chladno, je na všem bolesť a v duši mé bolesť, jež osiřela a zmírá v zoufalství. Mně uprchly, mněmě opustily moje matky, odešly v daleké Neznámo, jež nevrací. A já teď nedovedu věřit, že zde již nejsou, jež byly tak drahy mé duši: mých citů matky, mých myšlének matky, moje Iluse mi zemřely... Tak tiše mi zemřely, tak rychle, v jediném okamžení, bez rozloučení. * Spit noci horkým opojivým dechem, v objetí první vášně jsem kles’ a vešel v nový život rudými portierami Rozkoše – a byl to velký pád a zavržení duše. Když chladl žár a dobouřila vášeň, vzlykající v extasi, v té chvíli zašla veliká Hvězda, jejíž bílá magická zář padala v svítivém prachu na kněžské moje roucho čistoty. A horký první hřích je střísnil nachem. A v chvíli té uhasl bělostný svit, jenž oslňoval moje oči, a v chvíli té jsem prohlédl, a strhl roušku dráždivého tajemství. V té chvíli prchly iluse o čisté lásce a dozněly akordy zbožných melodií, v té chvíli zrudlo mystické víno mých cudných obětí v krev; v té chvíli prchly iluse o čisté lásce, již ctil jsem oddaně a pokorně a zdaleka – v té chvíli shroutil se neposkvrněný oltář a místo Madonny, před níž jsem klečel v 24 bázni, padla do mého objetí žena, planoucí žádostí v nahotě růžových muselínů. A poklonivše se vzdali jsme oběť v mocném jméně: Venus... * Sám a sám probudil jsem se v mrazivém jitru – jako v pokání – a dýchal ostrý vzduch ve znavené nervy. V dalekém obzoru vzpomínky mizely vise nebeských svatyň čistoty a po ilusích pohřbených zbyl v duši jen dech kadidla a vyvanutý parfum svadlých lilijí a bolestný, těžký cit, jak byly by mi prchly tak dávno již, tak dávno, dávno... 25
Dekadence.
To ostrov černý jest a pustý jako hrob. Kolkolem skály jsou a strmí hrozivě. Uprostřed velký chrám, bez oken, bez okras, ve mrtvém tichu ční. Jen brána široká doň vede jediná, a nad ní psáno je: „Sem všichni vejděte, kdož jste již ztratili své všechny naděje!“ Já do ní vešel jsem. Zář rudých plamenů dušeně svítila ve síni nesmírné pod klenbou vysokou. A vůně opojná v mé nervy skanula, dusivá, hřbitovní. Tam v zadu na konci byl oltář mohutný, do výše zdvihal se a na něm strměla postava příšerná, jíž v očích zelených hrál Smrti úšklebek. Po stranách její pak dvě stály příšery v nahotě zhublých těl a očí zvířecích, a ruce po sobe vzpínaly toužebně: zášť v zraku divokou. A pod tím oltářem ležela ubita Vlasť, Lidskosť, Láska, ty mé sladké symboly, jež těžce přemohla ta divá příšera a kalem ztřísnila... 26 Na měkké podlaze, jež horkem pálila, jsem viděl tisíce ve změti divoké, žen bílých přízraky a mužů přízraky v extasi šílené. Však horkem udušen a těžkou vůní spit jsem klesl mezi ně a již jsem zapomněl na všecko minulé, na čistých záři dnů a splynul v chaosu. A pak jsem dýchal zas a vrh se v divý vír, již odpor poslední prch’ z duše zabité – však v divé orgii, v té výhni rozkoše jsem cítil smrti mráz... 27
Martyrium touhy.
