Či nejsem cynikem...?

Milan Fučík

Či nejsem cynikem...?
V požárech leta jsem spálit šel své smutky a své tísně – života víno jsem píti chtěl na ňadrech Přírody matky, – a šílené výkřiky touhy jsem změnit chtěl v úsměvu písně – Od příšerné propasti zoufalství jsem divoce utíkal zpátky, zděšeně prchal jsem z království Smrti, kam zbloudil jsem sveden Tu vyšla’s mi v ústrety, Ty mezi ženami jež jsi mi požehnaná mně vzala’s za ruku a vedla mně útulně v života Eden. Pak již jsem nevěděl o bolestech a v nitru plála mi jen rozkoš nepoznaná. Na oltář duše Tvé jsem položil všechno, svou vášeň a své mládí. V květech jsme hýřili bílých a rudých, písničky zpívali naivní a hloupé, dívali v oči se bez slova, opilí teplem, jež k objetím svádí, a cudně se smáli v těch hodinách čistého štěstí – – – A je to přec jenom tak hloupé, tak blouznivě mluvit o lásce, tak krátké, tak všedně, mělce snivé, když je již po všem a když tě tak výhodně matka a teta teď vdává – či jsou přec pravdou ta vzpomínek muka a nocí zoufalých výkřiky divé, či nejsem cynikem, a Tys mi vyrvána a žhavou horečkou mi puká těžká hlava...?! 39