Své nezkojené touhy mukou utýrán, jak v umírání žiju. V bolesti, jež nemajíc léku, mé rozloží bytí v atómy první a rozmete daleko do krajů mrtvých. A nade mnou pláče můj milenec sladký, mé ubohé Mládí, jež zděšeno prchne od vychladlého, smutného lože s neoplozeným květem své upřímné Vášně. A horkou svého utrpení bídu polospánkem ilusí chladím, vysněných krajů neznámem pomalu bloudím... Ach tam, tam síla života a radosť života jako mystický Graal jen v dálce mi svítí, v dálce, již přejíti překážky mocné jak staletí brání. A proto jsou muka má smutná až k smrti, neboť vždy dále svůj vidím cíl, svůj jasný cíl a svoji spásu – můj zlatý Graal, zářící dvojitou hvězdou mé nesmírné touhy: Duši chci míti, jež by se s mojí v jediné slila harmonie kouzlo – chci míti tělo, oh, božské tělo, jež by v mém, objetí v kypícím rytmu vzbouřených nervů zpívalo vášnivou života píseň – chci míti Ženu...! Chci míti Ženu, oh, s mojí bytostí zrozenou Sestru, jež z lůna mi uprchla v neznámá místa – již uzřel jsem konečně v daleku po dlouhých bloudění nocích, již nyní marně a zoufale dostihnout žádám... Chci míti Ženu, jejíž hlas postačí zpívati se mnou velikou hymnu jásavých tónů, nejsladší píseň budoucích vlastí, bohatství života v ráji očištěné lásky – chci míti Ženu, v jejiž panenských ňadrech bez naučeného ruměnce chvěje se vznešená předtucha budoucí Matky – 28 chci míti Ženu s živnými polibky Psychy, teplými pěnivou krví v růžové nádheře rozkvetlého těla, jež by mi posvěcení života dala a sílu a radosť – s níž bych se modlil po léta obětí cudných za rozkošné hudby tušení blízkého štěstí až do dne Sabathu – kdy odhrnutou portierou Tajemství vejdeme slavně ve chrám svatební a skloníce se před odkrytým saidským obrazem Života, hořícím v svítivém bohatství barev staré pohádky prvních dvou lidí – v nekonečné slasti jejich smrtelného hříchu pít budeme věčně z nesmrtelného zdroje Života a Lásky... *** Ale vždy dále vidím svůj cíl, mou jedinou spásu, můj svatý Graal – však marně vždy rozpínám náruč své touhy: Neb tolik šlo mimo mně na trhu života žen, bez duše, bez citu ve frivolně průhledném nevkusu šatů, nečistých, chtivých a lačných až k hnusu – ale ani jediná Žena, má bílá, čistá, vysněná Žena, která by spasila ve sladké oběti muka nás obou, oh, moje známá a neznámá Žena a Sestra...! * V šílené bolesti zřím prázdnou svou náruč, nad vírou ve spásu zoufám; jen v umírání žiju již a nikdo mi pomoci nemůže: vždyť Venuše torso je bez rukou bílé, a náruč Kristova sladká je přibita rukama oběma na kříž...*) *) Poslední slova jsou parafrasí verše známého básníka francouzského. Říkám to proto, aby někdo nevykřikl vítězně: Ejhle, plagiát! M. F.
29
Píseň. Hudbu napsal Jaro Mácha.
Po slunci planoucím radostí života jsem zatoužil vášnivě v chladu mých dnů, po vzduchu obrodném kvetoucích luhů, zdaleka vonících v dusno mých dnů, po obětech lásky jsem zatoužil bouřně v zoufalé prázdnotě šedých mých dnů. Touhy jsem náruč svou rozpjal a volal: Vy brunety božské, kolem jež jdete, vizte mou duši a mladé mé tělo, vy brunety božské,kolem jež jdete, vizte má muka a trýzeň mých dnů – dám vám své srdce a život svůj celý za paprsek tepla a hodinu štěstí..!štěstí...! A hlasně jsem modlil se k výšinám nebes: Sladká ty Venuše, královno. Mládí, viz tu mou touhou nemocnou duši, viz to mé bílé, planoucí tělo – milosti plná, skloň zraky k mé prosbě – bolesť mou zkoj a život mi zachraň..!zachraň...! Do hluše však jen mé volání znělo, modlitbu slyšel jsem v ozvěny chechtu – zoufalství moře své rozvřelo hloubky, psychósy Vodník vztáh’ po mně svou ruku... 30
Pokrytec.
V Tvých vlasů ebenu noc chví se vášnivá, v Tvých očí hluboku zřím dálky Tajemství a vlnou ňader Tvých bouř kypí Života. Tvé pleti bílý žár a oheň zářivý mít mohla jenom sladká Anadyomené, – v Tvých údů linie slét’ souzvuk Věčnosti. Já, čisté Lásky kněz, jsem Tobě sebe dal a v službě mysterní Tvé vůně dýchám jen a v chrámu Krásy Tvé v pokoře poklekám, v své touze uctivé – však lstivý pokrytec: Já čekám bez dechu v předtuše vášnivé, až v chvíli vítězné Tvůj oltář panenský do rumů rozmetám a Tebe chvějící v své slavně království odvedu přemoženou..!přemoženou...! 31
V agonii.
Jsem hotov s životem. Co bylo drahé mi, zmizelo v temnotách a vše mne opustilo. Vše se mi zhnusilo, mé sny a problémy – když zřel jsem naposled, že všecko marno bylo. Poušť zřel jsem spálenou kol sebe bez konce, trpce jsem súčtoval svůj krátký život celý – a v žhavé horečce jsem zmíral tichounce, jen v těle setlelém se nervy ještě chvěly. A v bídě nejhorší, kdy nejníže jsem kles a čítal vteřiny, kdy přijde konec již, před Smrtí příšerou mne schválil divý děs, jíž dech mě ubíjel, šla pořád ke mně blíž... A ruce proti ní jsem vztáhl k obraně a vzkřikl zoufale a silou šílenou: prchni, Prokletá, v mé těžké hodině – ne k tobě, tam chci, výš – v tu říši nadhvězdnou...! Však vzkřik’ jsem do hluše a s mukou nesmírnou ve propasť prázdnoty se sřítil bezednou... 32
INTERMEZZO
REAKCE * NÁLADY REKONVALESCENTA
[33]
Závisť. (Viktoru Dykovi.)
Vše dýchalo Jarem a jeho sladká zeleň svítila na všem vlhkým usměvavým světlem mládí. A dechem tím živným jsem se opíjel, snést oči nemohly tu slunce zlatou sprchu a v krev mou studenou jak nový kanul by život. Na palouk přišel jsem. Na pravo nízká stráň, jež byla pokryta bílými kmeny bříz a jejich koruny se chvěly v rozkoši svou jemnou zelení ke slunci mladému. Na palouku vzkvetlém tisíci máků, ohnivě svítících v smaragdu trávy, hoši se točily s děvčaty v reji skotačivém, k tomu si zpívali melodii čistou a smavou. Děvčátka v způsobném empiru, ve vlasech máky, a hoši, již koketovali s mužstvím bledým nádechem retu – se drželi za ruce, v oči se dívali vesele, cudně a v rušném shonu vše jásalo, tančilo, zpívalo s grácií sladkou... Padala na mě ta veselí prška, hřály mě úsměvy jejich a křiky, Jara mně teplo stoupalo k srdci – a v duši mé, sevřené v nudy a smutku a zoufalství hábitě konvenčně černém, se vzepjala touha a opřela prudce o stěny srdce – a byl bych tak rád skočil mezi dva nejbližší v kole, jim ruce podal a štěstím vzplál, jež v očích jim hrálo, tančil a zpíval a vířil a jásavě vzkřikl...! Ale umírám hanbou. Oh, nemám síly, abych odtrhl s tváři tu přirostlou, protivnou, nelidskou vážnosti masku, abych v tom utonul víru a v slavnostech šťasten byl Mládí a sebe zas našel...! Chorobně rozšířenýma zornicema na bídu jsem se podíval světa, příliš uřícen jsem přiběhl k prameni Vědění a rychle se napil, nelidské kultury rozum teď srdce chod zastavil zcela a moje uvěznil mládí... Tak žiju teď jen života touhu... V šílené závisti dívám se na zelený, sluncem oblitý palouk – pryč utíkám, abych svou neviděl bídu, ohlédnout nechci se – nechť volá mě Jaro a Mládí... Volají marně. A já je tak miluji a touhou po nich zmírám – však obejmout je nesmím – snad už nikdy...! 35
Vidění. (Karton Sáši Schneidera.)
Ve kraji Tušení jsem leh’ si do trávy, snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin na Elsu čekala, by lásky nejčistší před Graalem klekla s ní ve sňatku posvátném. Dech vůně žití nového se vzduchem chvěl... Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh’ nad hlavou světlý stín mi křídly zašuměl a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění. Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě a z révy starých snů jsem víno píti chtěl. Tak blízko nade mnou táh’ fantom nocí mých, sen posvěcený duši sbratřených, tak blízko nade mnou se vznášel archanděl – a přec zas ulét’ v mhy, Gabriel Tajemství... 36
Výkřik ze tmy.
Těch nálad příšerných mě osten divě bodá, nerv můj tak rozchvěný se trhá přepjetím a v duši zdrcené červ neúmorný hlodá – jdu bez úkoje dál za kletým Tajemstvím. Má duše proto chví se hudbou temnou, zní v trpkých akkordech, jež hraje šílenství, a žádosť života, ta usne jenom se mnou, až smrti polibkem v kraj vejdu Tajemství... A přec bych zřel tak rád dnů záři slunečných, vzplál ohněm sálavým, žil krví hořících, tmu nocí bezsenných v žár barev zapálil, rty k číši radosti tisk’ vášnivě a pil a v štěstí výkřiku a lásky očištěné pozdravil jásavě Tajemství odhalené! 37
Když listí padá...
Jdu zmlklou zahradou, kde podzim nádherný své barvy rozestlal a zpívá smutek svůj. A já tak miluji ten podzim nádherný, jdu zmlklou zahradou a zpívám smutek svůj. Tu píseň odstínů vždy slýchám s rozkoší, tak jemně sladěných, tak melancholicky, žár leta planoucí v ní tiše dohásíná, po žhoucí zeleni zbyl rudý uhlík jen. Má duše vášnivě se koupá v barvách těch! Plá jemnou rozkoší ta jejich harmonie, to síň je svatební, jež byla zdobena kouzelnou paletou zlata a červeně. A chtěl bych věčně žít v té sladké náladě, v bohatství kouzelném zlata a červeně.červeně, jímž září zahrada, kde podzim nádherný ty barvy rozestlal a zpívá smutek svůj... 38
Či nejsem cynikem...?
V požárech leta jsem spálit šel své smutky a své tísně – života víno jsem píti chtěl na ňadrech Přírody matky, – a šílené výkřiky touhy jsem změnit chtěl v úsměvu písně – Od příšerné propasti zoufalství jsem divoce utíkal zpátky, zděšeně prchal jsem z království Smrti, kam zbloudil jsem sveden – Tu vyšla’s mi v ústrety, Ty mezi ženami jež jsi mi požehnaná mně vzala’s za ruku a vedla mně útulně v života Eden. Pak již jsem nevěděl o bolestech a v nitru plála mi jen rozkoš nepoznaná. Na oltář duše Tvé jsem položil všechno, svou vášeň a své mládí. V květech jsme hýřili bílých a rudých, písničky zpívali naivní a hloupé, dívali v oči se bez slova, opilí teplem, jež k objetím svádí, a cudně se smáli v těch hodinách čistého štěstí – – – A je to přec jenom tak hloupé, tak blouznivě mluvit o lásce, tak krátké, tak všedně, mělce snivé, když je již po všem a když tě tak výhodně matka a teta teď vdává – či jsou přec pravdou ta vzpomínek muka a nocí zoufalých výkřiky divé, či nejsem cynikem, a Tys mi vyrvána a žhavou horečkou mi puká těžká hlava...?! 39
Andante. E. S.
Slyšíš, má duše, v melancholii své našich smutků delikátní píseň, andante pohřební v pochodu rytmu, jež v hloubce se tichounce ztrácí...? Bojíš se, duše má, že by nám srdce puklo v těch molových akkordů nářcích? Viď, chtěla bys – z dálky tak – slyšet zas veselou písničku leta, a uvidět – v pastelu vybledlém – sladké ty dny, oh, zase...? * Jak v lesích jsme bloudili, obliti vůní a přidušeným světlem, ale ne sami – jak v rozkošně vlahých nocích jsme se hloupému měsíci smáli, ale ne sami – jak v růžových jitrech jsme chválili slunce, jež prškou nás kropilo zlatou, ale ne sami – jak šeptali jsme tiše a líbali vášnivě v objetích dlouhých, ale ne sami – viď, duše má věrná – nikdy však sami... Však, jak bychom sami tak choditi mohli po lesích, kdyby nás Její nevedly oči –? co by nás vábila noc – i s lunou – bez Její záře a tepla a dechu –? 40 jak bychom dovedli zpívat tak krásně, kdyby nám Ona nepěla napřed –? a koho bychom líbali než Ji, a komu tak šeptali tiše a vroucně – oh, kde byly dnů našich letních sálavé barvy – bez Ní...?! Však dík jsme Jí vzdali za všecky dary a milosť a přízeň, Jí oltářík jsme zasvětili zlatý a ctili ji oddaně, vděčně, a věčnou lásky zapálili lampu, oleje nalivše citů.. * Chceš spít se vzpomínkou, má duše, žal svůj v ní utopit a tiše zapomnít na bouři divokou, jež zhroutila oltář, nám unesla světici s potupným, sveřepým smíchem? Poznáš jen bídu ve vzpomínky pastelu bledém a uprchlé vůně dávno mrtvého štěstí, – tu zmlklou píseň jásavou už nedovedeš zazpívat, má duše – v andante pohřebním, jež v tónů nářcích se v hloubce, tichounce ztrácí, jen bolestné uslyšíš: Bylo... a zoufalé: Marně, marně, ach marně... 41
Hudba dne.
V snů finale a v záři červánků zajásá ranní píseň plná radosti a letí vysoko, má píseň skřivánčí. Jí silen, osvěžen jdu ve hluk života. Pak v letu dne zní v rytmech nesčetných sta variací, tichých, vzrušených, jak vlny vrch a dol se mění barvy jich, však jeden motiv jest: Jdi, spěchej a leť v před! Ruch skončen jest. Jsou rytmy volnější, bas hlučný příboje pomalu utichá, až v měkkých přechodech a tichých kadencích v šer skane večerní pak Ave velebné... A v letu vzpomínek vše jasně slyším zas, zpěv jitra jásavý, dne pestrých zvuků tříšť – až v pyšně gradaci můj pochod vítězný zabouří nezdolně – jej celou silou zpívám...! Však tajné kouzlo Snů svou vládu zahájí, ret můj se odmlčí pod jeho polibkem, a sladkém zapomenutí zní bez konce snů pohádky a ilusí mých písně... 42
PÍSEŇ VÍTĚZNÁ
[43]
Píseň vítězná.
U nohou mých se svíjíš, Satane, a zuříš v těžkém ponížení svém, já přemohl tě v chvíli žehnané a spárům hnusné smrti unik’ jsem; já byl jen sveden ve tvou černou říš a klaněl jsem se tobě krátce jen ty’s nyní přemožen a já jsem svoboden..! Ty netvore, jsi dobrým vladařem, těm duším zbloudilým v tvé bídy říš, ty rozkoše je spíjíš pohárem, pak pomalu je, sketo, zabíjíš a chtivě ssaješ horkou jejich krev, jež zmámeny, když zmírají, „Ó Velký Satane!“ ti ještě šeptají... * Mně Život iluse a víru vzal, z nichž duše mojemojí květ měl vypučet a nad vším zoufaje jsem zdrcen stál a čekal na chvíli, kdy Smrti hled mě strhne v propasť strašlivého Nic a v pustých šílenosti hodinách jsem šlapal cynicky sny čisté mládi v prach... Tu přišel’s ty, ten starý z ráje Had, a šeptal v sluch mi svůdně: „Nezemřeš! 45 „ChciChci život, štěstí, všecko chci ti dát, „kdyžkdyž před mým velkým trůnem pokleknešpoklekneš, „měmě budeš bohem zvát a vše, co dřív ti „svatosvato bylo, v oheň uvrhneš – „hříchhřích u mně cnosti je, v rozkoši utoneš a nezemřeš...“ A já jsem za ním šel a šel jsem rád. Mě hrůza Smrti příliš děsila, ač v bídě, přec jsem nechtěl mřít tak mlád... A duše svedená teď hýřila v tisíci rokošírozkoší a Satanu jsem klaněl se a hnusně otročil, spit vášní zkázu hrozící jsem netušil... Tak šel jsem chvíli zaslepen zas nové smrti vstříc, však horší všech... Tu v opojení mé svit spásy den, svůj zřel jsem blud, až ztajil se mi dech... A vzpouru prudkou zdvih’ jsem Satanu, strh pouta jeho a pak prchal ven – a teď jsem vítězem a ty jsi, Satane, tak těžce ponížen..!ponížen...! O Prométhee, já Tvůj pozdní syn na konci hynoucího století své štěstí volám světa do končin, že unikl jsem Smrti prokletí, a cítím tvoji sílu titánskou, když vstal jsi volný zas a odpoután, jsa Člověk, božství atóm, světa pán! Jak Fénix, Herakles kol sebe zřím, když v slavné chvíli k žití novému se obrodili ohněm mystickým, a hrdě vzlétli k nebi jasnému – vám, fantómy, se zdám být podoben a objímaje láskou celý svět teď v nový život, v síly radosti chci spět..!spět...! 46 Jak život miluji, jak na něm lpím! A k svému slunci spěchám vesele – to strhá mraky ohněm sálavým a květy štěstí cestou nastele a setře slzy, bez nichž není svět... Již vzpomínám jak v mlhách jen na muka dnů, kdy byla blízko Smrť – a vírou svojí sílen, posvěcen jdu na rtech maje píseň vítěznou, ku práci mužné – ne pro sebe jen – ku štěstí všech a pro Tebe – viď, duše drahá, nejdu samoten...! 47
Hymna Slunci. Titulní kresba.
Na kolenou klečím v nádherném jitru a Ty mi nad hořícím obzorem vzcházíš, v záplavě zlaté hor vrcholky ztápíš, v požáru světla mé duši přinášíš zářivý úsměv a v paprscích sáláš teplo své živné v mé toužící tělo. Slávy Tvé hymnus nad zemí jásá, oh, blížíš se zase, Slunce Ty mocné, a já ve Tvou hudbu sfér nekonečných k chvále Tvé píseň svou v souzvuku zpívám, pokorně, vděčně: Pokynem tvojím když prvně jsem uzřel zářné Tvé světlo a přírody velkosť, nad mou jsi hlavou k ochraně plálo, početí Bože, v paprscích Tvých jsem mládí své hýřil, bohatý dar Tvůj a bez konce štěstí, dobré Ty Slunce! Však příšery mračen Tvou zastřely slávu, bez Tvého světla má uhasla víra, duše má vychladla bez Tvého tepla, naposled tebe jsem zmíraje volal, sladké Ty Slunce! Ale Ty’s přemohlo běsy ty černé, vzešlo jsi vítězně nad smutným nebem – ptáci hned zpívali, jásal kraj půvabem jara, duše má zpívala, tekla v ni života síla, 48 našel jsem víru zas v oživlém srdci – po děsné noci, již byla smrť sama, před Tebou klek jsem v nádherném jitru, k novému životu vzkřísen! Ta nového života síla a sláva, mé nové víry slasť a vítězství rozkoš – ta darem je Tvým a Tvým je to vítězství celé, ó milostivý, dobrý, sladký Zarathustro, Císaři veliký, života Slunce! V oddané lásce srdce mé vděčné miluje Tebe, v Tebe jen věří; moci tvou silen teď životem kráčím bez bázně v štěstí, jež stále je větší. Život můj celý jen oslavou Tvou je, život můj celý jen cestou je k Tobě – posléz bych shořel v Tvém mystickém ohni, v konečném největším vítězství duše, s Tebou pak splynul a v Tobě zas ožil, božské Ty Slunce – utíkám k Tobě...! 49
Písně svatební.
I. Příteli A. B. Dostálovi.
O, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil a místo lásky své jen bílý dal ti květ, jak hříšník kajicný jen z dálky se ti blížil a celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléd. Já myslil, dobrý bloud, že nejdeš jak my světem, že z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám, bys krásy andělské mněmě otrávila květem a dál zas letěla – a já tu zmíral sám... A já se modlíval: „Ty, která nikdy ke mně nevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš ke tvoru bídnému, ku synu šedé země...“ a tak jsem modlil se – Však ty mi odpouštíš... Tvou krásu, serafů, jež nebe svítí jasem, ty smavé oči tvé, které mne opily, tvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem – jak mohl chápat vše to hoch tvůj zpozdilý...!? Však hřích můj prominut a ty jsi usmířena a tiše na mně zříš teď svýma očima, když v pršce polibků má touha rozechvěná ti šeptá vášnivě –: Až vejdeš, paní má... 50 II. II.
 V mé duše paláci je skrytý budoir, kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám, kde božství zlatých snů obětní pálím dar. Tam balkon otevřen je k ráje krajinám a v obzor daleký bez hrází konečných. Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev. Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomněv... V té teplé komnatě já dojdu vítězství, až v jitru nádherném mi vzplane štěstí den, až z noci očí Tvých vylíbám tajemství a úsměv Života, až ráda v lásky plen mi duši, tělo vzdáš, stkvost drahý, svatební – pak zemře na rtech mých již bolest poslední...! 51 III. S. B.
Tak slavně Ave zní dnes teplým večerem, plá komnat nádhera, je kvítím stlána zem, je na všem rozlita nálada sváteční – je slavný předvečer a šero poslední... V té vůni opojné, kam zítra přijdeš již já v bílém rouchu dlím a leží na mně tíž: Jak já Tě uvítám, o sladká paní má, až kleknu štěstím spit před Tvýma očima...?! Až vejdeš, duše má, jíž jsem si vydobyl v mé síně zářící, které jsem vyzdobil vší krásou umění, jež Ty tak ráda máš – až přijdeš, královno, která mi božství dáš; až píseň svatební nám chóry zapějí a v sladkých akordech se duše rozchvějí, až přijde chvíle ta, o níž jsem léta snil a jíž jsem práci svou a život zasvětil, až ruku podáš mi a spolu půjdeme, v oči si hledíce a mlčet budeme, až potom vejdeme do síňky nejzazší, v kterou jsem uložil své skvosty nejdražší – pak vše Ti odevzdám, co dostal jsem a mám: to nové mládí své, jež v Tobě nalézám, svou duši celičkou – a co Ti více dám? Své lásky oddanné Ti oběť odevzdám... 52 Leč to vše málo je za Tvoje bohatství –: Dám skvost Ti nejdražší, své slavné vítězství, můj triumf největší, nejkrasší žití květ, jenž smrti vyrval mne a jímž jsem dobyl svět! Do duše vdechnu svou víru vznešenou, jež cestou ku štěstí je v žití jedinou: Že musíš milovat těch na zemi pár chvil, byť často útrapy Ti osten v duši ryl, když víš, že zaletíš v říš slávy nesmrtnou, kde štěstí bez konce. A proto radostnou je cesta životem. A dí má víra dál, že brzy splní se ten starý ideál, že bude na zemi jen jedno království, to lásky vladařství, v němž božství člověka konečně zvítězí, to staré dědictví, jež plálo v duších všech jak hvězda veliká, tušené určení, jež v chvílích vzrušených viděli básníci, to svaté Tajemství – jež my jsme nalezli v hluboku srdcí svých...! 53
Epilog.
Posvátné Iluse, Vám zpěv svůj naposled zazpívám nejvroucnější. Jak v jitra červáncích, kdy poprvé jsem zřel života siluety, jak v nocích zoufalství, kdy už jsem umíral v propasti nejděsnější, tak jako dnes v triumfu svém, kdy bohů větší, jsem stanul u své mety – Vy byly jste mi vším, mou modlitbou a krmí a vínem sílivým, z něhož jsem naděj pil. Vás nikdy neztratím, ó ráje zjevení, a Vašich na křídlech dál k Slunci poletím, (bych v jeho paprscích se skláněl pokorně, svou lásku, práci svou a dny své pozlatil,) Vám, svaté iluse, svou ranní modlitbu v zbožnění uctivém oddanně posvětím...! A kdyby ilusí jen byla víra má, kterou jsem zpíval teď a krví srdce psal, tím bude slavnější mé velké vítězství, že štěstí našel jsem ve Vašem království; a kdyby shroutit měl se v trosky truchlivé ten chrám můj vysoký, můj zářný Ideál, jak oči zdvihnu k Vám ve prosbě vášnivé, ráj krasší dáte mi a větší bohatsvíbohatství! 54 A řek’ bych nějraděj, Vám svoji oddanosť jen prostičce, tak jak to cítí srdce mé: – Já mám Vás tolik rád a při nás zůstaňte, až s duší drahou mi životem půjdeme, o Vaši přízně dar a posvěcení dnů svých prosit budeme...! 55 POZNÁMKA.
Laskavý čtenář nechť opraví si v předposledním odstavci dedikace v první řádce hrubě smysl rušící chybu a čte místo „uznati“ – slovo „uznají-li“.
V básních ANDANTE, PÍSEŇ VÍTĚZNÁ a EPILOG musily býti dlouhé verše rozděleny, tak že třeba čísti vždy dvě polovičky jako jeden verš.
E: až; 2004 [56]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Fučík, Milan; Grosman, Josef; Svoboda, Václav; Stivín, Emanuel
(Nákladem vlastním a v komisi nakladatelství Grosmann a svoboda knihkupectví - Tiskl Em. Stivín v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Hilbert, Jaroslav